Simonu Wiesenthalovi, později známému jako „lovec nacistů“, se počátkem čtyřicátých let přihodila v koncentračním táboře u tehdy polského Lvova událost, na kterou nikdy nebyl schopen zapomenout a již o několik let později popsal v krátké biografické novele Slunečnice.
Wiesenthal je spolu s několika dalšími vězni poslán pracovat mimo tábor – má odklízet nemocniční odpad ve lvovském lazaretu, dřívější budově fakulty architektury. Vyhlédne si ho však zdravotní sestra a zavede ho do jednoho z nemocničních pokojů, kde leží zafačovaný mladý Němec. Ten Wiesenthala přinutí, aby vyslechl jeho zpověď. Vypráví o zločinu, který spáchal před rokem v ukrajinském Dněpropetrovsku. Jako voják wehrmachtu tehdy obdržel rozkaz vehnat skupinu několika set Židů do jednoho domu, dům polít benzínem a vhodit dovnitř granáty. V paměti mu utkvěl obraz hořících lidí (členů rodiny) vyskakujících z okna, na které musel střílet. Později při útoku na Rusy dostanou přibližující se protivníci v jeho mysli vzezření oné rodiny, voják na ně podruhé nechce střílet a je vážně raněn. Když jedenadvacetiletý Karl S. skončí s vypravováním, poprosí svého posluchače o odpuštění. Wiesenthal však bez jediného slova odchází. Druhý den ho mu sestra sdělí, že raněný muž včera umřel a zanechal mu své věci. Wiesenthal je odmítne převzít.
Po sepsání tohoto zážitku položil Wiesenthal koncem šedesátých let čtyřiceti třem (42 mužů a jedna žena), většinou veřejně činným osobnostem – intelektuálům perzekvovaným nacisty, účastníkům odboje, bývalým vězňům koncentračních táborů, teologům, spisovatelům, politikům, historikům, filosofům atd. – otázku, jež je ústředním motivem knihy a již sám nedokázal zodpovědět: Má člověk právo odpustit zločiny, které byly spáchány na někom jiném? Konkrétně: měl odpustit esesmanovi, jenž se mu vyznal ze své viny? A měl, směl by mu vůbec někdo odpustit?
Odpovědi, které tvoří druhou část knihy, bohužel nemohly kvůli autorským právům být do češtiny přeloženy. Jedná se navíc o starší verzi knihy – na konci devadesátých let totiž Wiesenthal anketu revidoval a doplnil novými odpověďmi (například dalajlamy, filosofa Tzvetana Todorova či disidenta Harryho Wu). Zůstalo nám jen autorovo základní typologické rozdělení odpovědí do deseti kategorií, jež se pohybují na stupnici od jednoznačného přitakání odpuštění přes chápání odpuštění jako slabosti až po jeho naprosté zamítnutí. V duchu nejčastěji se opakující odpovědi typu „Nikdo nemůže odpustit to, co vytrpěli jiní“ odpovídal například francouzský filosof Jacques Maritain, italský spisovatel Primo Levi či, po dvaceti letech strávených ve vězení, Hitlerův architekt Albert Speer. K druhému nejpočetnějšímu názoru „Není práva a zákona bez milosti“ se přiklonil například francouzský historik Léon Poliakov, ke třetímu „Na tuto otázku neexistuje odpověď“ pak Gabriel Marcel.
Základní otázka, kterou si zde Wiesenthal klade, zní, zda učinil správně, když umírajícího vojáka vyslechl, a neodpustil mu. Když neodpustil umírajícímu, jenž se kál ze svých hříchů. Nesplnil mu poslední přání. Wiesenthal si je vědom toho, že by litoval víc, kdyby odpustil, než možná lituje teď, že neodpustil. Přesto se ptá, z čeho pramení jeho neklid a nejistota ohledně správnosti jeho chování.
Samozřejmě, že je víc než absurdní chtít po vězni koncentračního tábora, aby odpustil nějakému nacistovi, byť by ten spáchal pouze jediný zločin – Němec jakožto „nadčlověk požadoval na podčlověku cosi nadlidského“. Wiesenthal však pro tohoto vojáka neznamenal jen nějakého konkrétního anonymního Žida, symbolizoval židovství, všechny Židy. „Já vím, že to, co jsem vám vyprávěl, je strašné. Za dlouhých nocí, kdy jsem musel čekat na smrt, jsem neustále cítil potřebu o tom mluvit s nějakým Židem…, abych ho poprosil o odpuštění. Jen jsem nevěděl, zda nějací Židé vůbec ještě jsou… Vím, že to, co žádám, je pro vás skoro příliš. Jenže bez odpovědi nemůžu v klidu zemřít.“ Němec zase pro Wiesenthala symbolizuje ponížení. Němci se v tomto případě mohlo dostat odpuštění jedině od symbolu, Wiesenthal nemohl odpustit symbolu. Wiesenthal také nevyslechl doznání o své vůli, byl k tomu přinucen, a jelikož nebyl donucen k odpuštění, a mohl si tedy vybrat, neodpustil. K tomuto úkolu byl vybrán náhodou. Náhodou, která v té době rozhodovala o celém jeho osudu.
Tisíce periskopů
Wiesenthal často v komentáři k vyprávění vojáka v myšlenkách zabloudí do Lvova v době dávno před válkou, kde chtěl studovat architekturu, ale kvůli početním kvótám zavedeným pro židovské studenty ji nakonec vystudoval v Praze. Zmiňuje rozvíjející se polský antisemitismus, kdy všichni čekali jen na den, kdy „tady již nebudou žádní Židé“. V té době radikální antisemité sice tvořili jen asi dvacet procent studentů, ale mohli se ve svých projevech spolehnout na tichý souhlas lhostejné, zbabělé a pohodlné většiny. Wiesenthal si pokládá otázku, zda to vše, co následovalo, nebylo umožněno zejména díky této většině, zajímající se pouze o své „soukromé štěstíčko“.
Rok po druhé světové válce Wiesenthal vyhledá matku zemřelého vojáka a nechá si vyprávět, jak nesouhlasila, aby její syn vstoupil do Hitlerjugend, protože organizace byla otevřeně protináboženská. Jeho pocity oscilují mezi vědomím, že je rád, že se nesnažil změnit její přesvědčení, které měla o svém synovi, a tím, že jí měl říct pravdu, že všem matkám by se měla říct pravda, protože by možná „jejich výkřik zabránil tomu, aby příští matky vychovávaly děti, které nekladou odpor zločinu a zapomínají na přikázání ‚Nezabiješ‘“.
Umírající Němec se Wiesenthalovi vyznává, že by se mu s vírou, kdyby ji neztratil, nebo ji znovu nabyl, umíralo lépe. „Ale pro toho umírajícího zde a pro jemu podobné přece vůbec žádný Bůh neexistuje. Nahradil ho vůdce.“ Bůh je podle Wiesenthalových slov „na dovolené“, a sice od té doby, co se němečtí chlapci začali přátelit s esesáckými uniformami: „Když si ze skříně vzali svou uniformu SS, odložili do ní spolu s civilním oblekem i vlastní svědomí.“
Na mladého Němce, také z toho důvodu, že se časem v jeho mysli stával lepším, než jakým doopravdy byl, čímž se jen prohloubila jeho nejistota, zda se mu přece jen neměl pokusit odpustit, Wiesenthal nemůže zapomenout po celý svůj dlouhý život a poměřuje ho s dalšími, opravdovými nacistickými zločinci, tak jak se s nimi později setkával. Klade si přitom další otázky, na které taktéž nenachází odpověď: jak by se po čtvrtstoletí choval jako obžalovaný onen mladý esesák? A naopak: vyzpovídali by se ti, kteří dnes sedí na lavici obžalovaných, kdyby utrpěli tak jako on smrtelné zranění?
Název Slunečnice odkazuje k Wiesenthalově vzpomínce, která celému příběhu časově předchází. Při pochodování v zástupu směrem na práci v lazaretu byli vězni na chvíli zastaveni a on si tak všiml nedaleko zřízeného hřbitova, plného hrobů padlých německých vojáků. Na každém hrobě rostla slunečnice. Nejenže Wiesenthal mrtvým vojákům ty slunečnice záviděl, neboť věděl, že on žádný hrob mít nebude, ale navíc mu ty květiny svým vzhledem připomínaly periskopy. Byly to stovky, tisíce periskopů – jeden pro každého vojáka. Jako by ti padlí vojáci ještě se světem neskončili, jako by se jej snažili pozorovat a uhadovat, zda se jim všem už od něj dostalo odpuštění.
Autorka je redaktorka a překladatelka.
Simon Wiesenthal: Slunečnice. Vyprávění o vině a odpuštění. Přeložila Zlata Kufnerová, H&H Vyšehradská, Praha 2005, 128 stran.