Pozvání do spisovatelovy pracovny

V albánské mytologické próze se vypráví o mladém horalovi, do jehož domu přicházela každou noc víla. Dávala mu chvíle štěstí, ale pod podmínkou, že o ní nebude mluvit, jinak ztratí řeč. Horal však neodolal pokušení a vyměnil chvilku osvobození, tzn. vyprávění o víle, za celoživotní němotu.

V této legendě je něco, co připomíná spisovatele. I k němu přichází múza (jak se říká), a co je hlavní, i on stojí před dilematem: přáním vyprávět o zázraku, ke kterému mezi nimi dochází, a povinností mlčet.

Podobnost je nepochybně jen přibližná, a tak stačí připomenout, že víla, jež přichází ke spisovateli, mu více než radosti přináší starosti, někdy i tragické, a proto ani její podmínky nemají proč být tak přísné. Ten starý příběh tak znamená varování také pro spisovatele, i když zmírněné. I on něco ztratí, pokud neztratí úplně řeč, jestliže poruší dohodu, jestliže se bude snažit sdělit nesdělitelné.

Ale jenom něco. Protože spisovatel, který má vztahy s múzou, protože je důležitější než horal, spící s vílou, má před těmi, jimž se kdysi říkalo nadpozemské bytosti, ochranu sám od sebe. Jejím jádrem je prostě nemožnost úplného sdělení. Spisovatel je na rozdíl od horala na návsi schopen vyprávět o svých nocích s múzou, to znamená o svém umění, jen do určitého bodu. Dál, kde začíná hlubina, kde mlha houstne, se zastaví.

To, jestli vysvětlí nebo nevysvětlí proces tvoření, nesouvisí s charakterem spisovatele, s jeho chvilkovými nápady nebo vážností. Je to možnost nebo nemožnost stojící mimo něj, protože je spojena s něčím, co stojí nad ním, s uměním psát. Umění spisovatele očarovává, diktuje mu své zákony a z tohoto okouzlení, z této hypnózy, z této „smlouvy s ďáblem“ jej může osvobodit jen smrt.

Všichni ale chtějí od spisovatele vědět, jak pracuje. A mají na to právo, protože co on vytváří se svou vílou, souvisí se všemi. V tomto případě, stále podle nepřesného přirovnání, spisovatel připomíná královnu z minulých dob, která musela rodit před zraky dvořanů, protože nemluvně, jež bylo dědicem trůnu, bylo státní záležitostí.

Spisovatelovo tajemství, stejně jako jeho odkrytí, může být jen částečné. Musí proto stát mezi oběma a chladnokrevně, bez nervozity poslouchat zvědavce, co žádají.

Jako lidé u okraje studny, kteří se pomocí zrcadel snaží osvětlit tmavou vodní hladinu, mají vždy naději, že mohou odhalit spisovatele. On sám je donucen zapojit se do hry a odpovídat na jejich otázky, i když po každé odpovědi, sám udiven, říká: Jak je možné, že třebaže jim chci říci pravdu, to, co říkám s ní má tak málo společného?

Otevře znovu ústa, aby opravil, co neřekl přesně, ale čím více se snaží přiblížit se k přesnosti, tím více se jí vzdaluje. A tehdy pochopí: je to nemožné a nezávisí to na něm. Je to jiný svět, kde jsou zcela jiné rozměry, a proto dochází k přerušením a nedorozuměním, která jsou někdy tragická.

Takže přání něco vysvětlit je u spisovatele spojeno s opakem: nevysvětlovat. Nikdy to ovšem nedělá úmyslně, s ješitností, aby byl zajímavý nebo aby týral druhé. Jak bylo řečeno výše, nezávisí to na něm a není v jeho silách, aby jednal jinak. Přistupuje k vyprávění nebo nevyprávění se stejnou vůlí či nedostatkem vůle, neboť cítí, že jedině tak uposlechne popudu své vlastní rasy. Překročení této dohody je pro něho osudné, možná osudnější než to, co se stalo horalovi s jeho vílou.

Existují také jiné důvody pro psaní knih takového druhu, ale ty jsou ve srovnání s hlavním důvodem příliš obyčejné. Jedním z nich je například neustálá obava spisovatele, že nebude mít čas napsat všechno, co nosí v hlavě. Aby se zbavil pocitu, že se mu to nepodaří, snaží se zanechat, byť jen ve shrnuté, a tím okleštěné formě, zárodky děl, která nikdy nenapíše, jejich části, začátky, které nebudou mít nikdy pokračování, epilogy, které nebudou mít začátky, portréty, rozhovory, myšlenky, synopse, dokonce i jen tituly. Takto okleštěné se ve skutečnosti jen málo podobají dílu, které nebylo napsáno, ale v duši spisovatele vytvářejí touž jistotu, jakou u vesničana vytváří zrno, které je na sýpce, protože je ještě zima, venku fouká vítr a prší a pole, kde bude zaseto, jsou ještě pokryta sněhem.

Deníky a dopisy, které někteří spisovatelé píší, slouží často jako taková sýpka. Ale je mnoho tvůrců, kteří si deník nevedou, a ještě více těch, kteří nepíší dopisy.

Je známou věcí, že utkvělým snem mnoha spisovatelů bylo napsat knihu, která by nebyla svázána žádnými pravidly, knihu „o ničem a o všem“. Knihu, kde by byla smíšena próza, poezie, úvahy, vzpomínky atd., atd. Knihu, která by se vymykala všem žánrům, knihu hermafrodit nebo, máme-li být odvážnější, knihu-mulu, a tento název nám nemusí připadat ani překvapivý, ani barbarský, uvědomíme-li si že jeden z rodičů muly je klisna (tedy kůň, pegas, poezie) a že, a to je hlavní, mezi všemi zvířaty, která jsou nám blízká, je mula jediná, která nepochází z rodičů jednoho druhu.

Důvodem pro takovou knihu mohou být nakonec i nepřesné rozbory díla ze strany badatelů a kritiky, velmi udivující zjištění, jež jsou pro některé spisovatele docela zábavná, ale pro jiné jsou zdrojem mnoha útrap.

A tak protože není možné se setkat se všemi albánskými čtenáři, s těmi nejmoudřejšími a nejčestnějšími na světě, ale i s dalšími čtenáři, ať už jsou kdekoli, spisovatel si dovoluje nabídnout jim pozvání, byť je pro něho obtížné.

Spisovatelovu pracovnu si můžete představovat, jak chcete, a můžete si být jisti, že nikdy nebudete nepřesní, ale také nebudete nikdy přesní.

Můžete si představovat meteority, prohlubně, ledovce, makety a projekty pekla a všechno, co je spojeno s preferovanými motivy tvůrce. Všechno tam je. Jenomže, a to platí v prvé řadě, spisovatelova tajná laboratoř začíná dál a je až do konce neviditelná a nevysvětlitelná.

Pracovnu si spisovatel bere s sebou do hrobu.

Máme toho litovat? Máme říci: je to hřích, že všechno to bohatství, všechna ta zkušenost odchází se svým pánem?

Řekl bych: vůbec ne. Dokonce bych řekl, že je tomu naopak. Je zřejmě naprosto nezbytné, aby tomu bylo tak. Každý spisovatel si musí na začátku svou pracovnu vybudovat a stejně tak si ji musí vzít s sebou, když odchází. Protože jedině tak si světové umění zajistí svou stálou obnovu. Jinak je zděděné pracovny, rutinní mrtvé struktury zmrazí, otupí, až je nakonec zabijí.

Ismail Kadare: Pozvání do spisovatelovy pracovny. Shtëpia Botuese „Naim Frashëri“, Tirana 1990, s. 135–139.

Když jsem poprvé uslyšel titul knihy Tajné dějiny Mongolů, zapůsobil na mě tak, že jsem knihu nehledal ze strachu, abych nakonec nebyl zklamán. Dodnes mi ostatně není zcela jasné, zda tato kniha opravdu existuje. Ale i když si tím nejsem jist, jednou věcí jsem si jist úplně: četba této knihy pro mne mohla být jen zklamáním ve srovnání s tím, co v mém mozku vyvolal její název.

Jaké svědectví mohly tajné dějiny Mongolů přinášet? A především, jak mohla být taková kniha napsána a jak mohla existovat? Říkalo se, že je pouze v jedné kopii, že ji mnohokrát hledali v mongolských stepích, že se její stopy ztratily kdesi v buddhistických klášterech.

Myšlenka, že existují nějaké tajné dějiny lidstva, mě dlouhou dobu trápila. Nějaké vnitřní tajné dějiny, neuchopitelné, bez nichž dějiny, které známe my, ty vnější, uchopitelné, jsou jen ulitou obalující prázdnotu.

Tato představa neměla nic společného s nějakou metaforou, s nějakou mystickou ideou, ani s freudistickou představou závislosti našeho vědomí na podvědomí atd., atd. Ne, bral jsem tajné dějiny lidstva jako něco, co existuje samo o sobě, nezávisle, jako něco, co naše oko ani mysl nemůže uchopit. Podobaly se něčemu jako hlubinám, kde vrstvy karbonu tlačily jedna na druhou, středu slunce nebo černým děrám.

Později jsem začal myslet na to, že literatura je možná s těmito tajnými dějinami lidstva spojena. Jak jsem vám řekl již dříve, mou fantazii vzněcovalo to, čemu jsem říkal spisovatelův druhý kalendář. Tento kalendář, který se naprosto neshoduje s tím druhým kalendářem, jejž prožíváme všichni společně, je, jak se zdá, jedním z mechanismů tajných dějin. Díky tomuto kalendáři nemusí literatura dbát na události nebo předměty, které jsou pro svět rozhodující, jako je například objevení elektrické energie, samo slunce, kosmické lety, objevení kvantové teorie nebo objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. V tomto posledním případě mě udivila například skutečnost, že třebaže tento objev měl otřást tehdejším světem více než cokoli jiného (pomyslete jen, že zeměkoule se nečekaně dvakrát zvětšila), a třebaže po této události se na světě objevili dva z největších géniů literatury, Shakespeare a Cervantes (oběma bylo tehdy kolem třiceti let), v jejich díle se o něm nenašla ani stopa, ba dokonce ani řádek. Naopak cestování blázna jménem Don Quijote, nesmyslné cestování jednoho pomatence z jedné španělské vesnice do druhé španělské vesnice, nejenže upoutalo pozornost literatury, ale inspirovalo ji, aby vytvořila jedno z nejvelkolepějších mistrovských děl všech dob.

Myslil jsem, že data a další hierarchie, se kterými literatura pracuje, se možná týkají dat a hierarchií tajných dějin. V žádných dějinách, v žádné encyklopedii, byť seberozsáhlejší, se nenajde a ani se nemůže najít například doba objevu nebo vynalezení pekla, a tím méně pak doba objevu (nebo vynálezu) vraždy svědomí a tak podobně. Tato data jsou však pro literaturu tak základní, jako je pro ni bezvýznamný vynález parního stroje, letadlo nebo samo obrovské slunce. Působením slunce jsme se všichni narodili a působením slunce také zemřeme, přesto však jestliže uvážíme možnost zákazu psát v literatuře o slunci (věřím, že mi prominete takové předpoklady, ale pocházím ze světa, kde takové zákazy byly něčím zcela přirozeným), budete stejného mínění jako já, že světová literatura neutrpí žádnou velkou ztrátu. Představte si ale na okamžik zákaz něčeho jiného, dejme tomu něčeho špatného, neviditelného, temného: vraždy, a uvidíte, k jaké by došlo katastrofě. Polovina, ne-li tři čtvrtiny velké světové literatury by vzaly za své: nejprve by padly všechny řecké tragédie, nebyla by tu větší část Homéra, Evangelií a Danta, nejskvělejší část tvorby Shakespeara, možná celý Dostojevskij a tak podobně až po Kafku, Borgese a Márqueze, kteří by byli citelně ochuzeni.

Spisovatel je tak či onak svázán s tajnými dějinami světa. Pro něho je látka utvářející svět, ona látka jakoby ze sna, jak říká jedna z postav Shakespearovy Bouře, něčím přirozeným. Jestliže mysl a oko spisovatele nechápou svět jako takový, v jeho celku, jestliže ho podráždí každá změna krajiny, každý přechod z uchopitelného do neuchopitelného světa, ze snů do reality, z království smrti do království života a naopak, měl by té práce nechat.

Když jsem psal Palác snů, měl jsem před sebou kromě výše uvedené priority, kterou, jak doufám, má většina spisovatelů, ještě prioritu jinou: komunistický svět. Se svými prohlášeními proti náboženství, mysticismu, magii, předtuchám, esoterismu, snovým zrakovým halucinacím atd., atd. to byl svět, který kupodivu pracoval více než který jiný právě s mystickými znameními.

V žádné jiné diktatuře neexistovalo takové vzájemné vyzařování vln mezi tyranem a lidem jako v komunistických zemích. To, že vyčerpávalo, rozčilovalo, děsilo, uspávalo, opájelo a zároveň opojení zbavovalo, že vrhalo do propasti, není důležité. Protože to všechno zahrnovalo, vyzařování vše ovládalo.

Znáte Kalcháse, slavného věštce, který odhaloval podle znamení úmysly bohů a radil Řekům, co mají dělat při obléhání Tróje. Je to jedna z nejpodivuhodnějších osobností v antické literatuře. Je ve svých věštbách tak různorodý a nečekaný, že není jasné, slouží-li lidem, bohům, Řekům nebo jejich protivníkům, takže Shakespearovi se zdálo nejlogičtější pokládat ho za trojského renegáta a zároveň nevyloučit, že byl možná trojským agentem u Řeků, aby je uváděl ve zmatek nebo, jak se nyní říká, intoxikoval.

Vůbec nepřeháním, když říkám, že nikdy nebylo na světě tolik Kalchásů jako v komunistickém společenství. Byly desítky tisíc, možná miliony těch, kteří se ve dne v noci snažili pochopit zprávy (většinou špatné) přicházející z Politického byra Strany nebo přímo od tyrana.

V jednom pojednání o legendách jsem se pokusil vysvětlit, jaká hrůza se skrývala za frázemi, navenek všedními, jako „oprava stylu“ nebo „subjektivistické chápání dějin v literatuře“ atd. Mohla se po nich rozběhnout kampaň čistek, během které mohly být desítky tisíc lidí uvězněny, mučeny, zastřeleny, a celý národ žil v obavách. Slova „oprava stylu“ nebo „subjektivistické chápání dějin v literatuře“ nemají sama o sobě nic společného s hrůzou, která se za nimi skrývá. Jsou to jen předzvěsti něčeho jiného, co bude následovat.

Vzpomínám si na jeden výrok Čou En-laje: „Chcete pochopit čínskou zahraniční politiku? Jděte do čínského divadla.“

Byl jsem sám na takových představeních v roce 1967 v Pekingu, kde se pomocí znamení a symbolů dávaly směrnice a „určovala politická linie“. Tam v sále se z pohybu baletek, mytického hada nebo z kombinací barev dalo vyrozumět, zda příští týden proběhne v Ústředním výboru čistka, nebo zda jej Mao úplně rozpustí.

V Albánii začala vlna bepříkladného teroru, která trvala tři roky a zničila desítky tisíc lidských osudů, právě v koncertním sále nebo spíše u dlouhé sukně moderátorky v koncertním sále. Dopis, zaslaný ze vzdálené vesnice, upozorňoval diktátora na velké nebezpečí, které hrozí státu. Pisatel dopisu spatřoval zlo právě v dlouhé sukni moderátorky...

Jak vidíte, nalézáte se plně ve světě, který jsem popsal v Paláci snů. Připojte k tomu ještě výzvu albánského tyrana ke všem občanům, aby v dopisech, třeba i anonymních, ohlašovali možná nebezpečí, a pochopíte ovzduší této knihy.

Kromě toho, že stát kontroloval lidský spánek, tedy nekontrolovatelnou část člověka, jsem se v tomto románu chtěl dotknout i složitějších oblastí. Chtěl jsem položit otázku, který svět kontroluje ten druhý, a hlavně otázku, která je asi patrně tabu, hlavně pro nás, spisovatele z Východu, totiž otázku viny, kterou nese lid.

Přeložila Hana Tomková.