Zpráva o stavu mysli

Kniha Václava Havla Prosím stručně se z tohoto prokletí politických ohlédnutí příliš nevymyká, snad jen zajímavou formou, kterou Havel k přenosu obrazu o sobě zvolil. Původní rozhovor s Karlem Hvížďalou se v rukou exprezidenta mýtotvůrce změnil v koláž spletenou ze tří proudů – otázek a odpovědí Hvížďalova rozhovoru, Havlových amerických úvah a vybraných zápisků a příkazů z dob prezidentských. Vzniká tím barvitá směs, která představuje bývalou hlavu státu v rozličných fasetách. Celkový obraz je tak pestřejší, čtenářsky přitažlivější a – zábavnější. Havel neztratil dramatickou a hravou povahu, což je při četbě jeho knihy vůbec nejpříjemnější zjištění.

Dramatický talent bývalého prezidenta se projevil i při inscenaci a výběru zápisků a především v odpovědích na otázky Karla Hvížďaly, které si Václav Havel často přizpůsoboval nebo sám vymýšlel. V závěru knihy dokonce děkuje tazateli za to, že na takovou hru přistoupil. Jako by bývalý prezident doháněl toho současného, který za pomoci svých pobočníků dokonale změnil definici žánru rozhovoru. Ten už napříště nemá sloužit ke komunikaci mezi dvěma samostatnými subjekty, nýbrž k vyjádření toho, co zpovídaný chce říci. Václav Havel se tuto praxi ovšem nemusel učit od Václava Klause, měl daleko lepšího učitele v Milanu Kunderovi, jenž toto pojetí prosazoval už dávno, a protože to novináři nepochopili, přestal s nimi komunikovat.

Říci, že Václav Havel je v rozhovoru nezvykle upřímný a otevřený, by asi nebylo úplně přesné, ale najdou se místa, kde čtenář takový dojem může mít. Nejtřaskavější jsou pochopitelně pasáže, v nichž se Václav Havel svěřuje se svou neurózou z Václava Klause. Vyprávění o tom, jak Klaus každou středu přicházel na Hrad a jak prezidenta mistroval a vychutnával si jeho rozpaky, vypadá nevinně, ale na nevinných věcech se často otáčejí dějiny. Havlova přiznaná neuróza z Klause leccos zpětně vysvětluje, i když většina asi už dávno tušila. Především však těmito místy vniká do Havlovy pečlivě inscenované knihy něco, čeho v politických memoárech bývá poskrovnu. Je to humor, kterého si díky zručnosti mýtotvůrce čtenář užije docela dost.

Václav Havel odmítá mluvit o své knize jako o pamětech, je to spíše zpráva o stavu jeho mysli v roce, kdy dosáhne sedmdesáti let. Jak se tento pohled změnil o roku 1986, kdy Karel Hvížďala poprvé na dálku zpovídal Václava Havla?

Mnoho posunů tu není, Václav Havel evidentně nemiluje bonmot Miloše Zemana o idiotech, kteří jediní nemění názory (ostatně Zeman je v Havlově knize líčen dost odpudivě, dokonce největší rozčilení, které Havel projevuje, není spojeno s Klausem, nýbrž právě se Zemanem – „bože, jak mi to připomíná únor 1948,“ postěžuje si prezident počítačovému zápisníčku, když ČSSD měnila špičky policie). Exprezident dál uvažuje o souvislostech bytí, které – zjistil Havel – má dokonce paměť, v níž zůstává otištěno vše, co na tomto světě uděláme, takže je docela dobrá šance, že se někde tady všechno zase sejde v nějaké jiné bytosti. Pozoruhodná jsou místa, v nichž se přetřásají ekonomická témata. V těchto pasážích působí Havel nečekaně sběhle, skoro až erudovaně – „studoval jsem pár semestrů ekonomii,“ svěřuje se autor, který si dodnes vyčítá, že na počátku transformace neposlechl svůj instinkt a nekritizoval víc zběsilou privatizaci.

Názor Václav Havel nezměnil ani v otázce ideje státu. Česká republika nic takového nemá, nepodařilo se nám dát nové státnosti myšlenku, která by stát povznesla nad měřítka pragmatismu, což je podle Jindřicha Chalupeckého důležitý prvek každé civilizace, která chce přežít. „Bezprostředně po rozdělení státu převládla u nás ve veřejném životě podivně dusná atmosféra, jejímž rysem byla mimo jiné i značná antiduchovnost,“ píše Havel. „Nad vším jako by čněl ideál ,standardnosti‘, ,normálnosti‘, což znamenalo v podstatě ideál průměrnosti, banality, jakéhosi maloměšťáckého paďourství. Když se něco vymykalo, ať už v jakémkoli směru, bylo to okřiknuto… Péče o sebe sama, o své hmotné statky, o ekonomický růst, byť se do něj započítávalo i bezprecedentní ničení země, jakýsi podivný odpor k idejím všeho druhu, to vše patřilo k té době.“ Havel naznačuje ještě mnohem víc. Tato nálada „normality“ a „standardnosti“ vládne v Česku dál, což je zřejmě jeden z důvodů, proč se tak rád vrací na mediálně-politickou scénu, protože zkrátka nemůže mlčet, když se národ hroutí do bažin ekonomického hlupství.

Čtení knihy Prosím stručně nabízí více méně známou procházku intelektuální krajinou Václava Havla, v níž jsou stabilní orientační body (vyšší smysl bytí, přesah, pravda), v níž se ale také neustále line pochybnost a nejistota – nálady, které přecitlivělého člověka mohou zabít, citlivého intelektuála a exprezidenta naštěstí ženou pořád přemýšlivě dál. Václav Havel zůstává Václavem Havlem, říká Prosím stručně. Něco se však přece jen změnilo. Po prezidentské kariéře, která navždy vykolejila Havlův starý život, do nesnesitelných rozměrů narostl pocit odpovědnosti, omezující rozlet a dřívější lehkost. Bohužel i ve vztahu k vlastnímu obrazu, který se stal důležitým doplňkem zdůrazňované patočkovské „péče o obec“.

Autor je redaktor Hospodářských novin.