Mariňák

Sam Mendes před šesti lety seskočil z divadelních pódií přímo doprostřed oscarového klání, aby si odnesl několik cen za cynické narušení iluze o americkém maloměstě ve svém filmovém debutu Americká krása. Vzápětí se ponořil do tamní kinematografické tradice a v klasickém stylu natočil komiksem inspirovaný gangsterský spektákl z dob prohibice, nazvaný Road to Perdition. Jeho další cesty pak vedly po boku amerického zelenáče do vyprahlé arabské pouště: podle vzpomínkové knihy Anthonyho Swofforda vznikl snímek Mariňák, který znovu potvrdil, že divadelní režisér podnikl odskok do světa filmu zcela právem.

Mariňákem je v tomto snímku dvacetiletý mladík Swoff (Jake Gyllenhall), který chtěl kráčet v rodinné vojenské linii. Stopy předků ho zavedly do vojenského tábora v době příprav na boj s Iráčany, do letadla mířícího na Střední východ, usadily ho ke sniperské pušce, doprostřed života drsných nadřízených a slabých vojáků. Vojáků, kteří nesou masku tvrdých mužů, do pouště plné písku, čekání a strachu, do světa plného přátelství i samoty, jenž může vést k poznání sebe sama anebo k vlastnímu odcizení.

Běžný válečný příběh by se mohl postavit do krytu ostatních žánrových snímků a obohatit divácké publikum pouze tím, že předvádí aktualitu a ne vzpomínku na minulost. Ovšem podobně jako se hlavní hrdina před kamerou zcela nedisciplinovaně přiznává, že má z války strach, vybočuje i režisér z tradičního schématu. Půjčuje si klasická díla a zcela je převrací, čímž dosahuje jedinečného efektu. Mendes opouští zobrazení války z nadhledu, odkládá technické možnosti usnadňující divákovi pohled na zobrazovaný konflikt. Místo toho se sám jakoby staví do bojového pole a výcvikových táborů, vnímá svět z pohledu lidských očí, vše pozoruje z pozice snipera. Stejně jako následuje hlavního hrdinu na cestě k prvnímu výstřelu, který padne příznačně až po ukončení války, stopuje ho i v jeho duchovním pohybu. Místo zachycení týmu, jenž je v boji nutností, pouští se do duše jedince, zabývá se oním „bezejmenným článkem“.

Snímek se točí okolo základní metafory o mariňákovi, který bude použitelný až tehdy, bude-li jeho hlava prázdná jako džbán. Džbán, jenž je zbaven svého původního obsahu proto, aby mohl být naplňován cizím hlasem. Voják se pak může lépe stát (ná)strojem bez citu, mravního kodexu a vzpomínek, připravený konečně se pustit do tupého boje. Toto vyprázdnění je působivě evokováno snad každou minutou filmu a divák, díky subjektivnímu úhlu pohledu dokonale sžitý s jedním z  majitelů takovéhoto „džbánu“, může ono míření do pustiny cítit na své vlastní kůži. Dlouhá vyčkávání, naplňovaná čím dál tím bezobsažnějšími hovory, jsou dokonale opřena o obrazy pouště bez jakéhokoli života. Břitké a často cynické hrdinovy komentáře vyvolávají v kontrastu s obrazem nejen smích, ale i mrazení, poznání a odpor. Ten je zcela v souladu s nechutí být komandován svým nadřízeným uprostřed vyprahlé krajiny, plné nekonečného, tíživého prodlévání.

Dalším prvkem zpřeházení klasického modelu se stává postmoderní rovina filmu, ve válečném žánru ojedinělá. Film maže hranici mezi divákem a fikcí, vtahuje ho do dialogu, boří iluzi zobrazovaného světa množstvím zcizujících efektů. Vojín Swoff oslovuje z plátna diváka, rozhoduje, co mu chce sdělit a co zatajit, čímž poukazuje i na samotnou narativní výstavbu. Nejsilnějším momentem zcizení a zvrstvení je však rovina citací a filmových odkazů. Fakt, že se v Mariňákovi objevují ukázky z nejslavnějších válečných filmů, jež jsou zároveň neustálým předmětem hovoru, by ještě nebyl tak zarážející. Bezprecedentním činem však zůstává děj podkreslující hudba, vypreparovaná z jiných válečných opusů či přímé obrazové citace děl jiných mistrů. Odkazy jsou tak zřetelné, že zastupují opět až jakýsi ironický úšklebek, dokonale zapadající do zobrazované absurdity. Není nad to sledovat novou Apokalypsu, vidět šlehající plameny, slyšet působivé Doors a být účastníkem zcela jiného příběhu bez patosu a o to plnějšího ironie.

Místy až surrealistické vyprávění o člověku, který bude navždy bojovníkem uprostřed pouště, mužem se zbraní, ze které vlastně ani není nutné střílet, se kontinuálně prohlubuje; vrstvy významů se násobí na podkladu dobré zábavy v míře typické spíše pro intenzivní podobenství nežli pro speciální žánrový snímek. Mariňák představuje bohatý metaforický obraz současné společnosti jako lhostejné, nehybné pustiny, v níž stále číhá neznámý nepřítel. Konfrontuje diváka se znepokojivou skutečností: i on může být onou hlavou, již je třeba vyprázdnit. Když je džbán prázdný, není přece nutné přemýšlet o tom, že hlásané ideje a pravdy jsou pouhými návody, jak sloužit cizí ideologii, a nikoli klíčem k vlastní svobodě.

Autorka je filmová publicistka.