Morgan Spurlock, autor amerického snímku Super Size Me, odešel z kuchyně, kde vaření není ještě zapomenutá činnost, opustil rodinného svátečního krocana i zeleninu na stole své vegetariánské přítelkyně, aby na svém těle předvedl, co může způsobit fastfoodová dieta. Pustil se po stopě příčin narůstajícího počtu nemocných obyvatel a předčasných úmrtí. Stal se výzkumníkem v oblasti obezity. Třicet dní se stravoval pouze u McDonald’s, přijímal obří porce a pohyboval se jako průměrný Američan. Mezi hlavními chody navštěvoval odborníky na výživu, jedlíky v rychlých občerstveních, zákulisí mamutích podniků na výrobu hamburgerů, školní jídelny a své lékaře. Jeho organismus prodělal šok, odrážející se prakticky na všech orgánech: autor přibral patnáct kilo a potvrdil si, že původce problému hledal na správném místě.
Spurlockův dokument není pouhou vtipnou koláží tlustých těl pro nenáročného diváka či záznamem „zábavných“ obrazů postupného ničení organismu, naopak: pod povrchovou šedí snímek buduje rozsáhlejší blok témat. Není sice hlubokou a všestrannou sociální sondou, ani zásadní odpovědí na primární životní otázky, nicméně přináší cenná svědectví o tom, že i maximální nabídka může mít minimální přínos, o tržních spekulacích, o síle reklamy, o negativních důsledcích globalizace. Zůstává ovšem ukázkou toho, jak se obyčejný maloměšťák může stát snadným cílem experimentu a zároveň jednoduchým finančním přínosem pro mocné. Přes každodenní momentku, tedy okamžik stravování, sledujeme obraz Ameriky, její falešnou tvář, která zakrývá základní problémy spolu s recyklací nezdravých potravin. Stejně jako mají stravovací řetězce rozsáhlou síť konzumentů, jako je pro rychle se pohybující svět nejdostupnější porce servírovaná v kompletním balíčku, tak se i volba jasného tématu a nekomplikovanost formy stává přístupem nejlépe stravitelným pro širokou diváckou obec. Oblast dopadu se tím rozšiřuje.
Troufám si říci, že pro Evropana s kulturnějšími společenskými návyky se snímek chvílemi stává poněkud trýznivou přehlídkou úpadku a panoptikem amerického maloměšťáctví, které se pro postkomunistické země mnohdy stává vzorem. Možná je však o to lepší prevencí před pasivním přijímáním globálních vlivů, před slepým obdivem umělého světa, který je spíše pro děti než pro dospělé.
Recenze na snímek Super Size Me se často odvolávají na údajného Spurlockova filmového předchůdce Michaela Moora (např. Fahrenheit 9/11). Na povrchu lze sice odhalit některé obdobné formální postupy či společné vnější struktury, ale v jádru se tato díla pohybují ve zcela jiných myšlenkových modech. Zatímco zkušený režisér Moore je nenápadným manipulátorem, debutant se blíží pólu objektivní výpovědi. Srovnání těchto dvou způsobů tvorby přináší další podněty ohledně možností dokumentu jako takového. Pokud chce autor přesvědčit diváka o své pravdě, může vyjít do ulic, použít okolí jako pokusný materiál, s rozmyslem rozstříhat realitu a zkomponovat montáž podřízenou prvotní myšlence. Vytváří tak svědectví, které pod hlásáním pravdy dokazuje pouze to, jak je možné modelovat skutečnost a jak lze zacházet s informacemi ve svůj prospěch. Tímto způsobem pracuje právě Michael Moore. Podporuje tím rutinní zpravodajskou činnost, která je bohužel založena na jednostranném a omezeném předkládání informací divákovi či čtenáři. Ten následně ztrácí možnost nahlédnout problematiku z více stran a utvořit si vlastní názor; nevědomky se stává obětí experimentu dokumentárního tvůrce či zpravodaje.
Na protilehlém konci stojí metoda Spurlockova. Zde není jádrem pokusu divák, ale režisér sám. Právě on se stává objektem, na němž je dokazována předem nastolená teze, hazardérem, který riskuje, že se stane v průběhu natáčení protiargumentem daného tvrzení. Síť informací je spřádána obdobným způsobem jako u prvního postupu – tvoří ji rovněž výběr toho „vhodného“ ze snímané reality, z postav, rozhovorů i materiálů, ale díky tomu, že autor mezi diváka a mozaiku výpovědí staví sám sebe, vytváří pro něj potřebný odstup a poskytuje mu svobodnější prostor k zamyšlení.
Ve Spurlockově snímku se s přibývajícím materiálem dostáváme do začarovaného kruhu informací, nudného koloběhu opakujícího se menu, začíná se nám postupně dělat špatně z jakéhokoliv jídla, které na plátně spatříme. Nechceme již nikdy vidět veselý obličej svůdného klauna, tím méně pak obtloustlá těla těch, kteří mu podlehli. A přesto se nám zde otevírá nový pohled nejen na západní svět, ale i na postupy dokumentárního filmu. Super Size Me lze přirovnat spíše k linii tvorby severských režisérů natáčejících syrovou realitu pod hlavičkou produkční společnosti Zentropa Real. I jejich styl ukazuje, že dokument nemusí být nutně manipulací, ale cenným svědectvím, že režisér nemusí být pouhým stavitelem pracujícím podle předem narýsovaných plánů, ale odvážným umělcem, který se nebojí riskovat prohru. Svědkem, který odnímá roli pokusného objektu z postavy diváka a bere ji sám na sebe.
Autorka studuje obor filmová věda na FF UK.
Super Size Me. USA 2005; 100 minut.
Režie a scénář Morgan Spurlock, kamera Scott Ambrozy, střih Stela Georgievová a Julie Bob Lombardiová, hrají Morgan Spurlock, Alexandra Jamiesonová, John Banzhaf, Dr. Daryl Isaacs ad.