Román téměř dokumentární

Na záložce nového románu Jiřího Hájíčka se píše, že „autor zde do značné míry opouští svůj lyrický styl a podává až drsně dokumentární zprávu o jednom lidském osudu“, a proto bude pro čtenáře jeho kniha Selský baroko „možná překvapením“. Nemyslím, že je tomu tak. Hluboké, klidné a tiché lyrično, které tolik obohacuje předešlé Hájíčkovy knihy – mimo jiné díky tomu, že tvoří protiklad k jakési obhroublosti prostředí, v němž se odehrávají, k rázné, trochu bezduché přímočarosti některých jednajících postav – má své důležité místo i v tomto románu. Hájíčkův styl – skryt v pohledu hlavního hrdiny – je opravdu civilní a možná až protestně prostý, ale lyrické vsuvky (pohled do krajiny, konstelace mraků na letní obloze, bodnutí vzpomínky, metafora) činí z „drsně dokumentární zprávy“ báseň. Hájíček má cit pro detail, dokáže zasazovat věci do neobvyklých kontextů a nechat je tak navzájem o sobě mluvit, hojně využívá kontrastů (anonymní město versus stojatá, klepy prostoupená atmosféra vesnice). Jeho vyprávění je plné náznaků, působí klidně, někdy se téměř zastaví jako život v dusném nedělním vesnickém odpoledni nebo jako věta bez slovesa: „Jednoduchý štít se zvadlými volutami po stranách. Jasný pozdně barokní motiv. Před vraty naleštěné auto s tmavozelenou metalízou.“

Ale přesto má příběh svou dynamiku a téměř detektivní spád. Jeho hrdina, genealog Pavel Straňanský, je typicky hájíčkovský outsider, nevzdávající se ani přes nepřízeň osudu svých ideálů a své svobody; trochu podivín – vždyť už v jeho příjmení lze rozeznat ruské slovo strannyj, tedy cizí, podivný. Straňanský pátrá v jedné jihočeské vesnici po ztraceném udavačském dopisu Rozálie Zandlové, který v padesátých letech přivedl do vězení několik místních kulaků. V matrikách a kronikách hledá záznamy o této události, hovoří s pamětníky, domýšlí si, prochází místy, kde se vše odehrálo, prohlíží si domy, v nichž ti lidé žili a z kterých byli nuceni odejít. Ze všech těchto střípků se mu najednou začne před očima tvořit mozaika příběhu. Zápisy v matrice už nejsou jen shluky mrtvých písmen; každá, i strohá zpráva naznačuje něčí osud: „Ty stručně psané věty jako by mlčely. Bylo toho za nimi tolik, ale nevyřčeného. Jen tušení. Dohady.“ Straňanský zjišťuje, jak velice ten příběh prorůstá do současnosti, jak je zachován v oprýskaných barokních štítech vesnických stavení, v podivuhodně rozjitřených, protikladných vzpomínkách stařen (pro jednu je Rozálie Zandlová udavačka, druhá o ní mluví s nostalgií jako o největší krasavici z okolí), v pomstychtivosti vnučky jednoho z postižených kulaků.

Zároveň s tím si nesměle klade otázku, která vlastně stojí v těžišti celého románu. Táže se po pravdivosti, jednoznačnosti tohoto příběhu a příběhů vůbec, tudíž i po pravdivosti samotných historických událostí, jejichž často jedinými zprostředkovateli jsou děravá lidská paměť nebo ne vždy neomylné matriky. S tím souvisí i problém možnosti vynesení soudu nad aktéry oněch událostí. Odpověď je spíš pokorná než relativistická: „Pravda… všechno může bejt vždycky i trochu jinak.“

Autorka studuje FF UK.