Tvůrčí platforma Boca Loca Lab přichází s projektem Evropané. Režisér v něm pokračuje v přesně interpretovaných zvukových kompozicích. Divadelně-hudební principy si žádají dvojí recenzní pohled.
Jiří Adámek nepracuje s prolínáním hudebních a divadelních principů poprvé. Libreto či hlasová partitura nahrazující tradiční scénář a repliky vyměněné za slova, jejich fragmenty, zvuky a hluky byly základním východiskem již v jeho předchozích experimentech s poezií Ernsta Jandla (rozhlasové inscenace Básnit báseň a Osud jednoho českého politika), v celovečerní inscenaci Tiká tiká politika nebo v inscenaci pro děti Z knihy džunglí. I v programu k nové inscenaci Evropané jsou ke jménům herců (Veduna Štíchová, Anna Synková, Pavol Smolárik a Petr Vančura) namísto dramatických postav přiřazeny „role“ soprán, alt, tenor a bas. Divák je tak již od počátku naladěn na převážně hudební produkci.
Dvakrát do jednoho voice-bandu…
Do jisté míry toho forma převážně mluveného voice-bandu ani o moc víc neumožňuje. Hra se zvuky a útržky slov, které se neustálým opakováním díky vzájemným asonancím proměňují a přelévají do nových významů, je vysoce abstraktní a estetizovanou záležitostí a neúnosně zpomaluje snahu o jakékoli rozvíjení divadelních principů při sdělení významu a budování dramatické situace a struktury. Její univerzalita, díky níž si dokáže pohrávat s tak vzdálenými světy, jako je dětské žvatlání (Z knihy džunglí), politické žvásty (Tiká tiká politika) nebo fragmenty promluv filosofických i banálních, které k nám jakoby z internetového éteru doléhají v inscenaci Evropané, je na jedné straně obdivuhodná a sympaticky politicky nekorektní. Na druhé straně však představuje úskalí stereotypizace a mechanizace. I proto za nejzdařilejší považuji scénu, kdy ji režisér společně s herci překračují a kde forma umožňuje rozehrát konkrétní situaci a vztahy mezi postavami. Jedná se o projev jedné z protagonistek v Evropském parlamentu, která je neustále obtěžována čekáním na nekonečné promluvy řady konsekutivních tlumočníků. Ti její projev převádějí do dalších evropských jazyků, a nikdo z nich se tak nedostane ani k druhé větě. Absurdní gag je skvěle vygradován: vzletný obsah rétorické akrobacie nahradí ochabnutí a přízemní zájem jednajících o to, co bude k svačině.
Perly evropského myšlení
Adámek si společně s dramaturgyní Martinou Musilovou za duchovní kmotry při zkoumání evropské identity zvolil Zygmunta Baumana, Eliase Canettiho, Tomáše Halíka, Martina Heideggera a Guye Deborda. Z této kategorie pochází i podtitul inscenace „Radosti, ty jiskro boží“, který ostře kontrastuje s materiálem pořízeným ze záplavy internetových a mediálních textů a obrazů, jako je například poprava Saddáma Husajna, nadcházející olympiáda v Číně či popis struktury Evropského parlamentu. Obalený floskulemi a frázemi se k nám zvukově přenáší společně s perlami evropského myšlení, přičemž výsledná inscenace ve svých odpovědích nedochází dále než k postmoderní banalizaci. Ano, žijeme v éře globalizace a zmatení jazyků i hodnot. A dál?
Od experimentů se očekává posun formy. Zde o něj bezesporu šlo. Jednotící bělost kostýmů, hracího prostoru, vymezeného jako pískoviště/manéž/ring, i finálního chemického sněhu posunula dílo dále od abstrakce hudby a blíže ke konkreci divadla. Ovšem divadla podobně chladného, jako je vztah Evropanů k unijním strukturám a formám. Jsou tady. Pro nás. Skvěle technicky vybavené, oslnivé svou dokonalostí. Jenže před námi mají náskok, protože zatím ještě tak úplně nevíme, co s nimi. Adámkova inscenace tento rozpor naznačila, avšak zároveň se chytila do jeho pasti. Přece jen se divák neubrání pocitu, že se tvůrci věnovali více chladné formě než lidskému obsahu.
Autorka je překladatelka a teatroložka.
Boca Loca Lab: Evropané.
Koncepce Jiří Adámek, Martina Musilová, Jakub Kopecký, libreto, hudební kompozice a režie Jiří Adámek, dramaturgie Martina Musilová, scéna, kostýmy, masky, projekce Jakub Kopecký. Premiéra 14. a 15. 5. 2008 v Experimentálním prostoru Roxy/NoD.