Konec ságy

Přichází zezadu. Je toho moc, všude se to šíří, roztéká, vyplňuje to všechno; to černé, měkké, beztvaré přichází zezadu. Tlačí mi to hlavu dopředu. Už je to všude, to tělo. A tak mi to tlačí hlavu dopředu, že s ní nepohnu. Otevřel jsem oči. A to měkké beztvaré uprchlo; zpátky za mou hlavu. Má postel. Ale je to tady kolem mé postele. Nadarmo myslím na to, že se mi to zdálo, čeká to tady za mou hlavou. Zavřel jsem oči, abych neviděl postel, pokoj. Měkce mi to plulo kolem hlavy. To černé. Přitiskl jsem obličej k polštáři. Nemohl jsem tím pohnout. A vteklo mi to pod oči. Rychle jsem se posadil a to černé a měkké se tím zatlačilo zpátky. Tohle je moje postel. Zase to čekalo kolem mé hlavy, za mými zády, ale nemůže to přijít, pokud nezavřu oči. Venku svítil měsíc a vpravoval do pokoje temné stíny stromů. Vstal jsem, abych se podíval, jestli to není na zahradě. Ve stínu stromů bílé jiřiny. Jako by to povídaly bílé jiřiny. Bílá prosvěcující tmou. Dveře byly otevřené. Babička u okna nestála. Dědečkova postel je prázdná. Odtud jsem babiččinu postel nemohl vidět, protože tam v tom pokoji je tma. Opatrně jsem vykročil k její posteli, podívat se, jestli spí. Podlaha trošku zaskřípala. „Jsi to ty?“ zeptala se ze tmy babička. „Ano.“ „Nerozsvěcuj!“ potichu řekla ze tmy babička. Jako by promluvila z větší dálky, než v jaké stála její postel. „Je ti špatně? Babičko, je ti špatně, babičko?“ Její tvář se na polštáři měkce obrátila ke mně. „Trošku, docela malinko.“ Její ruka se na přikrývce pohnula, ale ke mně se nevztáhla. Sklonil jsem se, abych na ni viděl. „Vrať se, chlapče. Spi.“ Na nočním stolku jsem šátral po vypínači a ruka mi narazila na sklenici, napadlo mě, že jsou v ní dědečkovy zuby. „Ne! Nerozsvěcuj! Nechci, abys to viděl. Je to ošklivé.“ Přesto jsem vypínač našel. Ve sklenici byla jenom voda. Teď jsem se probudil už úplně a věděl jsem, kde ve vlastním životě jsem. Dědeček umřel. Babička se dívala na mne. Nic ošklivého jsem neviděl. Rozevřela oči ještě víc, jako by se něčemu divila, a dívala se na mne. Očekával jsem, že se mě na něco zeptá, ale nezeptala se. Pouhé proužky na mém pyžamu. Ale nedívala se mi do očí, nýbrž na krk, sáhl jsem si na krk, co tam mám. Tehdy se babiččina tvář jako by usmála, jsem to ale hloupý, že nevím ani tohle, ale oči se jí nepohnou, jen vrásky kolem úst, jako by se opět usmála. „Babičko!“ Hleděla. Neodpovídala. Ústa se jí pěkně pomalu otevřela a já jsem viděl, že se neusmívá. Křičí. Mlčela. Ale za zády jsem neměl nikoho. A přesto se tehdy něco stalo. Slyšel jsem, jak jí z těla vychází ticho. Ale celé ticho vyjít nemohlo, protože ticho jí z  těla vycházelo nepřetržitě. Stojím tu v tom tichu, které vychází z jejího těla, z jejích úst i rukou. Nevím, nejde s tím pohnout.

Babička to řekla! Teď se musí zatlačit oči a podvázat brada, protože vychladne. Jako by rozevřela oči ještě víc, ale ne, to se mi jenom zdá. Všechno na ní zůstane tak. Nechtěl jsem, aby se na mne dívala dál. Tak jako se o to babička pokoušela u dědečka; položil jsem tam prsty, aby to bylo jako u dědečka; lampa jí svítila za zuby a bylo vidět, že tam uvnitř není prázdno jako u dědečka. Na židli ležel šátek. Ten šátek, který si babička uvazuje doma, ale když jde ven, nasazuje si někdy i klobouk, protože je skoro úplně plešatá. Její kůže je v mé ruce teplá. Ale zuby jí stejně trošku trčely, prsty jsem jí upravil i ústa; snad myslela tohle, když říkala, že je to ošklivé. Zhasl jsem. Seděl jsem potmě v dědečkově křesle. Když už jsem tam seděl dlouho, v pokoji se vyjasnilo, protože venku svítil měsíc, viděl jsem nehybnou babičku, mé oči přivykly tmě. Byl bych rád plakal, ale nešlo to, protože jsem čekal, že se ještě může přihodit něco, o čem nevím… Potom jsem se vrátil k babičce, a ona ležela pořád stejně, a plakal jsem, protože jsem nevěděl, co si počít. Když jsem si utřel oči, napadlo mě, že si to všecko jenom představuju. Ale babička ležela pořád stejně. Vyšel jsem na ulici, co když půjde někdo okolo. Jestli zítra přijede popelářský vůz, řeknu mu to. Anebo to řeknu v krámě té holce, co si odbarvuje vlasy, jenže babička ji neměla ráda. Kdybych šel do školy, nikdo tam teď nebude. Nebo ten chlápek v kostele, který se na nás podíval, když bylo pozdvihování, a utěšoval tu blonďatou holku za pultem. Ale takhle v pyžamu tam jít nemůžu a babičku tu taky nemůžu nechat... U vrat zastavilo auto, ale nikdo z něho nevystoupil, motor běžel na prázdno. Popelářský vůz druhý den nepřijel. Chtěl jsem vykopat jámu, ale pršelo. Z auta vystoupili tři muži. I psa jsem tam pochoval. Jeden z nich zůstal u vrat. Dva šli po pěšině mezi růžemi. Mne třeba neseberou. Chtěli zazvonit, ale já jsem jim otevřel dřív. „Bráško, je kromě tebe ještě někdo doma?“ „Babička! Umřela mi babička!“ „Nepovídej! A je ještě někdo doma?“ „Není. Jenom já.“ Dveře byly dokořán. Řekl, abych se postavil před zrcadlo. Postavil jsem se před zrcadlo a on zůstal v předsíni a opřel se o dveře. A přitom jsem myslel na to, že je to zajímavé, že mě vidí nejenom zepředu, ale že v zrcadle vidí i moje záda. Ten druhý šel dál. Teď vchází do mého pokoje. Dveřmi otevřenými dokořán. V babiččině pokoji se zastaví. „Bélo! Pojď sem honem!“ „Co je?“ „Bélo! Honem! Tady je opravdu nějaká nebožka!“ Říkali, abych zůstal a nebál se, že se hned vrátí. Ale oni se nevrátili, místo nich přišli jiní dva v černých šatech a babičku odvezli. Říkali, abych zůstal, že pro mne přijdou, a jestli mám doma něco k jídlu. Neodvažoval jsem se požádat je, aby upozornili otce, protože jsem věděl. Ale druhý den nepřišel vůbec nikdo. Vynesl jsem odpadky, co kdyby přijel popelářský vůz. Přijel ráno a odvezl je, jak to má být. U babičky jsem vytáhl zpod polštáře cukrátka. Slepila se. Na cukrátkách byly kousky sáčku. Cumlal jsem cukrátka a vyplivoval papír. Když jsem je skousl, vytryskla mi na jazyk ta lahodná náplň. Před oknem pobíhaly černé postavy. Ještě nevěděly, že hlava jim proleze mříží. Když jsem se v noci probudil, ozývalo se klepání na okno. Myslel jsem, že je jich hodně, ale byl tam jenom jeden. Ale nebyl to on. Opatrně jsem vstal, podlaha až do předsíně nezaskřípala. Zvonil, ale já jsem se za dveřmi nehýbal. Přece jen to není on, když zvoní, protože on klepe. Jestli tady budu nehybně stát, tak on odejde, protože si bude myslet, že už mě někam odvezli a já tady tajně zůstanu. A pak přijde on. Zazvonil znovu a dům nesl to zvonění velice špatně. Cítil jsem, že to nevydržím. A přesto jsem nedokázal ani otevřít. V zrcadle jsem viděl svůj stín, jako bych si stál za zády. „Tati?“ zeptal jsem se velice potichu, aby to uslyšel jenom on, kdyby to byl přece jenom on. Zvonění. Přesto jsem si myslel, že je to on. „Tati, jsi to ty?“ „Otevři, chlapečku! Přijel jsem pro tebe! No tak! Otevři už, neboj se!“ Řekl, abych se rychle oblékl, protože pojedeme na Mikospusztu a on se ještě musí vrátit. Všude rozsvěcel, zatímco jsem se oblékal, dával jsem pozor, aby něco neukradl. „Má to i poschodí?“ „Ano.“ „A pokoje jsou i na poschodí?“ „Ano.“ „Kolik?“ „Dva pokoje.“ Obul jsem si staré sandály, a přitom ty nové mají gumovou podrážku, ale tlačí mě, a tak jsem si vzal ty staré. On říkal, že si nemusím brát s sebou nic, protože tam dostanu všecko. Ale něco jsem přece jenom chtěl. Zatímco zhasínal, strčil jsem si do kapsy kamínek. Našel jsem ho na zahradě, když jsem chtěl kopat jámu, abych do ní pohřbil babičku. Hodila by se i lupa, ale na tu už nezbýval čas. Zamkl a klíč mi nevrátil. „K vrátkům do zahrady není klíč?“ „Ale je, visí uvnitř na hřebíku.“ „Nevadí, zítra sem přijdou tak jako tak.“ Neodvažoval jsem se zeptat, kdo přijde. Velké černé auto. Řekl, abych si sedl dozadu. Na okně záclonky. Chtěl jsem je odhrnout, ale řekl, abych je nechal. Jeli jsme rychle. Nemluvil se mnou. Byla mi zima a byl bych rád, kdybychom se vrátili pro svetr. Když jsem usnul, slyšel jsem hudbu. Chvílemi si zapaloval cigaretu. Svítila lampička od rádia. Takhle rychle jsem autem ještě nejel. Viděl jsem východ slunce. Bylo to takové zvláštní, a byl jsem rád, že takhle jedeme, ale musel jsem se ozvat, že už to neudržím. „Chce se mi čurat.“ Ale nezlobil se. A já jsem vystoupil a bylo tam jakési široké, nekonečné pole, pofukoval vítr a byla mi i zima, ale taky už hřálo slunce. Věděl jsem, že ta spousta ptáků jsou skřivánci, a všude kvetly červené vlčí máky. Kdybych se teď rozběhl, nedohonil by mě, protože auto nemůže jet po poli, a někam bych dorazil. Ale kopce byly daleko, až za tím polem. Třeba to jsou ty kopce, o kterých mi vyprávěl dědeček. Později řekl, že už tam brzy budeme. Vjeli jsme do lesa a tam opět bylo chladno. A když ten les skončil, uviděl jsem na vrcholu kopce zámek a pod ním velké jezero a do něho vtékal potok. Auto přehrčelo po mostě a zastavilo před železnou bránou. Bránu otevřeli dva kluci a my jsme zvolna ujížděli nahoru k zámku. Pod velkým autem chrastil na cestě štěrk. Bylo odtud vidět na jezero. Před zámkem stál nějaký jiný chlápek, ten mi otevřel dvířka. Na červené šňůrce mu okolo krku visela píšťalka. „Hned se vrátím,“ řekl ten, který mě přivezl. „Nechcete posnídat?“ „Ne. Na poledne musím být zpátky. Děkuji.“ Ten chlápek mě chytil za krk. Potom vůz zmizel v lese. Po širokém schodišti jsme šli do poschodí. Držel mě za krk. Prošli jsme chodbou, otevřel nějaké dveře a řekl, abych počkal, že pro mne přijdou. Dveře zavřel. Slyšel jsem ťukat jeho kroky; ale nešel směrem, kterým jsme přišli, nýbrž dál. Byl to velký pokoj. Do okna svítilo slunce a visely tam bílé záclony. V pokoji stály palandy. Na podlaze černé a bílé dlaždice jako u nás v kuchyni, a taky jako v koupelně. Stál jsem u dveří a neodvažoval se pokročit, třebaže bych se byl rád podíval z okna. Panovalo tam takové ticho, jako by nikde nebyla živá duše. Na jedné straně u okna stálo pět postelí, na druhé straně taky pět. Bílé kovové postele. Naproti dveřím stůl a dvě židle; na stole bílá pokrývka, na podnose ve džbánu voda a dvě sklenice. Naslouchal jsem, co když něco zaslechnu, ale žádný zvuk ke mně nedolehl. Vykročil jsem ke stolu a všiml si, že na stolcích mezi postelemi jsou kulaté dírky, pět dírek na každém. A okna byla otevřená, záclony chvílemi nadouval vítr; a jak vítr povíval záclonami, tak se na dlaždicích pohybovaly i stíny. Obě židle stály přesně na dvou stranách stolu. Neposadil jsem se. Jako by někde dole, dosti daleko, zařinčelo nádobí. To je snídaně. A ucítil jsem nějaký podivný zápach. Z okna jsem viděl na prostranství před zámkem vysypané štěrkem, kam mě přivezlo auto; bylo to zajímavé, dívat se na ně shora. A po jezeře plula k mostu labuť. Ale nemohl jsem se na ni dívat, protože jsem zaslechl, že někdo přichází. Klika se nepohnula. Jenom to řinčení odněkud zdola, z dálky. Vykročil jsem po dlaždicích tak, abych šlapal jenom na bílé kostky. Špička mé boty sklouzla občas i na černou dlaždici, a přitom pravidlo znělo, že můžu používat jenom bílé kostky. Když jsem se u dveří otočil, pravidlo se změnilo, mohl jsem šlapat jenom na černé; zpátky ke stolu. Sklenice byly suché. Chtěl jsem si nalít trochu vody, ale lil jsem stranou a polil pokrývku. Dveře se za mými zády otevřely. A přitom jsem žádné kroky nezaslechl. Na nohou měl modré tenisky. Byl to náramně vysoký kluk. Neříkal nic, jenom na mne hleděl. A sklonil hlavu. Právě tam svítilo slunce. Vlnité světlé vlasy mu spadaly do čela a leskly se. Držel kliku. Potom dveře zavřel. Šeptal. „Ty jsi Péter Simon?“ Když se ptal, líně zaklonil hlavu a odhodil vlasy z čela a pak se na mne díval dál; vlasy se mu leskly i nad čelem. „Ano.“ Čelo měl vysoké, vypouklé a hladké a byl bych rád, kdyby ke mně hned přistoupil. Stál ve dveřích. Šeptal. „Pojď.“ Vykročil jsem k němu. Dlaždice pod mýma nohama uplývaly sem tam, černé, bílé; to bylo dobře, ale stejně mi vadilo, že na černé a bílé kostky nešlapu podle pravidel; cítil jsem, že se ho i trochu bojím, nevím proč. „No tak! Pojď už!“ Opět sklonil hlavu, vlasy mu spadly do čela. Jako už dříve. Už jsem ucítil jeho pach. Šedivé puntíky na modrých teniskách; bláto. Ale chtěl jsem vidět jeho oči. A vtom mě přitiskl k sobě. Jeho nahá paže mě objala kolem zad. Já jsem ho objal také a tak jsme tam stáli. Tričko měl na prsou propocené, skoro mokré, ale to bylo dobré a nechtělo se mi odejít. Paží jsem cítil jeho pas; tvrdé nárazy kostí a teplo jeho klína a na tváři jsem cítil klenbu žeber pod propoceným tričkem a nechtělo se mi odejít a zavřel jsem oči, abych ho cítil ještě víc. Tiskl mě. Za oči mi vnikl jeho hlas. „Neboj se! Teď půjdeme k ředitelce, ale nic se neděje. Neboj se. Ano? Nikdy se ničeho neboj. Ano? Nikdy! Ničeho!“ Pustil mě, ale já jsem ho stále ještě chtěl tisknout k sobě, abych si mohl bořit obličej do tmy. „Pojď!“ Pohladil mě po tváři; dlaň měl tvrdou; a musel jsem otevřít oči. „Pojď.“ Po chodbě jsme šli vedle sebe, nedíval jsem se na něho, ale viděl jsem, cítil vedle sebe jeho neslyšné dlouhé kroky v teniskách. On jenom kráčel, ale já jsem spěchal. Po chodbě nešel nikdo, jenom my. Všechny stěny byly bílé. Nevím, kudy jsme šli, protože jsem šel tam, kam mě vedly jeho kroky. Potom se zastavil před mohutnými hnědými dveřmi. Zaklepal. Ozval se nějaký hlas. Zašeptal: „Počkám na tebe, neboj!“ Otevřel dveře a ještě jsem ucítil, že je také zavřel. Za psacím stolem seděla obrýlená žena. Stará. Pokynula mi, abych přistoupil blíž. Než jsem večer vylezl do své postele, zeptal jsem se kluka, který byl tak moc snědý, kdo byl ten kluk, který pro mne přišel. Ale neodpověděl mi. Dva dny se nesmělo mluvit. Všude v ústavu byly schránky. Služba do těch schránek házela jména těch, kdo promluvili, nebo těch, kdo chtěli, aby se někdo nějak provinil proti pravidlům, ty museli udat taky. Když jsme vešli do jídelny, nevěděl jsem, kam si sednout. Dlouhé stoly a lavice. Mezi stoly a lavice jsme se soukali s obtížemi. V puntíkovaném hrnku kakao, to jsem ještě nevěděl, že je budeme mít k snídani každé ráno, ale tak horké, že jsme je mohli pít jenom opatrně. Ale jedno místo volné bylo a tam jsem si sedl. Seděl tam i ten moc snědý kluk, který se jmenoval János Angyal. Když ty dva dny uplynuly a mohlo se mluvit, po zhasnutí mě pozval do své postele, protože spal pode mnou, a říkal, že se narodil ve Francii, a proto je tady, bude mi o tom vyprávět, ale teď abych mu něco řekl já. Ale nic mě nenapadalo. Cítil jsem, že se nehodí, abych se zase zeptal, kdo je ten kluk. Musím si dávat pozor, aby mě neudali do té schránky; na koho byla nějaká stížnost, ten šel k soudruhu Dezsőovi. Soudruhu Dezsőovi visela na krku píšťalka. Když zapískal, všichni se rozběhli a postavili se u svých postelí a přišel soudruh Dezső s těmi dvěma velkými kluky, kteří se proti němu provinili, a prohledali skříně. Dostal jsem šatstvo, modré tenisky, boty, kartáček na zuby, mýdlo, ručník. V jídelně byly na velkém podnose krajíce chleba s máslem. Když soudruh Dezső zapískal, mohli jsme si sednout a každý se snažil popadnout pořádný krajíc. Měli jsme nárok na dva krajíce. Velký krajíc se hodil proto, že se dal vpůli přeložit, schovat za košili a večer po zhasnutí se o ně kamarádi dělili. Angyal měl i sůl. Po zhasnutí si kamarádi vlezli k sobě do postele. Ale když byl poplach, zjistili to, stejně jako našli ve skříni nebo pod matrací chleba s máslem. U koho našli chléb s máslem, ten druhý den nesměl pít kakao. Ráno jsme nazí běželi na rozcvičku. Všichni jsme se moc styděli, protože tou dobou chodily ženy do kuchyně. Po rozcvičce následoval běh a nevědělo se, jestli se toho dne můžeme koupat v jezeře. Když jsme se koupat mohli, soudruh Dezső hulákal: „Směr jezero! Poklus! To ještě nic není! Poklus! Co to je? To pořád ještě nic není! Poklus! Po-hyb!“ Jakmile zapískal, rozběhli jsme se. Jakmile zapískal, museli jsme ven z jezera. Sledovali, kdo vyleze poslední, protože ten se druhý den nesměl koupat. Proto jsme po sobě jenom stříkali poblíž břehu. Ráno a v jezeře se skupiny držely pohromadě. Merényi vždycky plaval hlouběji do jezera, a sám. Soudruh Dező se smál, protože potom byl vždy poslední. Ale Merényi se nepočítal. Ten vylezl u mostu a pak běžel k nám. Všiml jsem si, že na stehně má tlustou žílu, která se rozvětvuje V pátek po úklidu jsme se šli koupat. Ale už od sobotního rána se nesmělo mluvit ani vydávat nějaké jiné zvuky, až do pondělního rána. Ke koupání jsme si brali mýdlo a ručník. Angyal vyprávěl, že velcí kluci něco při koupeli dělají, ale nerozuměl jsem tomu. Jednou jsem řekl, že mě bolí žaludek. Když šli velcí kluci, hlásil jsem soudruhu Dezsőovi, že už mě nebolí. A on mi dovolil, abych šel s nimi. Pod sprchami mohli nejdéle stát ti velcí, dokud nedošla voda, protože oni se koupali jako poslední. Ale nedělali nic, Angyal lhal, jenom se na sebe dívali. To už Vilmos odešel. Jednou se něco stalo. Sešli jsme do jídelny a vychovatelé odešli. Před tím bylo ticho. Nevrátili se. Potom velcí dělali bordel pod klavírem. Jenom oni. Pod klavírem byl Vilmos taky, pozoroval jsem ho. Když vylezl, všiml si, že ho pozoruju, a zamával mi. Já jsem se kamarádil s Angyalem, neřekl jsem mu, že raději bych se kamarádil s Vilmosem Merényim. Obával jsem se, že si všimne i toho zamávání. Když se kamarádi pohádali, udávali se do schránky. To pak přišla do jídelny i ředitelka. Ředitelku jsme nevídali nikdy a na tu její chodbu jsme mohli chodit jenom na zvláštní povolení. Když jsem z těch hnědých dveří vyšel, on už tam nebyl, a přitom jsem celou tu dobu myslel na to, že mě venku čeká. Ředitelka měla takové vlasy, jako by se nečesala. Seděla v bílém plášti a taky tam byly bílé záclony. Brýle jí sklouzly, posunula si je zpátky; pokynula mi, abych přistoupil blíž. Cítil jsem pod chodidly tlustý koberec, jaký jsme měli doma v dědečkově pokoji, byl bych se rád podíval, jestli nemá i stejný vzorek. „Posaď se, chlapče, trošku si popovídáme.“ Židle byla studená. Přes bílou záclonu svítilo slunce, neviděl jsem dobře její tvář ani oči za brýlemi. Jako bych se ocitl v něčem velkém a bílém, světlem ke mně pronikal hlas. „Především tě svým jménem i jménem celého ústavního kolektivu srdečně vítám.“ Při řeči jako by se jí ústa ani nepohybovala. Šeptala. „Beztak jsi unavený, beztak jsi nespal, chudáčku. Ale potom si odpočineš. Za pár dní bude všecko v pořádku. Doufám, že tady ti bude dobře. Naše síla posílí i tebe. Bude z tebe otužilý, pevný muž. Jsi ospalý? Popovídáme si raději zítra?“ „Ne.“ „Tak dobrá. Prostě tady ti začne nový život. K tomu, aby se z tebe stal užitečný člen kolektivu, musí tvůj nový život překrýt ten starý tak, jako by ses teď narodil; aby ses stal novým člověkem! Tady u nás panuje demokracie. Proto mně nebo komukoli jinému můžeš vždycky říci cokoli, co si myslíš nebo cítíš. Ne jako dospělému: když mluvíš se mnou, mluvíš s rovnocenným členem kolektivu. My tady na sebe nešišláme, rozumíš?“ „Ano.“ Mluvila vlídně, šedivé vlasy jí prozařovalo světlo a já jsem se styděl za to, že mžourám. „Přejdeme k věci.“ Sundala si brýle a já jsem uviděl její oči. Modré. „Tví zdejší druhové mají podobný osud. Musí se zbavit přítěže provinění svých rodičů. V tom ti budeme my, tví pokročilejší druhové, dalekosáhle nápomocni. O co tedy jde?“ Oči opět zmizí za leskem brýlí. Vstala a přistoupila ke mně a položila mi dlaň na rameno. Pevně mě uchopila a lehce se mnou zatřepala. Neodvažoval jsem se zavřít oči. „Muž, jemuž jsi dosud říkal otec, není tvým otcem. Pro svůj zločin není otcovství hoden. Zatím jistě nevíš, o čem to mluvím, že?“ „Zrádce,“ řekl jsem potichu. Za ramena mě popadly dvě dlaně, tvář se jí zachvěla a já jsem viděl, že se za brýlemi rozplakala. Cukalo jí to ústy i obočím sem a tam, a viděl jsem, že se nadarmo snaží, neví si s tím rady; jenom ty její dlaně na mých ramenech. „Bože!“ Zpod úzkých zlatých obrouček jí vytékaly slzy. „Ano.“ Šeptala. „Zradil i tebe.“ Sundala si brýle, běžela k oknu a pěstí si utírala oči. „Nezlob se! Zjihla jsem. Jenže to se nesmí. Musíš na to zapomenout.“ Odhrnula záclonu a vyhlédla z okna. Slunce jí prosvítilo bílý plášť. S úsměvem se obrátila zpět ke mně. „Pojď!“ Vzala mě kolem ramen a vyhlédli jsme z okna. Dole na dvoře stáli v řadě. Hlavy. V bílých tričkách a modrých kalhotách jako ten, kdo na mne čeká za dveřmi. Řady vyplňovaly celý dvůr. Stáli krásně, řádně, nehybně jeden za druhým. Na snědých ramenech bílé proužky triček. Na vysokém stožáru vlajka, vlajkou povíval vítr. Svítilo slunce. Čekal jsem, co když někdo vzhlédne, že jsem tady. Hleděli před sebe. „Zločin se vyskytl i teď tady mezi námi.“ Šeptala. „Hrozný zločin, strašlivý zločin. Na dva dny jsem nařídili naprosté ticho, aby se všichni pohroužili do sebe a přemýšleli o tom, co se přihodilo. Až odtud, ode mne odejdeš, vidíš, tam? Tam ve třetí řadě čtvrtého útvaru je pro tebe volné místo! Od této chvíle ani ty nesmíš dva dny na nikoho promluvit a nikdo nesmí oslovit ani tebe. A teď běž!“ Nebyl přede dveřmi, ani na chodbě a nebyl nikde. Ten kluk na mne nečekal. Na dvoře jsem dlouho nenalézal své místo. Bylo nepříjemné naslouchat v tichu skřípění štěrku. Potom jsem tam s nimi stál i já.

Z románu Konec ságy přeložila Anna Valentová

Péter Nádas patří k té hrstce vyvolenců osudu, kteří jsou již za svého života (nar. 1942) s naprostou samozřejmostí řazeni mezi klasiky maďarské prózy a mezi její reprezentanty v zahraničí s již vymezeným místem v kontextu vývoje evropského románu. Dílo Pétera Nádase stojí nejméně čtvrt století v ohnisku zájmu: především jemu, ale i spisovatelově osobnosti jsou věnovány zasvěcené studie – jmenujme alespoň rozbor Nádasova čelného románu Kniha pamětí ze zorného úhlu fenomenologie z pera Zsolta Bagiho, který vyšel v roce 2005 – anebo zevrubné monografie, ačkoli autor jen nerad poskytuje informace o sobě a přímý vztah mezi životními událostmi a svou prózou rozhodně popírá.

Spisovatelská dráha tohoto budapešťského rodáka, prozaika, dramatika a esejisty je v posledních desetiletích věnčena literárními cenami a uznáními, jež jsou mu udíleny doma i v zahraničí; za všechny uveďme pražskou Cenu Franze Kafky, kterou dostal roku 2003.

Již Nádasova prvotina Bible (časopisecky 1962, knižně 1967, česky ve sbírce povídek Dům paní Kláry, Mladá fronta 2003) vyvolala značný ohlas nejen svým přesným, střízlivým, a přesto plastickým stylem, nýbrž – a v době vydání především – neotřelým, tehdy odvážným tématem a neobvyklým úhlem pohledu. Uvádění komunistických idejí do praxe je zde nazíráno a kriticky vnímáno dítětem, synkem dobového prominenta. Po tomto brilantním dílku následuje řada povídek, v nichž autor směřoval od zobrazování „života za závorou“ k filosofičtějšímu vidění světa a k jeho kompozičně rafinovanějšímu ztvárnění.

Za mezník v Nádasově uměleckém vývoji lze považovat jeho první román Konec ságy (Egy családregény vége, 1977, česky dosud nepublikován), jímž se rázem proslavil a zařadil do postmodernistického literárního proudu. Poté následuje jedenáctileté mučivé tvůrčí období, jehož plodem se stala Kniha pamětí (Emlékiratok könyve, 1986, česky 1999), velkolepý psychologický, historický, filosofický i lyrický román se složitou kompozicí. Máme-li tento monument, tento předmět mnoha analýz ve většině evropských jazyků stručně charakterizovat, můžeme snad nejspíše říci, že je odrazem osobnostní krize poválečné středoevropské inteligence.

Zatímco tato vrcholná próza táhla vítězně Evropou, její skromný a mlčenlivý autor překonal infarkt – zkušenosti z ohrožení života a přežití klinické smrti ztvárnil v próze Vlastní smrt (Saját halál, 2002) a pracoval na dalším obsáhlém díle, jímž loni v listopadu, kdy tento patnáctisetstránkový opus vyšel, překonal veškerá očekávání. Po obrovském díle, jež představuje Kniha pamětí, si jen stěží bylo možné představit, že z Nádasova pera může vzejít – při zachování vysoké umělecké úrovně – dílo ještě rozsáhlejší, které se zřejmě rozmáchlo k ještě širšímu záběru a zvolilo kompozici snad ještě komplikovanější a propracovanější. V souvislosti s Paralelními příběhy (Párhuzamos történetek, 2005) můžeme zatím číst dlouhé a fundované rozhovory s jejich autorem, ale jisté už je, že přinesly intelektuální senzaci přinejmenším uplynulého roku.

Anna Valentová