Pro kachničku

„Milý pane Reynku, posílám Vám ten svůj spis. Pro delfína jsem to nazval proto, že se to celkem nikomu a k ničemu nehodí,“ napsal Josef Čapek v dopise svému příteli, když ho žádal o výtvarné vypravení své knihy. Ondřej Tuček, snad z podobné skromnosti, nazval svou knihu Kachnička: „V roce 1980 se rozvodnila Berounka. Když jsme kráčeli po mostě na zadnotřebaňské nádraží, zahlédl jsem v kalných vodách kromě psí boudy, utržené loďky a popelnice také žlutou gumovou kachničku. Tuhle knížku jsem napsal pro ni.“ Ten, kdo knížku dotčeně odloží, že pro něj tedy určena není, přijde o hodně. Protože je úlevné a poučné si aspoň na chvíli přiznat statut gumové kačenky unášené divokým proudem.

Odebrat se zvítězit

Stručnost – sestra talentu a kmotra dobré povídky. Ondřej Tuček jich do své stostránkové knižní prvotiny složil pětačtyřicet, takže není těžké spočítat, jakého jsou rozsahu. S obsahem a dosahem je to už složitější…

…třeba povídka Křemenáče: outsider Pavlík dostane během pobytu na letním táboře příležitost zbavit se „kožíšku šedého myšáka“, když najde trs křemenáčů. Ale všechny jeho naděje jsou pryč, jakmile je ukáže táborové hvězdě Láďovi Kopalovi: „,Hezký!‘ ocenil Pavlíkův nález. ,Tos našel u topolů, viď?‘ ,Jak to víš?‘ vykřikl Pavlík. ,O těch já už vím dávno. Chtěl jsem je jenom nechat trochu dorůst,‘ řekl Láďa Kopal a odebral se zvítězit ve střelbě ze vzduchovky.“ Těžko si představit případnější a důkladnější využití účelového infinitivu. V tom spojení „odebral se zvítězit“ je vyjádřena nejen přirozená suverenita úspěšného oblíbence, ale i pocity nespravedlnosti a hořkosti, které takové „přirozené“ rozvržení sil v dětském světě plodí. Jeden příklad za mnohé jiné, na nichž by se dalo demonstrovat, jak moc Ondřej Tuček umí svůj mateřský jazyk. To se ostatně ukazuje i v tom, že nepodléhá jeho svodům a nespokojuje se jen s jazykovou hříčkou: ta se často podílí na výstavbě textu, ale neodřezává ho od vyššího smyslu (Najman, Pružina se vrací). Nadto autor ovládá skromný prostor vymezený krátké povídce (kompozice drží, slova nepřebývají, co patří do dialogu, nebrzdí promluvu vypravěče, pointa se nespokojuje sama sebou atd.), a to způsobem hodným básně. Navzdory značné emocionální tenzi příběhů je Tuček nepřetěžuje lyrismem – tomu dopřává prostor až v celkovém vyznění svých povídek, respektive ho odsouvá až k hranicím recepce. Ve výčtu tvarových úspěchů by se muselo ještě dlouho pokračovat. Pochybnosti jsou stručnější, vlastně je jen jediná a týká se prózy Baf: časová souslednost proběhlých a naznačených událostí je podle mého vymknutá.

Vem to voda!

Tučkovy prózy mají tedy silné formální zázemí, ale především se jim dostává výsad mocné, ale regulované imaginace, která zakládá originální povídkářskou metodu. Zvířata, věci, útržky rozhovorů, gesta, lidská postižení fungují jako roznětka skrytých příběhů, které vypravěč jemně, ale zavile podsouvá svým hrdinům. Ale nic ŕ la Wolkerova oduševňující svrchovaná láska k prostým věcem, Tuček spíš jen dává tvar představám a předtuchám, které zakouší tu a tam každý, kdo si úplně nezakázal bloumat. Některé příběhy, které takto vznikají, prodlužují realitu k jedné z představitelných možností, jiné ji táhnou k fantastičnu či absurditě. Tatínkovo snění o tom, že vlastní obhlížený automobil Linkoln, vyústí v rozhodné gesto holčičky, která otevře dveře a řekne: „Tak si nasedni…“ Fotbalový fanoušek, který se obává, aby se mu místo fotbalisty nenarodila „chcanda“, se rozhodne jít k porodu a na všechno dohlédnout. Narodí se mu rozhodčí…

V povídce Bonifác, vtipné karikatuře nejmenovaného vysokoškolského učitele literatury (potěší přinejmenším absolventy pražské bohemistiky devadesátých let), Tuček paroduje rozbor svého vlastního díla v rámci závěrečné zkoušky. Ta pasáž – šikovně vytržená z kontextu – by mohla spolehlivě odradit potenciální čtenáře Kachničky. To rozhodně nemám v úmyslu, proto ji zde neocituji, čímž se ovšem připravuji o finální důkaz autorova humoru. Ale vem to voda!

Autorka je literární historička.