Tématem, které rozproudilo mediální debaty předvánoční Itálie a stalo se i krystalickým pojmem pro sebedefinování současné italské politické scény, je kauza dosud vězněného levicového radikála Sofriho a obecněji otázka dnešního hodnocení „olověných let“ (anni di piombo) – vlny politického násilí sedmé a počátku osmé dekády 20. století.
Alfredo Mantovano, vlivný člen předsednictva pravicové Alleanza nazionale, na konci loňského roku nabídl v deníku Stampa smířlivé stanovisko v přístupu k dodnes ožehavým otázkám italské minulosti: „Válka [levice a pravice] skončila a je potřeba jednat rychle, aby byl Adriano Sofri propuštěn. Obrátím se na ministra spravedlnosti Castelliho a pokusíme se případ milosti pro Sofriho vyřešit.“ Toto vystoupení však nedokázalo napětí uklidnit a odstranit samotný předmět sporu. V italských médiích začaly vycházet analýzy srovnávající počet levicových a pravicových aktivistů odsouzených za politické násilí. A levice i pravice znovu organizuje kampaně, které mají za cíl ve veřejnosti prosadit jejich vlastní interpretaci problému. Výsledkem je, že jsou zdi italských domů znovu popisovány rudými a černými nápisy:
„Svobodu politickým vězňům!“, „Vrah je stát!“, a naopak „Smrt bolševismu!“.
Adriano Sofri je dosud ve vězení za svůj údajný podíl na eskalaci politického násilí v období po bouřlivém roce 1968. Dnes těžce nemocný bývalý leader skupiny Lotta Continua (Boj pokračuje) byl odsouzen v politickém procesu v polovině sedmdesátých let za vraždu policejního komisaře Calabresiho. Proces, jehož objektivita zůstává i po letech zpochybňována, nebyl ani zdaleka jediným pokusem italské republiky vyřídit si účty se studentsko-dělnickým hnutím (movimento). Zůstává otázkou, zda je dnešní italský politický systém připraven k revizi chápání tehdejších politických bojů. Od používání provokačních metod policie v kritickém období se totiž oficiální moc nikdy nedistancovala. Nejde ale jen o vinu státních složek. Mezi ikonami „olověných let“ zůstávají zavražděný italský politik Aldo Moro a 82 civilistů usmrcených na boloňském nádraží 2. srpna 1980. Odpovědnost za toto vraždění si dosud radikálové přehazují jako horký brambor. Faktem ale zůstává, že potrestáni byli nakonec téměř výhradně stoupenci levice a podíl státu na událostech se dosud nestal předmětem zásadní diskuse. Mytologie, která se v podání různých ideologických táborů na události „olověných let“ nabaluje, znemožňuje jakékoli objektivní hodnocení. Názorové rozdělení země je generační, sociální, lokální a nutno dodat, že téměř totální.
Neoliberálové a televize mlčí
Forza Italia, neoliberální strana současného premiéra Berlusconiho, tíhne ke spolupráci s politiky vycházejícími přímo z tradice italského fašismu (Gianfranco Fini) a severoitalského regionalismu (Umberto Bossi). Prošel jsem poctivě její internetové stránky a hledal odkazy na tematiku „olověných let“. Nenašel jsem však naprosto nic. Elity současné „druhé republiky“ praktikují princip kolektivní amnézie k tématům, která se jim nehodí. Princip blaženého zapomnění při reality-shows a reklamách na premiérův thymolinový úsměv je receptem na usmíření radikálně rozštěpené společnosti. I přes tuto snahu o uschování problému do skříně jsou odkazy na „olověná léta“ v dnešní Itálii všudypřítomné. Od nápisů na zdech po titulky nejčtenějších periodik.
Podle Antonia (Toniho) Negriho (1933), jednoho z dosud nejaktivnějších mluvčích movimenta, se italská politická scéna vyznačuje radikálním rozštěpením, jehož příčinou je dvojaká tradice vztahu k druhé světové válce. Italský fašismus musel podle něj vždy počítat s dobře organizovanou a relativně početnou levicovou Itálií. Antifašističtí partyzáni byli později vydáváni za mytický začátek poválečné republiky, ozbrojené a policejní složky však nebyly nikdy efektivně defašizovány a toto stigma se později přeneslo i do bojů „olověných let“. I obávaní tajní Digos bývají movimentem často ztotožňováni s fašisty.
V květnu 1968 se v Itálii, na rozdíl od dalších míst západního světa, nic výrazného nedělo. Přesto byl i v Itálii konec šedesátých let ve znamení aktivit studentského hnutí a dětí baby-boomu De Gasperiho křesťansko-sociálního konzumerismu. Pod vlivem logiky studené války vyvěšovali studenti rudé zástavy, vzývali Maa, Trockého a Che Guevaru a docházelo i k prvním srážkám s policií a fašisty. Souběžně byly organizovány i odbory a situace začala v průběhu podzimu 1969 připomínat předehru k občanské válce. Horký podzim 1969 kulminoval 12. prosince na milánském náměstí Fontana bombovým útokem v bance, který připravil o život první nevinné lidi v tomto konfliktu.
Od pacifismu k Pol Potovi
Politické násilí, které na Apeninském poloostrově v sedmdesátých letech zdomácnělo, mělo řadu původců – od levicových organizací, sdružujících radikální studenty a dělníky (idelogie operaismu), přes neofašistické bojůvky (golpisté a stragisté) až po policejní provokatéry. Faktem zůstává, že valná většina soudních řízení, která v tomto období proběhla s údajnými pachateli, může být označena za procesy politické. Na tuto skutečnost upozornila na podzim loňského roku kniha Alda Grandiho Ozbrojené povstání (Insurrezione armata, BUR Futuro Passato, Milano 2005), která je sbírkou výpovědí osob souzených při procesu s jednou z levicových organizací Potere operaio (Dělnická moc) v dubnu 1979. Stoupenci levice, z velké většiny původem ze středostavovských městských rodin, zde popisují svá léta na univerzitě a postupující radikalizaci sedmdesátých let, kdy se z popela původních studentských spolků rodily sektářské organizace typu nejznámějších Rudých brigád. Kniha se sice nesetkala s větší celospolečenskou odezvou, je však velmi cenným pramenem, umožňujícím pochopit, jakým způsobem se v klimatu policejní represe a neustálých střetů s fašisty mohla během „olověných let“ přetransformovat „peace and love“ filosofie konce šedesátých let v ideologii diktatury proletariátu konce let sedmdesátých. Ve filmu Dobrý den, noci (Buongiorno notte – Marco Bellocchio, 2003), který mapuje myšlenkový svět únosců Alda Mora, pak dobový dogmatismus vyznívá zcela naplno. Jasně ukazuje, že myšlení italské radikální levice konce sedmdesátých let mohlo mít styčné plochy například i s politickým myšlením Pol Pota. „Zaberme si města“, „Násilí není dobré ani zlé, násilí existuje“, „Demokracie je zbraň na dělníkově rameni“, tvrdila hesla konce sedmdesátých let, kdy stát přecházel do protiofenzivy zabíráním univerzit a likvidací nepohodlných odpůrců.
Nové movimento?
Během první poloviny let osmdesátých se tedy, za použití ne vždy čistých metod, podařilo italské republice zlikvidovat hlavní ohniska odporu a ve značně oslabeném movimentu došlo ke znatelné generační výměně. První housle alternativní politiky již nehraje v kontextu vítězícího neokonzervativismu extrémní levice, ale mírové hnutí. Na více než deset let se italská ultralevice odmlčela, a na konci devadesátých let se vrátila s novými podněty v podobě organizací ovlivněných zapatismem commandanta Marcoseho a hnutím zohledňujícím práva migrantů. Ya Basta! nebo Black Bloc jsou již organizace, které mají oproti dřívějším militantním skupinám řadu technických výhod a globálnější dosah. Témata zůstávají v zásadě stejná, jde v prvé řadě o boj proti nadnárodnímu kapitálu. Z trosek protestů proti zasedání G8 v Janově (červenec 2001) nemilosrdně potlačených republikou podle pravidel staré školy, se rodí hnutí, které má s původním movimentem řadu společných jmenovatelů a některé shodné aktéry.
Neúnavný „šílený profesor“ Negri pokračuje v publikování knih, které hypnotizují (slovy jednoho z mluvčích v knize Alda Grandiho: opíjejí) nové generace revolucionářů. V Impériu (2000) píše o stírání hranic mezi prvním a třetím světem, o ostrůvcích třetího světa uvnitř prvního, aktivně vystupuje proti násilí na vnější hranici Pevnosti Evropa a pochopitelně lobbuje i za kritickou revizi „olověných let“. Nakolik se mu podaří svoji vizi událostí těchto let obhájit proti Berlusconiho koaličním partnerům, kteří mají na svá zlatá „olověná léta“ jistě řadu vlastních vzpomínek, zůstává otázkou.
Mantovanova výzva ke kompromisu zatím zůstala nevyslyšena. Ministr spravedlnosti Roberto Castelli, zastupující v Berlusconiho vládě Bossiho regionalistickou Ligu severu, odmítl humanitární gesto a propuštění nemocného Sofriho slovy: „Pro milost Sofrimu neexistují podmínky“, čímž se v diskusi postavil i proti prezidentu Ciampimu, který dosud projevoval ochotu o milosti uvažovat.
Boj o minulost tedy pokračuje.
Autor je doktorand FF UK a UPV v Montpellier.