Jen stěží bychom našli člověka, který by popíral zásadní význam svobodného tisku a nezávislé žurnalistiky pro „údržbu“ a rozvoj demokratické společnosti. Je však nutné upozornit na úskalí, které se za těmito pojmy skrývá. Teoreticky a nereflektovaně nám oba splývají, nicméně zásadní problém spočívá v jejich praktické divergenci: „svobodný tisk“ neznamená automaticky možnost „nezávislé žurnalistiky“.
Svobodný tisk je povětšině vnímán jako tisk mimo státní kontrolu. Vedle možnosti přímé i nepřímé intervence státních orgánů je to především moc vydavatele-zaměstnavatele, která novináři-zaměstnanci staví tematické „mantinely“, v jejichž rámci se může pohybovat. Často fungují pomocí tzv. autocenzury, kterou si publicista znalý chlebodárcova očekávání ať již z čirého oportunismu či z obavy o místo sám uloží.
Novou kvalitu do narůstající polarity mezi tzv. svobodou tisku a jeho faktickou nezávislostí vnáší obecný ekonomický trend vanoucí od konce osmdesátých a počátku devadesátých let Evropou a světem. Tolik opěvovaná rozmanitost názorů v publicistice padá stále více za oběť děsivé mediální koncentraci a s ní spojené komercializaci tisku. Že se nepohybujeme pouze v teoretické rovině, potvrzují dva příklady z mnohých – evropský a americký. Tak například německé nakladatelství WAZ (Westdeutsche Allgemeine Zeitung) ovládlo během krátké doby 40 % celkového novinového trhu v Maďarsku, Bulharsku, Rumunsku, Srbsku, Černé Hoře a Makedonii – v posledně jmenované zemi dokonce plných 90 procent. V roce 2004 proběhl v rumunském deníku Romania Libera první vážný konflikt mezi novináři a nakladatelem poté, co redakce listu protestovala proti politickému tlaku z německé centrály. V USA je dokonce 98 % amerických médií, tedy i novin, kontrolováno deseti společnostmi, které zase mají finanční zájmy v automobilovém, ropném a zbrojařském průmyslu. Díky těmto ekonomickým a personálním vazbám nestojí média nad reálně existujícím systémem, a tedy objektivně „nad věcí“, nýbrž jsou jeho plně integrovanou součástí.
Právo obecně
Za současných podmínek má stát dvě zásadní možnosti mediální podpory: právní opatření k zajištění rozmanitosti v oblasti hospodářské soutěže anebo jejich cílenou podporu prostřednictvím hospodářských a finančních či daňových prostředků. Státní prostředky na podporu tisku nejsou ovšem právě z hlediska právní reality zdaleka bezproblémové, ať už se jedná o zásadu nezávislosti tisku, tzv. svobody podnikání či premisy rovnosti v zacházení a přístupu. Zásadní problém představuje rovněž otázka kritérií výběru.
V Evropě existují dvě formy ochrany svobody tisku: v institucializované podobě, zakotvené v ústavě (kupříkladu v Portugalsku, Řecku, Německu), a jako garance v rámci ústavně zaručené svobody názoru (Finsko, Francie, Irsko). Ve Velké Británii jako zemi bez písemné ústavy je součástí právně-politického úzu. Problém s interpretací vlastních zákonů je ovšem komplikován narůstajícím vlivem Bruselu a jeho zákonodárství. Článek 10 Evropské konvence pro lidská práva obecně zaručuje svobodu vyjádření, nicméně se zde ve vztahu k tisku jedná o jeho ochranu, nikoliv institucializovanou garanci. Zároveň je naprogramovaná kolize s článkem 92 Smlouvy EU, který zapovídá státní pomoc podnikům a produkcím, jež by ovlivňovala obchod mezi jednotlivými státy (odst. 1). Na druhé straně ji tentýž článek umožňuje, pokud to společným zájmům neodporuje (odst. 3). V praxi to dozajista znamená nejen různost případů, ale i různé interpretace.
Tisk a právo v SRN
Německý Základní zákon (Das Grundgesetz, aktuální forma ústavy) výslovně zaručuje svobodu tisku jak ve smyslu ochrany před zásahy ze strany státu, tak i ve smyslu institučním. Za hlavní úkol práva označila analýza Právnické fakulty univerzity v Saarbrückenu dbát na vyváženost obou aspektů, individuálně-právního a institucionálního. V praxi zásadní problém vypadá takto: na jedné straně nebezpečí vlivu státu na jím subvencovaný tisk, na straně druhé tvorba protiváhy tiskovým gigantům.
Za právně „čistou“ je považována nediferencovaná, všeobecná podpora tisku. V případě přímých subvencí se právo kloní k protiústavní interpretaci. Rozsudek Ústavního spolkového soudu k tomu v roce 1989 vyslovil názor, který nechává prostor i pro přímou podporu: státní podpora je přípustná, pokud nedojde k ovlivnění obsahu a soutěže. Jenže má-li být zachována „ústavou“ státu přikázaná povinnost neutrality, jaká by potom měla být kritéria výběru? Malá finanční potence nakladatelství, jak je tomu v několika jiných zemích, jím není; názory na něj se příliš různí a navíc koliduje s příkazem „svobody soutěže“. Jedno z nich by se kupříkladu mohlo zakládat na rozlišení mezi publicistickými a nepublicistickými důvody vydání, nicméně i zde by nebylo snadné stanovit právní hranici mezi komercí a obecně vzdělávacími aspekty. V Německu se praktikují dvě formy nepřímé, neutrální podpory: snížená daň z obratu a snížené poštovní poplatky na tiskoviny. Ve Spolkové republice Německo neexistuje rovněž žádný speciální fond na podporu tisku, přímá podpora je přenechána nestátním organizacím a zájmovým skupinám.
Politické reakce na tento trend nejen v Německu ukazují, že tisk, resp. publicistika již nejsou chápány coby záležitost veřejného zájmu, nýbrž jako součást probíhajících ekonomických procesů, a tedy „trhu“. Ten přináší v souladu s celkovým trendem nejen onu již zmíněnou mediální koncentraci, která vytváří stále větší ekonomické jednotky a evidentně redukuje názorovou pluralitu, nýbrž i – pod heslem tzv. rentability – strukturální závislost na příjmech z reklamy. V konečném důsledku to znamená pomalý zánik klasických publicistických nakladatelství, neboť v komerční strategii velkých koncernových nakladatelství se publicistika stává více méně jakousi trpěnou přílohou.
Ztráta názorové plurality v oblasti médií není jediným kamenem úrazu ve vztahu mezi „svobodou tisku“ a „nezávislou žurnalistikou“. Vycházíme-li z logického a praxí více či méně ověřeného předpokladu souvislosti mezi ekonomickou samostatností a novinářskou svébytností, potom jistě není těžké domyslet, že zrušení ekonomické jednoty nakladatelství a redakce právě onu nezávislou publicistiku ohrožuje. Odborová ústředna ver.di na pozadí německého trendu od druhé poloviny devadesátých let varuje před americkými poměry, ve kterých monopolizace médií dosáhla odstrašujících rozměrů. Díky zrušení rigidního antitrustového zákona již před desetiletími vznikly právě ony „netržní“ poměry, o jejichž podobě jsme se zmínili úvodem.
Jaká by tedy měla být za této situace role státu? Současné poměry ukazují, že praktikovaná nepřímá podpora nepříznivý vývoj nezastaví. Právě příklad „poštovného“ dokládá, jak situace na „trhu tisku“ souvisí s celkovou situací na poli politiky a ekonomie. Po privatizaci Spolkové pošty v roce 1995 byly doručovací tarify pro tiskoviny obratem zvýšeny; jejich cenu začala určovat zásada maximalizace zisku, nikoliv zájem společnosti – stát se tak pokouší o kvadraturu kruhu.
Vzhledem ke kritické situaci se množí hlasy požadující přímou intervenci státu. Vedle zástupců Německého novinářského svazu a jednotlivých šéfredaktorů se o slovo přihlásil již zmíněný odborový svaz ver.di. Právě on předložil konkrétní návrhy na její řešení. V prvé řadě se zasazuje o karteloprávní omezení slučování nakladatelství. Namísto platné nepřímé paušální podpory navrhuje vytvoření podpůrného fondu, který by uděloval přímé finanční injekce podle následujících kritérií: stanovené nejvyšší hranice nákladu, maximálního a trvalého podílu reklamy, nezávislosti na mediálních koncernových gigantech, které tyto předpoklady nesplňují.
Perspektivu budoucího vývoje nyní nejlépe demonstruje známý levicově-liberální deník Frankfurter Rundschau. V polovině minulého roku odkoupilo kolínské nakladatelství M. DuMont Schauberg (MDS) většinový podíl od tehdejšího vydavatele, sociálnědemokratického mediálního holdingu DDVG. DuMont vlastní kromě dalších podílů a knižního nakladatelství i čtyři další deníky – tři v Kolíně nad Rýnem a jeden v Sasku-Anhaltsku, čímž představuje čtvrté největší novinové nakladatelství v Německu. Zatímco v červenci 2006, krátce po převzetí, byly slyšet samé optimistické hlasy, došlo již o dva měsíce později ke škrtnutí 200 pracovních míst – 120 z nich formou propuštění. V prosinci se konala první varovná stávka.
Počátkem letošního roku ovšem vyslala redakce FR světu konečně i jedno pozitivní poselství. V létě vyrukují noviny s novým, „moderním“ formátem. Vydavatel si je prý jistý, že tím zaujme nové čtenáře. Co k tomu dodat? Snad jen následující: možná bude i více místa pro reklamu.
Autor je historik, religionista a sociální psycholog.