Impresivně laděným textem o klíčovém snímku letošní karlovarské soutěže a rozhovorem s jeho autory otevíráme cyklus článků o filmech, které na 41. MFF v Karlových Varech nejvíce zaujaly naše přispěvatele.
V podstatě existují dvě extrémní možnosti, jak recenzovat pozoruhodný film. Jedna je podrobit ho zevrubné analýze, která vyžaduje odpovídající prostor a většinu čtenářů může svou rozsáhlostí nudit. Rozhodl jsem se pro opačné řešení, inspirované čtyřicet let starou a pro mne nezapomenutelnou Aragonovou recenzí Godardova Bláznivého Petříčka v Les lettres françaises. Proto mi snad kritičtí čtenáři prominou, že pod dojmem z Reprízy volím takovou formu textu, která jen naťukává tušené motivy filmu Joachima Triera a Eskila Vogta, aniž by je šířeji rozváděla.
Repríza vznikla v zemi mimořádného blahobytu, který už čtvrtstoletí „sponzoruje“ nafta ze Severního moře. Proto nepřekvapuje, že současné norské intelektuály provází komplex kulturní méněcennosti bez ohledu na to, že jejich vlast dala kdysi světové kultuře osobnosti takové hloubky a originality jako Ibsen a Munch. Není to náhoda, že film realizovali dva mladíci, kteří už řadu let žijí mimo Norsko. Film byl objevem karlovarského festivalu a obdržel po zásluze Cenu za režii.
Mladické vize
Vše začíná závratným, razantním prologem. Erik a Phillip, dva mladí muži propadlí literatuře (a do jisté míry také ironická alter ega režiséra a scenáristy) posílají rukopisy svých literárních prvotin nakladatelům. Jejich práce jsou rychle vydány a obě mají úspěch. Phillipova próza se stává malou literární senzací. Autor podnikne cestu kolem světa a nakonec zakotví se svou velkou láskou v Paříži. Zbožňovaná dívka nemůže unést velikost Phillipovy lásky a spáchá sebevraždu...
Lehkost prologu má něco z kouzla Amélie z Montmartru. Ale pozor – není nic zrádnějšího než srovnávat Reprízu s Jeunetovou sice poetickou, ale silně komerčně orientovanou apoteózou Paříže. Repríza je autentickou výpovědí dvou mladíků na prahu třicítky, kteří to s literaturou a uměním vůbec myslí naprosto vážně. Nicméně jsou odchovanci postmoderní doby: hravost a lehkost párují se subverzivní ironií. Přitom je pod povrchem jejich kaleidoskopického příběhu také cítit tíhu z potenciální fatality skandinávského prostředí od Kierkegaarda přes Ibsenova dramata až k tísnivé, sebeničivé melancholii Munchových pláten a Bergmanových filmů.
Limity prostředí a hry náhody
Jak se vyvíjejí skutečné osudy obou mladíků? Literární debut introvertního Phillipa překonává originalitou i vizionářstvím prvotinu světu přitakávajícího Erika, který působí tak trochu jako „everybody’s darling“. V opozici obou charakterů reflektují Trier a Vogt dva modely literární tvorby: extrémně introspektivní přístup (pro zjednodušení jej nazveme kafkovský) a poetizující narace, která bere ohled na čtenáře, tedy cosi jako Max Brod. Phillip za svůj originální talent platí psychózou, izolací a nakonec i autismem.
Jeho průvodkyní ve světě po katastrofě duševní choroby se stává záhadná Kari. Debutující Viktoria Wingeová ji vizualizuje jako ambivalentní ztělesnění ochraňující lásky a tajemné destrukce, někde mezi andělem strážným a andělem smrti. Wingeová je talentem mezinárodního kalibru, má v sobě cosi z naturelu herečky Anny Karinové, múzy Godardových filmů z první poloviny šedesátých let. Podobně
jako Karinová je i ona s to bleskově proměnit lásku v potlačované pohrdání, něhu v mrazivý chlad. Herectví studentky herecké školy je ovšem ještě v plenkách a teprve budoucnost ukáže, zdali se z ní může stát druhá Isabelle Huppertová, nebo zda na severním okraji Evropy zapadne stejně tak jako rodilá Dánka Anna Karinová po rozchodu s autorem Bláznivého Petříčka.
Vraťme se k osudu Erika, Phillipova nerozlučného přítele. Ten se stává úspěšným norským autorem, ale nepřekonatelnou zátěží pro něho zůstává Phillipova prvotina, s níž se podvědomě neustále měří. Erik předloží malému nakladatelství rukopis své druhé knihy, jíž chce překonat Phillipův literární stín, a tvrdohlavě trvá na jejím poněkud přeestetizovaném titulu Prosopopeia. Literární idol obou mladíků, norský klasik Sven E. Dahl, žijící po úspěchu své prvotiny desítky let mimo literární provoz, k Prosopopei poznamená: „Je to velmi dobrá kniha až na poslední kapitolu. Ta je příliš poetická.“
Kulturní dědictví a postmoderní hra
V podtextu je Repríza nejen mnohoznačným a otevřeným příběhem, ale také zašifrovaným holdem velké literatuře a filmu. Dvakrát – v prologu a v bytě spisovatele Dahla – se filmem mihne fotografie Margueritte Durasové, ne náhodou padnou jména Ludwig Wittgenstein a Georges Bataille. Autorům Reprízy nejde o citáty nebo o sebeironickou projekci, ale o pokus současnou filmovou řečí se přiblížit možnostem velké literatury a filosofie. Ať už sebedestruktivními rysy některých postav, jež mají něco z ducha radikálního surrealismu, nebo hádankovitostí příběhu, který lze rozluštit jen intuitivní logikou, jak ji pěstoval rakouský filosofický génius, či – v případě Durasové – formou filmového eseje o relativitě paměti a vzpomínek.
Trier a Vogt nejsou ovšem jen dětmi současné kultury, ale i potomky Bertolucciho Snílků. Proto se v Repríze vydávají na proustovskou cestu do krajin vlastního mládí a s nostalgií Truffautova Julese a Jima i s godardovskou zkratkou krouží také kolem jejich nenávistné lásky k Norsku, k bezpečnému světu liberální, do sebe zahleděné společnosti přebytku. Niternou touhu po útěku z tohoto uspokojeného, uzavřeného světa na okraji Evropy vtiskli i do obou hlavních postav.
Repríza není retrosnímkem, ale autentickým uměleckým dílem, které esejistické filmové vyprávění kontaminuje postupy filmové reklamy. Pracuje s falešnými stopami i s komentářem mimo obraz, někdy dokreslujícím, jindy naopak ironizujícím jednání postav. Formálně je otevřenou skládankou, pod jejímž povrchem, nabitým náznaky, odbočkami, zkratkami a přeskoky, objeví nadšeníschopný divák řadu klenotů.
Repríza je totiž také filmem
– o čase, který nám nenávratně prokluzuje mezi prsty
– o věčné dichotomii mezi projektem (životním i uměleckým) a jeho realizací
– o děsivé nádheře náhody
– o nemožnosti velké tvorby v době vše relativizujícího postmoderního myšlení
– o ambivalenci každé autentické myšlenky, každého opravdového činu.
Je na divákovi, aby si ze závratného vesmíru obrazů a motivů Reprízy vytvořil svou vlastní koláž, svůj vlastní film.
Autor publikuje ve Filmu a době, Reflexu a v polské Polityce.