Na tuzemské scéně se v devadesátých letech objevila dvě hudebně i poetikou textů velice spřízněná tělesa. Zaniknuvší Vltava a ostravské Buty, které právě prožívají svůj comeback. Na poslední desce se Buty pod vedením Radka Pastrňáka přiblížily Vltavě zatím nejvíce. Spojily hravost i přemýšlivost, vše obalily promyšleným aranžmá a přidaly tmelící chvilky poezie.
Nestává se často, aby řadová deska libovolného interpreta začínala Státní hymnou, navíc co do textu pojatou čistě surrealisticky; hudební složka zase připomíná interpretaci hymny orchestry posádkových hudeb. Aby však překvapení nebylo tak vehementní, ihned po slavnostním opusu přichází Chvilka poezie, vsuvka, jež desku zdánlivě bez souvislosti pětkrát dělí na odstíněné segmenty. Okamžitě si vás získá Kočka, první singl alba, až cikánsky hluboká písnička, která může být o náhodném setkání stejně jako o nenaplněné lásce. Vášnivé sólo na španělku možná nebude pro svou délku akceptovatelné pro rádia, je však výborně vystavěné i zahrané.
Pěkná salsa, řeknete si, jakmile se ozve první dvoutaktí Myšlenek. Po dalších taktech zalapáte po dechu: pějící krojovaní Moravané na Kubě? Nové vytyčení termínu fusion, pokrčení rameny, vítáme Tisíc korun. Jímavé sólo na sopránsaxofon a text, který k tradiční nonsensové poetice přidává ještě mírně hořkou příchuť; po přijetí všech jeho atributů včetně mírného patosu dovede u posluchače vyvolat husí kůži. Jeden z vrcholů alba nese název Karel spí: orientální názvuky s hardrockovou kytarou asociující Kashmir od Led Zeppelin. Tísnivá atmosféra procesu řešení něčeho tak důležitého, jako je volba papeže nebo plánování invaze mimozemšťanů. Jádro se posluchač nedozví, sedí a překvapeně přemýšlí, nakolik je vše myšleno vážně a co tak děsivě důležitého Karel s Pavlem vlastně řeší. Následující Ahoj, máš hlad? by mohla skýtat odpověď, neboť by se dala vyložit jako modelová situace pro setkávání s mimozemskými civilizacemi, i když přesahy má tato skladba daleko širší. Nejvíce pak u ní potěší hudební citace a účelná práce s elektronickými zvuky.
Nevyhýbací stroj – a recenzent místo vět plodí citoslovce. Co!? Jak?! Eh? Harmonicky pekelná kompozice s jednoduchým, a přesto velmi účelným „protirytmickým“ členěním. O dost uchopitelnější, ale neméně průrazná je i Vodevzdej, vzpomínka na to nejlepší z repertoáru But z období klíčových alb Dřevo a Rastakayakwanna.
Milan a jeho „kláro“ (Milan Nytra „autobiograficky“ kouzlí na klarinet) je oproti tomu úsměvná záležitost, připomínající textově tradičnější polohu skupiny But, zatímco vtipná ska-punková Tytrlijáda („V tomhle s tebou, kamaráde, souhlasím/ k tomu, co jsi říkal, já se nehlásím“) uvozuje jediný průšvih alba. Starý vodopád je tak dokonalou parodií na trampské hymny, že funguje absolutně psychosomaticky – mou ruku po druhém poslechu vždy vedl k tomu, aby přehrávání posunula o stopu dál. Sebeironicky pojatý nihilismus písně Všechno kolem mě, pohupující se v kolenou v rytmu reggae, se tváří jako jediný možný konec alba, po němž následuje poslední, hudebně-nonverbální chvilka poezie, která bohužel znovu odkazuje na Starý vodopád. Ale odpuštěno.
Buty vyrostly. Ohromně. Album je vážnější a cílenější, hudebně promyšlené, zvuk výborný, provedení lákavé. Není tak snadno stravitelné jako předchozí počiny, stylová paleta je širší a onen romantický bigbeat, který byl Butám původně základnou, přestává být dominantním prvkem. Srovnáme-li „náboj“ skladeb z aktuální desky s ryze pozitivními skladbami modelu František, zjistíme, že ona pozitivní poetika si pouze našla jinou polohu: posunula se od záměrného naivismu kamsi k potřebě smiřování se, jež má ovšem daleko k jakékoli formě odevzdanosti. Jen ten odporný anglismus s protetickým „V“ v názvu...
Autor je šéfredaktor serveru Nomenomen.cz.
Buty: Votom. Sony BMG; 2006.