Hudební festival Melt!

Se sklenicí vína v ruce, zapáleným doutníkem v popelníku a nohama v pohodlných papučích mohu směle prohlásit: splnil jsem si sen dvou generací. Ve svých jedenadvaceti jsem mezi rekordním počtem třinácti tisíc návštěvníků poprvé naživo spatřil stěžejní postavu elektronické hudby posledních dvaceti let – Aphexe Twina. Jaké štěstí. Ovšem festival Melt! toho nabídl mnohem víc a vykřičník za názvem mu sluší. Kyklopskými velerypadly hnědého uhlí počínaje a křehkou elektronickou umělkyní Ellen Allien pod jejich koly konče.

Trochu mě zaráží, jakou PR kampaň udělali čeští publicisté dánskému Roskilde. Určitě je to festival světového jména, jenže staví na dnes už vesměs protřelých kapelách kytarové a „soft-elektronické“ scény, zatímco o Meltu jich většina mlčela. A přitom se tahle přehlídka v saské postprůmyslové oblasti Ferro­polis u městečka Gräfenhainichenu snaží o něco úplně jiného: složit jednolitý line-up z velkých jmen popu (Pet Shop Boys, The Streets) a hvězd „jiné“ hudby (Matthew Herbert, Apparat). Němcům tato rovnice letos opět vyšla. Beze zbytku.

Edituj kytary

Celá Ferropolis, „železné město“, připomíná jinou planetu. Areál obklopený jezery, v jehož středu stojí pět obrovských zrůd s několika končetinami neboli osmdesát metrů vysoké, strach nahánějící kolosy určené pro povrchovou těžbu jakožto reminiscence časů NDR, za níž se tu vytěžily tisíce tun hnědého uhlí. Lepší kulisu si Aphex Twin ke své hře „Industriální inferno” nemohl přát.

I když jsme dorazili až v sobotu odpoledne, kvalitnější část programu byla ještě před námi. Po detailním ohledání celého areálu a vyfocení všech venkovních scén, pojmenovaných po­dle tří monstrózních rezavých miláčků, začínají na hlavní stage, nazvané Medusa, němečtí Klee. Nedá se říci, že by kromě uječené zpěvačky a převazbené kytary nabídli něco zvlášť zajímavého. A tak pomalu přecházím ke kryté Gemini stage. Tady po několika minutách spouští tříčlenný projekt Pitchtuner, první příjemné překvapení přehlídky. I když jde o živou kapelu se třemi hudebníky, energie pulsuje z mašinek odbíjejících rovným beatem. Snaží se sice o originální uchopení elektroniky, ale jejich hudba nezapře, že v mládí vzhlíželi ke Kraftwerk. Typicky analogový záchvěv čouhá z každého taktu: Pitchtuner jsou zkrátka kapela, která oblékla pionýry elektroniky do poloakustické podoby. Spěchám na hlavní scénu na britské Editors, hvězdu současného kytarového nebe, srovnávanou s nedostižnými newyorskými melancholiky Interpol. I když se v té kupě současných kytarovek nedá najít moc originálů, Editors jsou přece jenom o něco invenčnější a hlubší ve výrazu (skvělá, adekvátně nazvaná skladba Munich). Nedělají ze sebe žádné pozéry v retro kostkovaných vestách, nýbrž jasně dokazují, že i pop se dá hrát trochu jinak. Oživme staré klišé: že by noví Radiohead?

Pojď k tatínkovi

Na vedlejším pódiu začíná hrát německé uskupení Das Pop. Nic o nich nevím, ale zástupy Němců směřujících stejným směrem mě utvrzují v intuitivním přesvědčení, že by mi neměli uniknout. Chyba lávky. Zpívající bubeník sice dokáže tvrdými údery vyhecovat celý dav, ale to je tak asi vše. Jdu si už radši vyšlapat své místečko na Sputnik stage, kde za chvíli odstartuje svou show populární soulový bijec Jamie Lidell. Jenže DJ Gunjah svůj techhouseový set protahuje, Lidell ve zlatém županu sedí vedle něj a posmutněle se dívá do podlahy. Konečně po deseti minutách začíná. I když mě na pražském festivalu Sperm (viz A2 č. 10/2006) příliš nezaujal (opět ta nevyplácející se velká očekávání?), pro tentokrát měním názor. Zběsilý beatbox, klidné soulové polohy proštípané útoky sampleru. Skladby City nebo Multiply zapůsobily na obecenstvo jako přesně mířený projektil. Jenže o kousek dál začíná Matthew Herbert se svým bandem. Je mi líto opustit rozjetého Lidella, ale konceptualistu Herberta jsem zatím vždycky (naposledy nedávno v Praze) propásl. Nelituji. Herbert, mimochodem také v emblematickém zlatém županu, staví skladby na jediném slově či ruchu, který transformuje ve svém laptopu. Elektroniku pak modrým sametem obalují tři vokalisté a dechová sekce. Tahle hudba vytváří z kryté scény koncertní síň. Sem tam sice Herbert zrychlí, ale většina písniček se pohybuje v měkké, sofistikovaně houpavé náladě. Je to ještě elektronika, nebo už moderní klasická hudba? Povíme si za pět let.

Mezitím se na Medusa stage chystá jedna z nejočekávanějších person večera, britská hvězda stylu zvaného grime, Mike Skinner aka The Streets. Němci jeho britský hip-pop milují a dávají to najevo. Když Skinner rozkáže dřepnout, několikatisícový dav se opravdu schoulí k zemi. Na pódiu deklamuje s celou kapelou, nicméně všechnu pozornost strhává stejně na sebe. Skinner je zkrátka rapper-vypravěč se zatraceně jasným názorem na svět, kterému ovšem zároveň nechybí nadhled a specifická citovost.

The Streets odcházejí, zvukaři přivážejí stůl s mixážním pultem, za nimi kráčí menší dlouhovlasý muž s batůžkem: Richard D. James aka Polygon Window aka AFX, jak se vám zlíbí, zkrátka Aphex Twin. Chvíli to trvá. Ale co. Těch pět minut už vydržím. Už.

Úvodní ambientní selekce, Aphex se schovává pod stolem, nikdo neví, kde je. Až s první rozjetou skladbou se zvedá, pozdraví fanoušky, manželka s novorozenětem zabaleným v dece ho přichází políbit a show může začít. Techno sekvence mě nechávají poměrně chladným; až když hudbu začnou zdobit kudrlinky a nepravidelné beaty, začíná ve mně pobublávat krev. AFX se přes skladby Windowlicker a slavnou ódu na vyšinutost jménem Come To Daddy, kterou s německým přízvukem zpívá celý desetitisícový dav, dostává až k specificky pojatému drum’n’bassu. Tempo se neustále zrychluje až k nezvladatelnému tzv. drill’n’bassu. BPM (počet úderů za minutu) se dostává nad hodnotu 220, tohle už je opravdu síla. K tomu si připojte naturalistickou projekci VJe Retrodeutsche Porna, srovnatelnou s tvorbou videoklipového ekvilibristy Jamese Cunninghama, a navíc osm vozíčkářů se znaky Aphexe mezi vidlicemi kol, kteří na pódiu hrají basketbal a vytvářejí nejrůznější taneční krea­ce. Jeden z nich si prý zahrál i hlavní roli ve videoklipu Rubber Johny (písnička Afx237V7).

Čím blíž byl konec Twinova nekompromisního setu, tím více gradovala atmosféra i beaty. Tohle už nebyla klasická party, ale hra všemocné dlouhovlasé kočky vyzbrojené kalibrem zpěvných vokálů, strašidelných samplů a vražedných rytmů, s davem bezmocných a zpocených myší, zbožňujících svého mučitele. Aphex svým radikálním vystoupením ukázal, že síla elektronické hudby ještě nebyla zdaleka vyčerpána. A že její hlavní potenciál se možná teprve objeví. Je konec. AFX se poprvé za celý set podívá na lidi a zdviženým palcem poděkuje. Usrkne piva, sbalí laptop do batohu a mizí.

Vzpomínej na budoucnost

Většina lidí se přesunuje za vtipálky jménem 2manyDJs, kteří se neštítí žádného bootlegu, jiní se trousí na Sputnik stage, umístěnou takřka v soukolí jednoho z rypadel za kvazitechnařkou Ellen Allien, miláčkem našich západních sousedů. Čekal jsem od ní více „bublinkových“ experimentů (viz minirecenze na s. 30 – pozn. red.), vytvořených společně s kolegou Apparatem, jenže dav si v tuhle chvíli žádá něco jiného. Rovné čistokrevné techno. Ellen vychovaně poslechla a pouští jednu dunící desku za druhou.

Nightmares On Wax na hlavním pódiu zvučí hodně dlouho, nicméně trpělivě prodlévám. Třetího reprezentanta londýnského vydavatelství Warp si přece nenechám ujít. George Evelyn konečně pouští skladbu Les Nuits, do které začne zpívat první vokalistka. Nakonec je na pódiu celkem pět lidí, to už je slušný soundsystém. Jenže Nightmares možná až příliš uhlazeně uklidňují a uspávají, zařadit je hned po Aphexovi nebyla nejšťastnější dramaturgická volba.

Ranní probuzení tak přichází až s legendou drum ’n’ bassu Roni Sizem a MC Dynamitem. Letos na jaře na pražské Harfě hodně zklamali, ale v neděli při východu slunce nad německým brownfieldem získala jejich produkce na atmosféře. Size začíná s úplně stejným playlistem jako na českém festivalu Let It Roll, dokonce i Dynamite rapuje dost podobně. Unaveným tanečníkům se jejich způsob hraní „tři-minuty-tanec-čtyři-minuty-kecy” zamlouvá. Rozednívá se. Hledám své, v noci ztracené kamarády. Naposledy si procházím areál. Na rozloučenou pouští Roni Size skladbu Remember The Future projektu London Elektricity. To sedí.

Autor studuje žurnalistiku na FSV UK.