Tak se zase jednou organizátorům nepovedlo odhadnout střet nabídky a poptávky. Lístky do Paláce Akropolis na 13. července stály buď 850 nebo 950 korun (dle místa nákupu), a stejně byly již v polovině května vyprodány. Nelze se ubránit pocitu, že u tak známé kapely, jako jsou Pixies, bylo lze předpokládat značný zájem posluchačů, tudíž se koncert klidně mohl konat ve větším prostoru, pro více lidí, a tím pádem za lidovější cenu.
Takhle postávala před branami Akropole ještě v sedm hodin řada zoufalých jedinců, kteří sháněli vstupenky třebas i za patnáct stovek. Člověk se skoro bál držet je v ruce, když musel jejich mlsné pohledy zklamat zavrtěním hlavy. Taková to byla událost. Kdo mohl, začal se skládat do podzemí, protože začátek byl ohlášen už na půl osmou. Že se dá na koncertě koupit pití, je jistě pozitivní, ale v takovéhle horečce čtvrteční noci by se uživil i prodavač s kyslíkovými bombami. A Pixies si dávali načas, a všude vedro a lidi. Asi v osm někdo otevřel dveře do vedlejšího baru, takže se do publika nahrnul nějaký ten vzduch a několik minut se dalo dýchat.
Po nějaké době se začal upravovat zvuk. Je pravda, že se akustika po naplnění sálu mění, ale zabrat tím téměř půl hodiny, když se jedná pouze o čtyřčlennou kapelu, to je trochu moc. Na evropském turné je pražský koncert jediný, který se odehrává v klubu, ostatní jsou na open-air festivalech. Hádám, že tam asi pořadatelé pánům od techniky proženou faldy.
Na minutu přesně s hodinovým zpožděním se Pixies dostavili na pódium, jako kdyby měli hodinky nařízené na jiné časové pásmo. Prostorově rozložitý frontman Frank Black schovával oči za tmavými brýlemi a tvářil se nepřístupně. V kontrastu s ním byla věčně se usmívající basistka Kim Deal, ostříhaná na chlapečka. Sólový kytarista Joey Santiago v sobě mísí vizáž typického slizouna a ukázkového neurotika. Bubeník David Lovering byl příliš vzadu a zahalen kouřem z cigaret paní baskytaristky, takže nebyl vidět.
Úvodním číslem koncertu se stala píseň Bone Machine, která je první i na albu Surfer Rosa. Právě jeho obsah byl základním stavebním kamenem playlistu, tudíž ani nebylo možné šlápnout vedle. Skladby jako Broken Face, River Euphrates nebo Nimrod’s Son rozproudily neokysličenou krev v tělech a z celého sálu se rázem stal jeden velký pogující kotel. Když se dav kňouravě přidal k doprovodnému zpěvu Kim Deal v pomalé písni Where Is My Mind?, člověk se v tom parném horku osvěžil mrazivou atmosférou. Generace X a její hymna. Od chvíle, kdy ji režisér David Fincher použil jako zesilovač pointy ve své adaptaci Palahniukova Klubu rváčů, je pro mne symbolem osobnostní i společenské schizofrenie.
Pixies jsou nejpřitažlivější asi tím, že hrají mimořádně chytlavou a barvitou hudbu, aniž by se při hře na své nástroje museli jakkoliv předvádět. Nejpůsobivější Santiagova sóla byla ta, v nichž dal hluku volný průchod pomocí náhody a zpětné vazby. Kim Deal by klidně mohla pracovat na cirkulárce, protože své basové party by zřejmě zahrála i se zmrzačenými pahýly. Při přídavku se i Frank Black rozněžnil; usmál se a sundal brýle. Vystoupení trvalo celkem hodinu a čtvrt, což bylo nakonec přiměřené, protože později by obecenstvo opravdu mohlo začít kolabovat. I přes dílčí trpké minusy to byl znamenitý koncert, plný energie.
Autor je přispěvatel časopisu Rock & Pop.