Paříž, která po druhé světové válce ztratila svou pozici hlavního města umění ve prospěch New Yorku, se nyní snaží spojit s Los Angeles, jež se dožaduje pozice centra avantgardního umění posledního půlstoletí. K výstavě přinášíme pohled dvou historiků umění: Pařížanky Claudie Rajlich a Pražana Vojtěcha Lahody (s. 8–9).
V pařížském Centre Pompidou probíhá výstava Los Angeles 1955–1985: naissance d’une capitale artistique. Zahrnuje 350 děl od téměř devadesáti umělců několika generací. Díla jsou seskupena podle témat, jmenujme příklady: asambláž, pop-art, minimalismus v losangeleském stylu, Light & Space, konceptuální umění, performance, instalace, „ženské umění“. Tematické sály se řetězí chronologicky, takže končí kontrakulturou a nejmladší generací.
LA vs. NY
Výstava ukazuje, že asambláž byla prvním uměleckým stylem, který v polovině padesátých let přijal novou mentalitu losangeleské beat generation. Umělci vytvářeli poetické, enigmatické skulptury z odpadového materiálu – a brzy začali kritizovat současnou společnost. Losangeleský minimalismus se oproti tomu newyorskému skládá z čistých, řvavě barevných forem: používá kusy aut, surfovací prkna. Pracuje s novými materiály i technologiemi. Umělci proudu Light & Space kupříkladu zanechali tradičního sochaření a vytvářeli formy v prostoru světlem. Chtěli diváka vizuálně provokovat, dráždit. Losangeleský pop-art, nástupce asambláže, zase vyloučil komerční symboly newyorského stylu a používal kombinace objektů typických pro každodenní losangeleský život, jako například hollywoodské ikony 20th Century Fox a Hollywood Hills. Proměny vnímání Light & Space pak zanechaly stopy na losangeleském konceptuálním umění. Nová generace losangeleských umělců pracuje od osmdesátých let v jakémkoli z těchto stylů – nebo spíše v jejich kombinaci –, jimiž vyjadřuje často extrémně kritické politické názory.
Přestože musíme francouzským kurátorům složit kompliment za přehlednou prezentaci, máme zároveň důvody připomenout, že vynechali spoustu důležitých exponátů a dokonce i umělců. Hlavní kurátorka Catherine Grenierová přiznala, že výstavu vybírali především podle katalogu, protože jim toto umění není přespříliš známé. Sitauci zachraňovala Lyn Kienholzová, žena zesnulého umělce Eda Kienholze, zakladatelka California/International Arts Foundation a dobrá známá ředitele muzea Alfreda Pacquementa. Byla pořadatelům k dispozici, aby jim alespoň objasnila, „kdo je kdo“ ve světě losangeleského umění. Nakonec to ale nedopadlo tak zle, jak bychom se mohli obávat. Výstava vyniká především tím, že vedle videí známých umělců, jako je Bill Viola, umožňuje objevit dosud zasuté a polozapomenuté výstupy experimentálního filmu, že dokumentuje a katalogizuje velké množství happeningů a performancí, které nelze zopakovat, a že se na ní lze seznámit s počátky „ženského umění“.
Jako v americkém filmu
„Ženské umění“ je originální styl, vznikající kolem šedesátého roku v Los Angeles, kdy umělkyně Judy Chicago a Miriam Schapiro zakládají svou tvorbu na identitě rasy a identitě ženy. V roce 1971 uvádějí první feministický výukový program na California Institute of the Arts a o rok později organizují první výstavu „ženského umění“, nazvanou Womanhouse. Klíčovým dokumentem v historii „ženského umění“ je pak experimentální film The dinner party z roku 1979 od Judy Chicago, který tady běží ve výstavním sále číslo 11 na malé obrazovce. Zaznamenává, jak umělkyně a skupina dalších žen vytvářejí keramické a ozdobné textilní objekty. V těchto kreacích používají elementy tradičně spojené s ženskou rukodělností, jako jsou například krajky nebo výšivky (tantrické ženské symboly). Jde o styl zvaný „femmage“. Všechny tvoří variaci na jednu keramickou mísu (symbolickou pro ženské orgány) a na každou podložku vyšívají jméno významné ženy západní civilizace. Celkem třicet devět keramických mís a podložek je prostřených na trojúhelníkovém stole (geometrický útvar označuje rovněž ženu), opatřeném mystickou září a postaveném na ručně zdobených dlaždičkách se jmény dalších 999 důležitých žen.
Při vernisáži bylo zdůrazněno, že ačkoli v Los Angeles se vždy interpretovaly avantgardní umělecké styly po svém, „ženské umění“ je této megalopoli naprosto vlastní. Feministická básnířka afrického původu Wanda Colemanová byla dokonce natolik inspirována dílem Eda Kienholze The Illegal Operation (Potrat), že začala přednášet své verše. Třebaže jí francouzské publikum nerozumělo, na performanci mohlo oči nechat; podle jedné návštěvnice se tento spontánní projev dokonale shodoval s její představou o Los Angeles šedesátých let z amerických filmů. „Ženské umění“ zůstává dodnes nepochopeno, částečně i proto, že název je pojímán povrchním způsobem. Síla umělkyň tkví v jejich nenásilnosti a přitom působivosti.
Výrazový extremismus
S násilím naopak pracuje losangeleský body-art. Původně sociálně založený, interaktivní styl umění, vycházející hlavně z díla pionýra „happeningu“ a „environmentu“ Allana Kaprowa, se v sedmdesátých letech vyvinul do silně kritizujícího umění. Například Mike Kelley a Paul McCarthy vytvářejí morbidní, perverzní projekty, jež shromaždují pozitivní symboly „normálního“ života a hledají v nich strašlivé, hrůzyplné stránky lidského chování. Umělci se vyjadřují dokonce i sebetrýzní, na prvním místě Chris Burden. Od začátku sedmdesátých let tento umělec organizuje extrémně nebezpečné situace. Na výstavě je fotodokumentace jeho prvního představení tohoto stylu – Shoot (1971) –, ve kterém se nechá střelit do ruky. Losangeleští umělci zůstávají v tomto směru dosud nepřekonaní.
Po desetiletí byla umělecká scéna LA ignorována, protože byla odlišná od uměleckého „mainstreamu“, spojeného s newyorskou avantgardou, a byla vždy založená politicko-sociálněji. Losangeleské umění je silně vázáno na vlastní kontext, je proto těžko čitelné pro diváka, který nezná historii a populární kulturu města a zdejší mentalitu. V tomto světle Centre Pompidou nabízí extenzivní program filmů od klasiků po současné hity hollywoodské produkce. Dokumentární filmy líčí losangeleskou krajinu, různorodost jejích rozsáhlých čtvrtí a změny, jež megalopole podstoupila za poslední desetiletí a jež asi podstoupí do roku 2019. Popisují její sociální a politické klima, dotýkají se problémů s trávením volného času ve městě uprostřed pouště na břehu Pacifiku. Pro některé Pařížany jsou k pochopení některých vystavených děl užitečné filmy pojednávající o hippies, drogách a kultech vlastních jihozápadnímu břehu Spojených států amerických.
Autorka je historička umění a kurátorka.