Rus Tomáš aneb Znak čínského řezu

Literární avantgarda a experiment se na Kubě nestihly prosadit, třebaže že s prvním politickým utažením kohoutů tvůrčí svobody přišel Fidel Castro až po téměř deseti letech od svého vítězství. Rozsáhlejší recepci těchto směrů se totiž vzpírala konzervativní kulturní veřejnost a například i skvělí autoři okolo časopisu Orígenes Josého Lezamy Limy, jejichž vliv byl ještě v padesátých letech určující. Samozřejmě zde není možné opomenout výjimky, mezi které patří Virgilio Piňera, Guillermo Cabrera Infante v próze a v dramatu Antón Arrufat. Až v devadesátých letech, v době jakéhosi kulturního tání, se na Kubě objevila v podzemí literární skupina Diáspora(s), která se stala naprostým zjevením. Antologii textů autorů této skupiny vydalo pod názvem Zápisky z mrtvého ostrova – Kubánská skupina Diáspora(s) před nedávnem nakladatelství FRA.

Autoři, kteří se někdy okolo roku 1993 v Havaně semkli okolo básníka a prozaika Rolanda Sáncheze Mejíase (1959), bývalého zaměstnance elitních vojenských výzkumných laboratoří, patrně rychle prokoukli celý proces kulturní otevřenosti, se kterým po pádu sovětského bloku přišel kubánský ministr kultury Abel Prieto. V té době začala kubánská literatura po „šedém patnáctiletí“ důsledně uplatňovaného socialistického realismu smíchaného s ostrovním folklorem a oslavnými nacionálními hymny trochu ožívat. Objevili se autoři, z jejichž textů sice stále trčela jakási nutnost „příliš nedráždit“, přesto však někteří z nich dosáhli určité literární kvality a záhy i dostatečné obliby v Evropě a Latinské Americe. Mezi nejznámější literáty tohoto období, jehož limity byly výrazně širší než ve východoevropské literatuře osmdesátých let, patřil v té době například Abilio Estévez, Senel Paz, Reinaldo Montero nebo Pedro Juan Gutiérrez.

Všichni jmenovaní a mnozí další měli kromě ochoty nějak se dohodnout ještě jedno společné: psali knihy výsostně kubánské. Variovali (a stále variují) témata existenciálního hledání, zkázy krásné Havany, sebevraždy, ojedinělé historie ostrova, (homo)sexuality, bezútěšnosti všedního dne atp. Svou tvorbou navázali nejen na kubánskou literární tradici (nepříliš úspěšně), ale také na tradici severoamerickou nebo francouzskou.

Právě vůči jejich artistnímu pojetí tvorby, tvůrčím vzorům i určitému pokrytectví se autoři skupiny Diáspora(s) začali v té době vymezovat. V časopise stejného jména, který začali nelegálně vydávat o něco později, seznamovali čtenáře zejména s německými, ruskými a středoevropskými autory. Psali experimentální básně, ve kterých zůstávalo skryto téma touhy po svobodě. Inspirace střední a východní Evropou, ale například i Čínou je patrná i v jejich vlastním básnickém a prozaickém díle.

Editor a překladatel antologie Petr Zavadil představuje šestici nejvýznamnějších autorů tohoto uskupení. Z textů Carlose A. Aguilery (1970) se ve výboru objevuje próza Cesta do Číny a báseň Mao, se kterou by mohl nejspíš vyhrát celoevropské kolo slam poetry. Krátká próza Cesta do Číny je fiktivním cestovatelským deníkem plným děsivého humoru, báseň Mao je zase zvláštním konceptuálním textem, který byl podle autora inspirován fotografií masakrování čínských vrabců. Vynikající jsou i texty Rolanda Sáncheze Mejíase, které se vyznačují velkou formální propracovaností, pohráváním s významy, ironií a posedlostí Franzem Kafkou: „Například stětí Číňana by se nikdy nemohlo vyprávět prostým stylem soudního spisu; dokonce ani jako spletitý sylogismus kafkovského aforismu…“ píše Sánchez Mejías v črtě
nazvané Nástroje.

Zjevením svého druhu jsou ale především básně Juana Carlose Florese (1962). Jeho vzkazy jsou záměrně všední až banální, jindy ironické, zlehčující, ale ve svém celku nahánějí strach. Jednotlivé, opakující se verše vytvářejí melodické struktury, přeskupují se a znovu vynořují; to všechno vytváří plastické obrazy dnešní Kuby, ačkoliv tam je přímých odkazů poměrně málo. Jen občas se objeví cyklista K, který stopuje mezi městem, venkovem a horami, člověk, který křičí na mostě mezi Alamanem a Cojímarem, nebo Tomáš, chlapec ze Sovětského svazu, kterému spolužáci říkají „tupá makovice“ a cítí se před ním tak trochu jako Češi. Kafka nebo jen Ká, Čína, krysy, vrabci, Rusové, blázinec, vězení, lidské orgány, Němci a němečtí spisovatelé jako postavy – to jsou motivy, které se objevují v básních téměř všech autorů tohoto uskupení.

Za zmínku samozřejmě stojí i texty dalších básníků antologie – „poezie živlů“ Rita Ramóna Arocheho, „báchorky“ Ricarda Alberta Péreze i relativně ukázněné verše Pedra Márqueze de Armas. Stejně tak jako by bylo zajímavé zařadit do antologie i básně dalšího ze skupiny Ismaela Gonzálese Castaňera nebo Caridad Atenciové, jediné ženy, která ke skupině (poněkud volněji) patří.

Básníci Diáspora(s) přestali vydávat svůj časopis na konci devadesátých let. Tři z uvedených emigrovali, tři zůstali. Všichni tvoří dál, byť trochu jinak. Snad to nebude trvat tak dlouho, a podobná antologie této skupiny bude moci vyjít i na Kubě.

Autor je hispanista.