Je lepší být teplý než studený

Vladimir Nabokov nechal jednou své studenty vybrat čtyři z desíti možných odpovědí na otázku, jak si představuji dobrého čtenáře. Mezi nabízenými odpověďmi se objevily například tyto: čtenář musí patřit do knižního klubu, musí se identifikovat s postavou, vidět filmové zpracování knihy, mít dobrou představivost, paměť, slovní zásobu nebo umělecké cítění.

Zdá se, že druhá kniha Jana Folného ­Buzíčci se snaží najít odpověď na podobnou otázku. Místo dokonalého čtenáře se vypravěč pokouší definovat toho nejlepšího, nejosobitějšího buzíčka. Jak má vypadat ideální gay nebo lesbička? Každému je zřejmé, že na tuto otázku neexistuje „správná“ odpověď, neboť jde o věc osobního vkusu.

Atlas buzíků

Mozaika obrazů ze života převážně pražské gay komunity nabízí několik různých typů homosexuála. Setkáme se s egoistickým pu­­berťákem, který sní o slávě, lásce, společenském uznání, velice pečlivě dbá o svůj zevnějšek, stravu a postavu. Nejspíš má tahle figurka i jinou, jemnější stránku své osobnosti, ale ta zůstává velice dobře skryta. Objevuje se i naprostý opak – stárnoucí pán, který se loučí se životem tím, že celé dny tráví pozorováním kluka z protějšího okna. Mezi ostatními postavami nechybějí romantické povahy, toužící po pravé lásce, otec rodiny, prožívající krizi středního věku, nebo mladá svůdná Slovenka, která na chvíli otřese poklidnou idylkou v jiné rodině.

Povídky zavádějí čtenáře do pražských gay klubů, otevírají deníky plné osobních zážitků, citových výjevů a hlavně snah se v životě nějak prosadit, najít a následně neztratit vlastní já. Jeden příběh se vždy proplete s předchozím nebo následujícím, vytváří pavučinu lidských osudů, víceméně uzavřenou síť, která často funguje podle vlastních pravidel, ale zároveň se od okolního světa příliš neliší.

Ze dne na den

Každá z postav je závislá na svém okolí a tomu se přizpůsobuje i řeč a slovní zásoba. Jediným případem, kdy slovník spíše zarazí, je povídka Třídní sraz. Skládá se z facebookových zpráv věnovaných úspěšnému zpěvákovi, jenž byl ve škole pro svou odlišnost terčem posměchu. Hlavní postava povídky, bývalá třídní „hvězda“, v současnosti osoba s mizerným postavením, velkou zálibou v alkoholu a v agresivním zacházení se ženami, posílá bývalému spolužákovi dopisy, na které nikdy nedostane odpověď. Právě styl této korespondence ostře kontrastuje s povahou protagonisty, který například vyjadřuje svou nespokojenost s jednosměrnou komunikací: „Přeju si, abys alespoň jednou odpověděl na tyhle moje zprávy. Připadám si jako idiot, že ti je furt posílám a ty na ně nereaguješ.“

Naopak mnohem důvěryhodnější je hned první postava představená v síti Buzíčků – egocentrický kluk. Styl jeho mluvy a povaha si v žádném případě neodporují, naopak se navzájem doplňují: „Jako jo, je to vopruz, hlavně teda s výhledem do daleký budoucnosti, ale vzhledem k tomu, že žiju přítomností a nejdelší časovej úsek, na kterej myslím dopředu, je měsíc…“

Po přečtení knihy je čtenáři jasné, že ideálního buzíčka na stránkách nenajde a ani ho nerozpozná v konkrétní osobě. Přiblížit se k oné nejvýstižnější konstrukci lze: když spojíte několik rysů nasbíraných z jednotlivých postav, stejně jako studenti z Nabokovova semináře museli kombinací nabízených odpovědi zkonstruovat obraz ideálního čtenáře. Rys, který ve zvolené finální podobě nesmí chybět, popsal ve své slohové práci školák z povídky Slohové práce žáka třídy Jana F.: „Zase si myslím, že je lepší být teplý než studený.“

Autorka je komparatistka.