Přestože hned v pondělí u vchodu do sálu Divadla Minor, kde se Festival spisovatelů Praha koná, nikdo vstupenky nekontroluje, a můžete tedy projít bez placení, není (a jak se ukáže, letos už nebude) přes masivní propagaci nikdy zaplněna víc než polovina sálu.
Ústřední a nejpřitažlivější části festivalu, odpolední hovory britských novin The Guardian, moderované jeho dopisovateli, jsou uvozovány všeobecnými, nic neříkajícími motty, nejčastěji větami připisovanými Arthuru Millerovi. Například „není život bez ideálů“ nebo „velké drama znamená velké otázky“. Jelikož znějí jako klišé, diskutující i moderátoři si je nejsou schopni zapamatovat.
Nejzajímavějšími osobnostmi letošního festivalu jsou bezesporu protievropsky orientovaný Robert Menasse, „enfant terrible“ rakouské scény, který přijel na festival už podruhé, a Jorie Grahamová, protiamericky zaměřená americká básnířka, vyučující na Harvardu, nositelka Pulitzerovy ceny. Ti dva se při debatách nebáli vyjádřit své politicky nekorektní názory. Menassemu se mimo jiné v jedné diskusi podařilo obvinit dalšího hosta festivalu, nigerijského nositele Nobelovy ceny Wole Soyinku, z toho, že jeho knihy jsou plné klišé, jako svoboda, demokracie, spravedlnost atp., plné frází, s nimiž principiálně nelze nesouhlasit. Menasse se při čtení Soyinkových knih nudí. Rozvíjí se debata nad používáním frází, odtržených od reality, užívaných záměrně obecně, nekonkrétně. Klišé je stařičká pravda, jež nyní ztratila moc a sílu překvapit. Hlasitě protestuje žena z publika a brání Soyinku s tím, že to nemohou být fráze, protože Soyinka píše o svých vlastních zkušenostech z vězení. Po skončení debaty se někdo rychle žene po schodech nahoru jako první. Je to Robert Menasse. Stojí pak u vchodu a kouří.
Festival působí mírně amatérským a křečovitým dojmem. Většina diskutujících si za hovoru ostatních dělá snaživě poznámky, poté je dlouhé minuty čte a prokládá větami jiných lidí (všichni se sice zaštiťují nutností odhalovat ve slovech původní význam, mnoho hostů má však silně v oblibě citáty a citáty citátů). Angličtina většiny autorů je na rozvinutí diskuse a dostatečné vyjádření myšlenek příliš limitující. Řek Vassilis Vassilikos má například při debatě na uších neustále sluchátka s překladem a za celou dobu neřekne víc než pět vět. Většina účastníků se zaplétá do svých odpovědí a není schopna udržet nit řeči. Jen Jorie Grahamová mluví spatra a ostatní, včetně publika, mají viditelně potíže se sledováním jejích myšlenek.
Skutečnost je komplikovaná
Spisovatelé vzájemně víceméně souhlasí a doplňují se. Dělá to dojem spořádaného projevu jednoho člověka. Jedna z prvních diskusí se například zaobírá ideály a jejich významem pro život. Účastníci kladou důraz na rozdíl mezi konkrétními a obecnými ideály, na rozdíl mezi ideály jednotlivce a ideologiemi států. Nejnebezpečnější jsou ideály, které patří státům. Každá z rozprav se nakonec stáčí na zodpovědnost spisovatele za svět a na politiku: ideální demokracie je vtip (Grahamová), demokracie doopravdy neexistuje a nikdo ji nepostrádá (Menasse), politické strany splývají (Shabtai). Základní teze debat by se daly shrnout takto: skutečnost je komplikovaná, nikdy ji nesmíme příliš zjednodušovat. Neoddělovat se od reality. Vše je horší, než bývalo.
To dokazuje i debata o rozdílu mezi silou psaného záznamu a mocí obrazů. Debatéři tvrdí, že společenský význam spisovatele je ve zpřítomňování skutečnosti, která již nenalézá své svědky. Psané slovo je osobní, tudíž může zkušenost zvnitřňovat a prohlubovat. Zato obraz ji zevnitř zachytit nemůže, může se o to leda pokusit častým opakováním. To s sebou ale přináší otázku manipulace, propagandy, neboť nevíme, kdo má nad obrazy moc. Spisovatelé používají tentýž jazyk (nástroj) jako reklamní agentury a politici, kteří jazyk ničí, protože mlží a zastírají jeho obsah a umrtvují lidského ducha. Úkolem spisovatelů je slovům znovu vracet jejich obsah a význam: může nastat situace, že pravda svého čtenáře nenalezne, jak se stalo v případě knih o gulagu, které nejsou přijímány a čteny tak, jako jsou přijímány a čteny knihy o holocaustu. Hosté se opět shodují, že je to problém především západoevropské, ale také severoamerické levice. Výjimkou z pravidla byl právě Arthur Miller, který, jak připomíná Vassilikos, se zasazoval o Solženicynovo propuštění.
Spinozové došli
Než se rozvine další diskuse na téma „velké drama znamená velké otázky“, všímám si, že reklamní panel deníku The Guardian (jednoho ze sponzorů) stojí blíž ke stolku diskutujících. Je na něm napsáno: Less awkward size, same awkward questions. Spisovatelé se pokoušejí dobrat etymologie slova „question“, nedojdou však dále než ke „quest“ – hledání. Menasse začíná přirovnáním s vlastním životem, s velkým dramatem soužití s bývalou ženou, protože pro ni bylo největším dramatem, když nemohla sehnat pásek k barvě kabelky. Všichni souhlasí, že člověk si potřebuje klást otázky, aby se mohl rozhodnout. Jinak to nejde. Jak lidi mohou žít, jen pracovat, a neptat se sami sebe, neptat se, pro koho tu práci dělám? Bohužel dnes není možné najít druhého Spinozu, který by pro pravdu všechno opustil. Dnes spíše kvůli všemu, kvůli čemukoliv jinému, opouštíme pravdu.
Propalestinský izraelský politický básník Aharon Shabtai dodává, že politickými zbraněmi není (nikdy nebyla?) pravda, ale lež. Pravda se stává politickou zbraní jen tehdy, když dokáže ochromit lež. V souvislosti s mottem posledního rozhovoru „řeč je válka jinými prostředky“ se objevuje inspirativní myšlenka: při tvorbě dochází mezi spisovatelem a objektem, o kterém spisovatel píše, k válce. Autor se nemá snažit objekt ovládnout, ale musí se mu poddat, zkoušet ho přijmout, otevřít se, počítat s nezbytností, že objekt mu bude vzdorovat. Například lyrickou báseň člověk nemůže napsat tak, že si od začátku řekne, že popisovanou zkušenost či věc ovládne, to by byla osobní propaganda. Při politické propagandě s hesly jako „pro life“, „war on terror“ a zejména u „with us or against us“, kdy se na výběr nedává jiná, třetí, čtvrtá možnost, člověk nemůže odporovat. Všichni máme za úkol takové texty systematicky dekonstruovat. Moderátor Spiros Vargos ukončuje poslední hovory zprostředkovaným názorem, že neexistuje jedna globalizace, ale jsou tu (ve srovnání s kolonizací) státy globalizující a státy globalizované. Pak už nastává poslední řada čtení, koncert a komické nastavované sebedojímající rozloučení organizátorů. Festival končí.
Arthur Miller dosáhl propuštění Wole Soyinky z vězení díky slávě své ženy Marilyn Monroeové. Ta by počátkem června slavila osmdesáté narozeniny. Což je dobré oslavit. Aspoň jedna jasná odpověď na neodbytné questions: proč byla pro letošní literátská rokování zvolena zmiňovaná témata, proč v tomto pořadí a hustotě a k čemu to celé vlastně bylo.
Autorka je nakladatelská redatorka.