Vzpomínka na kolomyjské Židy

Ať už se mluví o válce nebo proti válce, hitlerovské hromadné vraždy během poslední války měly s válkou samotnou pramálo společného. Budoucí oběti nebyly v praxi obžalovány ani ze špionáže, ani ze sabotáže, ani z ozbrojeného či jakéhokoliv odporu, ani z nadržování nepříteli. Taktéž hovoří-li se o fanatismu, všechny ty hromadné vraždy nebyly vlastně pogromem, který by vykonal nějaký bestiálně zfanatizovaný dav v rozrušení nebo v šílenství. Nikoliv! To byly vraždy chladně promyšlené, precizně, takřka vědecky vykalkulované. A také nejednou přímo vědecky vykonané. A pak, když chyběly plynové komory, vykonávané poslušně a mozolně, takže exekuční personál občas opouštěly síly – vykonávané bez onoho zapáleného nadšení, které je vlastní fanatikům. Vše bylo konáno ve jménu jediné zásady: nenávisti. A chtělo se jen jediné: úplné vyhlazení.

Slýcháme pořád dokola, že žijeme v době atomové bomby. Ale dříve než se někomu mohlo o atomové bombě jen zdát, Nazi už v Polsku zvláště na Židech, a to na Židech z celé Evropy, vykonávali vyhlazovací program, za nějž by se nemusela stydět žádná atomová válka. Vždyť kvůli samozřejmým problémům s přepravou není možné shazovat tyto bomby na každé horské stavení nebo je dostat do každého zapadákova. Řekněme spíše: vkročili jsme do epochy, v níž hromadné ničení, jakož i masové zotročení organizované státem je činěno legálně, a proto je beztrestné. Beztrestné není proto, že by k odporu nebo za účelem pomsty chyběla nenávist. Té je až až. Jenže je příliš lhostejnosti. Modleme se, aby právě lhostejnost někdy nebo zanedlouho neumožnila běsnění nové vyhlazovací „akce“, a to opět „vědecky“ motivované.

Někdo nám může okamžitě namítnout: „Proč se máme zabývat právě Kolomyjí? Samozřejmě je pochopitelné, že se vzpomínkového aktu zúčastní příbuzní, přátelé nebo třeba spoluobčané obětí. Ale my ostatní přece víme, že byly stejně dokonale, krutě a beztrestně vyvražděny skupiny mnohem a mnohem početnější než desetitisíce Židů jako v Kolomyji. Ony miliony, ono moře holocaustu nás svírá až k němotě, obrací nás vniveč – napros­to. Proč se máme navíc věnovat ještě jednomu místu?“

Možná nám ještě nakonec řeknou: „Co takhle zaměřit se na jiný typ vzpomínky, řekněme reprezentativní, a tedy nejvýmluvnější. Konkrétně abychom zviditelnili ztráty, abychom symbolizovali jejich obrovitost připomínkou a uctěním významných, zvlášť zasloužilých jedinců – ať už v židovstvu, či v Polsku –, tvůrců a osvětových pracovníků v oblasti kultury nebo ve společenském životě, s vrcholem v představitelích odboje, hrdinech, jakými byli ti z varšavského gheta anebo jiní.“

Každá forma vzpomínky či úcty je vhodná, jen abychom nedali průchod zlhostejnění, zvláště když lidé jsou ještě natolik omámeni, že si s tímto mementem nevědí rady. Připomeňme si však, že neexistuje žádné měřítko, které by rozhodlo, že vražda spáchaná na milionu lidí je strašlivější než hrůzné vyhubení několika tisíc. A za druhé také neexistuje ani nemůže existovat takové měřítko, které by přesvědčivě rozhodlo, že jeden život, život hrdiny nebo významné osobnosti, je cennější než životy jiných, i kdyby se zdáli sebevíce průměrní a byli kvůli tomu bezbrannější.

Bohužel! Závratná čísla hrůz a vyvražďování se prozatím spíše podílela na zlhostejnění než na připomění. Skoro by se dalo říci, že utvrzují v lhostejnosti, neboť nikdo si při vyřčení slova „milion“ nedokáže představit nic jiného než číslo. Navíc nemůžete skutečně lidsky soucítit, solidarizovat se či truchlit s milionem obětí. Popřemýšlejme nad tím, že organizátoři vraždění právě o to usilovali: aby zapříčinili lhostejnost. Ve výsledku vidíme, že čím víc se lidé s těmito závratnými čísly otrkají, tím víc otupují svoji citlivost, jako by obdrželi pouze statistickou duchovní formaci. A tak když pak uslyší o smrti sta nebo tisíce osob – i kdyby se jednalo o utrpení a mučení –, pokrčí rameny, jako by nám dávali najevo: „Hohó, co to je ve srovnání s vyvražděním milionu!“

Jenže my na druhé straně víme, že každý člověk umírá sám a pouze jednou. I kdybychom si opravdu chtěli představit a živě pocítit hrůzu číslovky milion, museli bychom se postavit na místě každého, kdo umíral, aniž bychom přitom zapoměli na pozadí, které je naprosto nepředstavitelné, protože holocaust byl totální, neboť byl zlikvidován celý národ.

Proto se mi zdá, že haifská iniciativa na připomenutí památky kolomyjských obětí je zároveň počátkem i ukazatelem toho, co je třeba dělat: přiblížit se opravdově a konkrétně k lidem, k těm, kteří žili a zemřeli jako oběti, nakolik to dovolí lidské možnosti. Teprve tehdy, nikoli najedenkrát, pomocí konkrétních vzpomínek začneme se my živí předávající dalším živým přibližovat jedné skupině za druhou, od jednoho sídla k druhému, splníme ono minimum, které můžeme a máme povinnost učinit. Nedosti na tom, že se někomu z nás žijících povedlo zachránit život jedinému, nebo dokonce i více bezprostředně ohroženým.

V dávných dobách lidé věřili, že krev prolitá vrahy se vsakuje do země a probouzí ze sna svaté mstitelky, pochmurné a neslyšně se pohybující Erinye. A ty pak pronásledují viníka, a když ho dostihnou, nepustí jej, dokud z viny nezešílí. Kéž Erinye dostihnou nejen ty, kteří jsou vinni prolitou krví v Szeparoweckém lesíku, ale také všechny lhostejné. Bohyně se nedožadují pomsty, leč paměti! Dožadují se stejně tak boje proti nenávisti, jako proti lhostejnosti. Nikdo nikdy nevystaví mír na lhostejnosti. V městečku Pistyně u Kolomyje se mezi Židy věřilo, že během náboženských obřadů mrtví vstávají ze hřbitova a účastní se Soudného dne, noci Božího soudu. Kéž jsou i dnes přítomni soudu nad světem.

Během každodenní modlitby si povzdychněme: „Pane, který jsi Pamětí mezi vším zapomněním, vzbuď v nás vzpomínku na ty z Szeparoweckého lesíka.“

Chtělo by se vzpomínat na Kolomyji z různých dob a situací, jenže náš čas je bohužel omezený. Pamatuji se, jak jsem po delším pobytu v zahraničí přijel do Kolomyje a zašel do kavárny zvané Central. Hned mě udivilo, že byla prázdná. Vyhlédl jsem z okna: jediný drožkář spal na kozlíku, a také jeho kůň si zjevně zdřímnul. Zpočátku jsem se divil, že městečko bylo tak vylidněné, ale po chvíli jsem pochopil: byla sobota. Přesně si vybavuji, že jsem si pomyslel: „Tak by vypadala Kolomyja bez Židů.“

Ve staré ukrajinské lidové písni se zpívá: Kołomyja ne pomyja, Kołomyja misto. A jaké to bylo město! Nepřetržitý trh, hemživý, bujný, kam každá ves přijížděla v odlišných krojích, s jinými zápřahy, dokonce i typy lidí byly rozdílné a každý kout byl pro etnografa zvláštností. Povrchní úsudek obvykle myslí, že se kolomyjští Židé zabývali především obchodem. Bohužel nikdo se nepokusil udělat statistiku řemesel, ale je nepochybné, že většina kolomyjských řemeslníků byli Židé. Ševci, krejčí, kožešníci, klempíři, sedláři a další; kvůli malému množství továren zajišťovali naprostou většinu potřeb města i širokého okolí. Význam Kolomyje totiž sahal od Dněstru až k nejvyšším vrcholům Karpat kolem Čarnohory. Ještě dnes si vzpomínám na různé postavy řemeslníků, pamatuji si ty, s nimiž jsem měl něco do činění. Ale o tom snad někdy jindy.

Od mládí až po dospělost mě nejvíc zajímala duševní zaměstnání. Za školních let jsem byl stálým a horlivým zákazníkem instituce, která se jmenovala Velká knihovna. Jedním pólem mých tužeb byla Knihovna Kraszewského, druhým právě Velká knihovna. Stála na náměstí nedaleko radnice a založil ji kolomyjský knihkupec Jankiel Orenstein, později známý vydavatel ukrajinských knih. Z Kraszewského knihovny jsme si půjčovali polské knihy, z Velké knihovny knihy v cizích jazycích. Ale její hlavní přitažlivost byla v tom, že tehdy, na počátku 20. století, měla vážná, těžká díla, zvláště filosofická. Filosofickým rádcem Jankiela Orensteina byl jakýsi Kon, zjevně ortodoxní Žid, neboť chodil v dlouhém chalátu a nosil vous, ale byl neobvykle sečtělý v současné filosofické literatuře. Z Velké knihovny jsem si půjčoval tlustospisy Kuno Fischera, skvělé monografické dějiny filosofie. Tam jsem se poprvé dozvěděl o všech knihách Poincarého zabývajících se vědou. Vypůjčil jsem si je a studoval, odtamtud se ke mně dostala i díla Bergsonova, Jamesova a mnoha jiných.

Pár uliček od náměstí, tedy od Velké knihovny, stála skromná a nepatrná synagoga kolomyjských chasidů, zvaná Bojanská. Jmenovala se podle městečka Bojany na nedaleké Bukovině, kde kdysi žil rabín, od něhož vycházely paprsky víry a plameny modlitby. K jeho vyznavačům patřili převážně titíž drobní řemeslníci a obchodníci, jež jsem znal. V samotné synagoze byli k nepoznání, neboť byli proměněni a téměř povznešeni. V mládí jsem o této synagoze neměl ani potuchy, nijak jsem se o tyto věci nezajímal a nejspíše ani nikdo z mých přátel a kolegů. „Objevil“ jsem ji teprve v dospělosti, když mě tam pozval jeden z mých známých, právě z kruhů drobných kupců, a já jsem se dostal na bohoslužby Soudného dne. Našel jsem fenomén tak horoucí, tak proměnlivé modlitby, která se tolik lišila podle toho, kdo se modlil, že veškeré stopy „moderních“ tlachů, v nichž jako by sama modlitba byla jakýmsi tlacháním, pouhým přeludem a iluzí, ze mě rázem spadly. O něco později titíž známí na můj návrh pozvali na bohoslužby Soudného dne mého přítele, návštěvu ze Švýcar, doktora Zbindena, který dnes předsedá svazu švýcarských spisovatelů. Prvního večera jsme s mým přítelem Švýcarem proseděli až do půlnoci a druhého dne až do večera a pronikali do textů modliteb, které nám byly pohostinně přeloženy do němčiny, naslouchali jsme zpěvům i tragicky se lámajícímu hlasu starce, který modlitbu vedl, pozorovali jsme tváře starců i velmi mladých lidí vyčerpané postem a námahou nepřetržité modlitby. Jenže my, křesťanští hosté, jsme se odcházeli posilnit, všichni modlící se se bez přestávky postili, dokonce i ti starci, i ti, kteří omdlévali z vyčerpání, nevzali do úst ani kapku vody.

Nikdy se mi přítomnost Božího soudu a noci Soudu – i když tato myšlenka byla poněkud drsná pro moji katolickou představivost nebo platonské koncepce – tak přesvědčivě nepřiblížila. Říkali jsme si s mým přítelem, že současný svět by se v té malé synagoze mohl naučit to nejpodstatnější.

Kolik duchovních sil se ukrývalo pod těmi nenápadnými chaláty. V jedné uličce, té kolem Velké knihovny, sledovali pohyb nejnovějších myšlenek, a ve druhé – oheň ne­uhasínal ani na chvíli, roznícen asi neméně než před věky.

A k čemu to všechno bylo? Hle, to je zřejmě první mimovolná otázka, v níž se skrývá hluboká výčitka. Je známo, že osud zavražděných dovede nejednoho člověka k blouznění. Ale zdá se mi, že v bojanské synagoze byla odpověď na tuto otázku. A čím více někdo tuto odpověď přeslechl, tím větší bude mít k bludům náklonost.

Loučím se s Kolomyjí s velkou touhou, aby moje pozdravy dosáhly až na druhý břeh. K těm, kteří už dávno nežijí nebo padli jako válečné oběti.

Vzpomínám si na profesora řečtiny Zachariáše Dembitzera, který nás naučil milovat Homéra. Vzpomínám si na svého souseda, spravedlivého starce Berla Lantnera, který když ho odváděli gestapáci, uklidňoval šokované, reptající a v hojném množství shromážděné hochy: „Děti, neplačte, to všecko přichází od Hospodina.“

Vzpomínám si na své židovské spolužáky a přátele, na ty, kdo zemřeli mladí před první světovou válkou jako Marcel Rittigstein, za první války jako Mišo Hules a Mišelka Suchera, o němž nám kněz vždycky říkal: „Podívejte se na něho, má tvář jako Ježíš.“ Vzpomínám si na Hulesovu babičku, která se malými krůčky šourala po Kolomyji a z almužen založila sirotčinec pro židovské děti a osmdesátiletá byla i se svou vnučkou odvlečena hitlerovci. Vzpomínám si na pár chudičkých stařečků od Kosova, kteří nás za okupace pozvali na nocleh za zvlášť mrazivé noci do své zemljanky, i když nás neznali. Desítky a stovky tváří se tísní na onom břehu. Zdravím je.

Přeložil Jan Linka.

Črtu Stanisława Vincenze Lesní žid otiskujeme na beletristických stranách 26 a 27.