Pro svůj film Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí použili režiséři PavelGöbl a Roman Švejda jako předlohu velmi úspěšnou stejnojmennou divadelní hru Reného Levínského, původně určenou pro královéhradecký divadelní soubor Nejhodnější medvídci. René Levínský je zakladatelem nového divadelního žánru „reality play“, kdy je autor spíše sběratelem než tvůrcem, zachycovatelem útržků dialogů a mikrodramat v reálném prostředí a pak jejich sestavovatelem.
Hra je vytvořena metodou, která působí na divadelní scéně osvěžujícím dojmem, buduje v divákovi napětí již samotným sledováním nového způsobu výstavby textu a jazykové autentičnosti. Ve filmu je však známá natolik, že nevzbuzuje onen pocit ozvláštnění, inovace se nekoná, divák se nudí. Očekávání a následné souznění s duší filmu by zde muselo být vyvoláno jiným způsobem, jiným přiblížením reality.
Divák bohužel neproniká do živého, pulsujícího světa, ale je vržen zpět na divadelní jeviště: jsou mu prezentovány jednotlivé akty hry, jednotlivé výstupy loutek, ocitá se ve světě, kde neexistuje střih, a je tedy nutné oddělovat jednotlivé obrazy spouštěním opony (zde zatmívačkami a časovými údaji), ve světě, kde hlavním nositelem významu a smyslu není obraz, ale slovo. Necítí vůni nádraží, rozpáleného železa kolejí, vlhké páry, strojního oleje, nýbrž jemný odér líčidel, parfémů a tělového pudru. Neslyší poklepávání kladívka na kola vozů, dunění lokomotiv, ale hlas nápovědy. Nesleduje ani živé postavy z nádraží, ani filmově jemné herectví, ale vidí toporné figury, neherce, kteří se snaží o autentický projev, a herecké profesionály, kteří překlenují propast ke svým kolegům velkou mírou amatérského způsobu hraní.
Filmová řeč, která v sobě nese jistý slib záznamu pohybu, živého obrazu či ukázku kompoziční vytříbenosti, znovu selhává. Divák se přenáší v čase zpět do doby zfilmovaného divadla, jeho pohled se ztotožňuje s pohledem statické kamery snímající dění na jevišti, do obrazu vstupují postavy, nositelé replik, a vzápětí zacházejí za oponu, opouštějí filmový rám.
Snímek se točí okolo metafory akvária, kde je uvnitř „živej chaos, kterej je navenek přesně ohraničenej“. Akvárium se stává i obrazem celého díla, jelikož režiséři živé představení ohraničili skleněnými stěnami – příběhu i prostému bytí na plátně dali jisté hranice, mezi diváka a plátno postavili stěnu, která znemožňuje volně proplouvat příběhem samotným, pozorovat pohyb postav. Okamžik, kdy ve filmu akvárium praskne, není pak možností vstupu do fikčního světa, je pouhým přiblížením smutku, které lze pociťovat při pohledu na tříštící se sklo, rozlévající se vodu, pád rybiček na linoleum. Vzteku, jaký prožíváme při sledování rozpadu filmu jako takového.
Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí.
ČR 2005, 90 min. Režie Pavel Göbl, Roman Švejda; scénář Pavel Göbl, René Levínský, Roman Švejda podle divadelní hry Reného Levínského, kamera Jan Horáček, hrají Jaroslav Dušek (Antonín Jánský), Igor Chmela (Aleš Podzimek) ad.