Mladý rakouský spisovatel Martin Prinz (1973), autor prozatím dvou románů (Der Räuber, 2002, Puppenstille, 2003, oba vyšly v nakladatelství Jung und Jung, Salzburg – Wien) a nositel několika literárních cen, žije ve Vídni. Studoval divadelní vědu a germanistiku, dnes se věnuje výhradně literární činnosti. V současné době pracuje na románu Lassing schläft.
Ze své prvotiny, románu Der Räuber (Lupič) předčítal Martin Prinz v květnu na veletrhu Svět knihy 2006 v Praze. K napsání prvního románu ho inspiroval skutečný bankovní lupič a zároveň maratonský běžec, který „působil“ v rakouských bankách na konci osmdesátých let v masce Ronalda Reagana. Autor, dříve sám aktivní sportovec, běžec, navíc maratonce, který se stal předlohou pro jeho hrdinu, osobně znal.
Útlý román má poměrně složitou strukturu. Ostrými přeskoky v čase se v něm neustále střídají krátké úseky, vížící se k různým fázím příběhu. Záznamy okamžiků těsně před přepadením, popis samotného přepadení a návratu s penězi domů se střídají se scénami útěku, resp. útěků Johanna Rettenbergera: městem, lesem, po polích i silnicích, v kradených autech a zejména – na trénovaných nohách. Útěkem z četnické stanice po zatčení a výslechu text začíná. Krátkými prostřihy se vracíme též k prvnímu neúspěšnému přepadení hned po maturitě, po němž následovalo sedm let vězení. Objevují se záblesky vzpomínek na úzkostné dětství. Už tehdy byl život protagonisty naplněn každodenním útěkem. Románem se kromě toho táhne linka několik let staré vraždy: Rettenberger se jednoho večera vydal k bytu kolegy a jedinou ranou z brokovnice ho střelil do obličeje. Bez vážného důvodu, jak se zprvu zdá.
Chvíle klidu představují noci a půldne strávené v opuštěné chatě, v lese či zahradním domku, nabírání sil před setměním a dalším úprkem. Pro čtenáře pak tvoří jakési objektivizující a současně ironizující shrnutí kvaziúřední či novinové zprávy, tištěné kurzívou. Informují o průběhu megalomanského „honu na lupiče“. Přestože do něj bylo zapojeno několik zásahových jednotek, tři vrtulníky, množství policejních vozů i psů, ti všichni zůstávají vždy znovu tváří v tvář vytrvalosti, překvapivé odvaze a lehkosti lupičova úprku jako zkamenělí, neschopni jediného pohybu. Johann Rettenberger je nakonec zastřelen jakoby náhodou, skoro omylem. O tom pojednává závěr z několika úhlů. Nejdůležitější je hrdinův prožitek konečného osvobození.
Prinzova kniha ovšem není akční detektivkou, jak by se snad mohlo zdát. Právem recenzenti přirovnávají její střízlivý až chladný styl k raným prózám Petera Handkeho. Také Handkeho hrdinové jako by existovali mimo morální kategorie a dokázali si uvědomit sebe samy jako individua teprve skrze vybočení z řádu normality – ve zločinu. Rovněž u Rettenbergera se jedná o morální, ale též citovou indiferentnost, pramenící z potíží s vlastní identitou. Vězení v něm, jak píše Prinz, zabilo celý jeho život i všechny vzpomínky. Ale i bez toho měl už od dětství strach, že se rozplyne. Jeho Já nebylo nikdy silně vykrystalizované, proto na sebe rád bere různé masky: běžce, lupiče… Jen v takových chvílích, v přijaté roli, na okamžik nepociťuje neskutečnost života a vlastní existence. Tento hrdinův rys, stejně jako jistá citová nezainteresovanost autorského vyprávění, však do textu vnáší zvláštní kontemplativní náladu, ne náhodou jsou nejčastějšími motivy chlad, podzim, voda, vítr, šílená rychlost jízdy a běh lehkou nohou, jenž léčí těžkou mysl. A ve čtenáři probouzí tento text touhu po volnosti, lehkosti, čirém vzduchu a široké, otevřené krajině, touhu, která už nic nežádá.
Zuzana Augustová