Multimediální a multižánrový festival Boskovice vznikl v roce 1993 jako občanská aktivita za účelem záchrany jedinečné židovské čtvrti, které hrozila likvidace.
Hrozbu zničení boskovické židovské čtvrti se podařilo odvrátit. Festival dal navíc impuls k takovým projektům, jako je rekonstrukce synagogy a vznik expozice věnované právě židovské čtvrti. Letní akce se každoročně účastní několik tisíc návštěvníků, kteří mají možnost seznámit se s Boskovicemi, jejich památkami a historií, neboť festival probíhá v celém městě – v amfiteátru letního kina, v synagoze, na hradě, v kině Panorama, v muzeu, v sále Sokolovny a na dalších místech. Veřejnosti je v té době přístupný i židovský hřbitov a s historií i současností města a s programem akce seznamují návštěvníky festivalové noviny. Příprava festivalového deníku byla mým úkolem, proto nabízím reportáž z nepříliš tradičního úhlu pohledu: nikoliv účastnického či organizátorského, ale „servisně-žurnalistického“.
Velkou výhodou a svým způsobem unikátem je „multimedialita“ – rovnocenný prostor je tu obsazen literaturou, filmem, workshopy, divadlem a hudbou; paralelně s tím probíhají výstavy fotografií a nejrůznější přednášky. Mne nejvíc zajímala hudba.
Neúprosné amplitudy
Na rovinu přiznávám, že se mi nepodařilo z redakce směrem ke zdrojům organizovaného hluku utíkat příliš často. Ve čtvrtek (první festivalový den) jsem stihl až pěkně swingující Bigband Trumpets a doufal, že v pátek se mé časové dispozice zlepší. Jakmile jsem tedy vyrazil směrem ke Kafírně, abych zaslechl něco z česko-afghánské produkce kapely Bhaktar, začalo pršet. Rozhodl jsem se pro strategický ústup na pole literatury a ze čtení Arnošta Goldflama tak stihl poslední čtyři minuty. Nutno dodat, že mě navnadily k bližšímu zkoumání Goldflamova díla. Návrat na etno-folkovou scénu ke Kafírně byl ve znamení milého překvapení: výrazně muzikální duo Dvořáčci dávalo znát, že folk není synonymem tvorby bratří Nedvědů. Texty byly inteligentní a uvěřitelné, instrumentálně jsou oba Dvořáčci značně na výši. Kvůli své inklinaci k jazzu jsem však změnil prostor a uzřel tak produkci kapely Med, jež tvrdila, že hraje punkjazz. Po úvodním kousku Hřib (název byl jasný s prvními takty) musím pochválit basistu Jaryna Janka, jehož hra má ohromný tlak. Vystoupení jazzového baskytaristy P. J. Ryby (následovníka Jaco Pastoria) a M. T. S. bylo pozoruhodné, ačkoliv některým momentům jejich koncertu by prospělo angažmá nějakého harmonického nástroje. Výborně melodicky vystavěná sóla předvedl saxofonista Petr Albert Venkrbec. O desáté večerní se na scéně v Letním kině chystala Monika Načeva s DJ Fivem a Michalem Pavlíčkem. Podmanivé beaty, minimalistické zvukové plochy Pavlíčkovy kytary a specifická poetika zpěvaččiných textů spolu s charismatickým projevem odkazovaly kamsi k novodobému psychedelickému šamanismu. Kopřivnickou Nieriku jsem nestihl, termín uzávěrky byl neúprosný. Závěr večera patřil tanečně-breakbeatovým Skyline, dočkat se svítání v pohybu bylo možné na palouku u hradu, kde hráli místní DJ’s. Nevím, zda jsem se dočkal zrovna dolní amplitudy jejich programu, ale po pěti minutách produkce jsem zvolil spánek.
Hudba ulice
Ani v sobotu se mi nepodařilo stihnout divadlo, představení na hlavní scéně na hradě se navíc konala v jeho útrobách, což znamenalo kapacitní omezení – k nelibosti těch, na něž nezbylo místo. Nestihl jsem ani Psí vojáky, kteří nahradili kapelu Už jsme doma, jež vystoupení ze zdravotních důvodů odřekla. Z projektu Mandelbrotovy kostičky, u jehož zrodu stála Ester Kočičková, jsem chytil jen závěr. Z posledních sedmi minut produkce bych jej hodnotil jako bizarní kabaretně-diskooperetní konglomerát kočičkovského přístupu a světa hudby. Dovedné využití kýče je nutno Kostičkám přiznat. Jedním z nejpříjemnějších překvapení však bylo vystoupení Cristin Claas Tria, které v rámci spolupráce s německým jazzklubem Neue Tonne dorazilo na jazzovou scénu ve skleníku. Kytara, klavír, vokál. Tři zdroje výrazu, který se volně přesouval od jazzově preludických pasáží k temperamentnímu latinskoamerickému tepu, vtípkům v rámci hudební reportáže z chýše kdesi v jižní Africe i k souljazzovým baladám, nad jejichž snovým rozpoložením se klenul průzračně hebký hlas Cristiny Claas. Výborná atmosféra a práce s dynamikou, jež zahrnovala i ticho. Přes tento muzikální vrchol se festival už nedostal, i když squadra Gipsy.cz se na něm udržela díky spojení cikánských melodií s rapem a přednatočenými samply, ruku v ruce s charismatickým zacházením s publikem a muzikantskou vyzrálostí. Skupina Jaleo Real, host z dalekých končin španělských, hraje prvky rumby, flamenka, reggae, son cubano, tanga, charlestonu, bossanovy, ale vždy vyústí v prudkou hudbu ulice, což mohu potvrdit. Ač španělština není jazykem, kterým by v publiku vládla většina, komunikace fungovala bezchybně, rytmické cítění a drive byly nakažlivé a nutily do tance.
Letošní ročník dokázal, že festival má, minimálně co se hudební stránky týče, co nabídnout, přestože „velkých jmen“ bylo na plakátech oproti minulým ročníkům o něco méně. Uvidíme, jak dopadne „polokulatý“ příští, patnáctý ročník.
Autor je hudebník a šéfredaktor Nomenomen.cz.