Ne každý neuspokojený člověk se stane spisovatelem, ale každý spisovatel žije neuspokojen. Alespoň ten opravdový. Mezi literaturou a neuspokojením je zvláštní vztah. Neuspokojení – bohužel – nezaručuje literární kvality: ty vycházejí z talentu a disciplíny. Neuspokojení je spíše popichování, bodnutí hmyzu, které vykonává roli toho, co se v jiných dobách nazývalo múzou. Když se neuspokojení příliš protahuje, a především když se přežene do extrému, odčerpává tvořivost, anebo ještě hůře: zničí samotného tvůrce. Bez přehánění mohu potvrdit, že neuspokojení může způsobit dokonce jeho smrt.
My spisovatelé z takzvané generace Mariel (nazývané podle přístavu, odkud probíhaly masové emigrace v roce 1980 – pozn. překl.), včetně těch, kteří odešli z Kuby do Spojených států během dvou tří let okolo velkého exodu osmdesátých let, jsme charakterizováni právě permanentním neuspokojením. S výjimkou Reinalda Arenase, který dosáhl vydání dvou svých románů v šedesátých letech a zajistil si mezinárodní úspěch i přes veškeré ústrky ve vlastní zemi, jsme všichni psali své knihy na okraji společnosti, poháněni svou tvrdohlavostí, bez nejmenšího zájmu veřejnosti – s výjimkou represivních orgánů.
Po příjezdu do Spojených států se zdálo, že dojde k zázraku, který jsme dlouho očekávali: že konečně budeme psát beze strachu, vydávat své knihy a staneme se součástí nějaké skupiny. Nejsilnějším poutem mezi námi byla jakási nahota. Museli jsme začít od nuly. Nejen svůj život, ale i naše psaní, protože většina textů napsaných na Kubě se navždy ztratila, ať už ke ztrátě došlo konfiskací tajnou policií nebo v důsledku nepříznivých podmínek exodu.
Naše nutkání stát se oceňovanými, vytvořit nějaký trvalý odkaz, který by ukázal, že přese všechno jsme byli naživu a nikomu se nepodařilo nás umlčet, v nás vyvolalo záchvat tvořivosti; bylo to jako krátký návrat do dospívání. Byli jsme mimo jiné posedlí tím, že nikdo z nás předtím neviděl jediný svůj text vytištěný a poprvé jsme měli možnost vydávat.
Během dvou let po exodu byly v různých státech USA založeny čtyři literární časopisy: Término (Ohio), vedený Manuelem Ballagasem, Robertem Madrigalem, Orlandem Alomou a Richardem Oreizou; Linden Lane (New Jersey), vydávaná Herbertem Padillou a Belkis Cuza Maléovou; Unveiling Cuba (New York) redigovaná Isamelem Lorenzou; a Mariel (Miami), na které se podíleli mezi jinými Reinaldo Arenas, Juan Abreu a Nicolás Abreu, Roberto Valero, Reinaldo García Ramos, Luis de la Paz, Guillermo Rosales, Carlos A. Díaz, René Ariza, Andrés Reynaldo, Esteban Cardénas, Jesús Barquet, Manuel Serpa, Amando Frenadnéz, Nestor Díaz de Villegas, Soren Triff, Miguel Correa, Daniel Fernández, Vicente Echerri, Rafael Borado, Rolando Morelli, Milton Hernández a René Ciuentes.
Většinou jsme psaní doplňovali literatuře vzdálenou prací: například Carlos Díaz rovnal konzervy v policích supermarketu, Juan Abreu pracoval jako dělník v továrně, Luis de la Paz byl automechanik a já jsem jezdil s ještěrkou v jednom skladišti. Můžu vás ujistit, přestože se to zdá zvláštní, že tato zaměstnání nás ještě více stimulovala k psaní a vydávání časopisů, které jsme vydržovali z našich skromných platů.
Díky dlouholeté zkušenosti s nepřátelským prostředím nás neodradilo ani to, že velká část exilu byla vůči literatuře apatická a neexistovali prakticky žádní čtenáři. Dokonce nás neodradila ani nepřekonatelná bariéra, která pro španělské texty existuje v zemi, která mluví anglicky. Pocházeli jsme ze země, kde jedinou odměnou pro upřímného spisovatele bylo vězení – a někteří z nás jím skutečně jen kvůli psaní prošli. Když jsme začali pochybovat, vždycky jsme se mohli podívat za sebe a viděli jsme, že jsme ušli velký kus cesty.
Další motivací, na kterou nyní vzpomínám s lítostí, bylo setkání s nejlepšími kubánskými spisovateli v emigraci, kteří žili také neuspokojení, naprosto opomíjení, vydávaní pouze ve vlastním nákladu. Mluvím o lidech jako Lino Novás Calvo, Enrique Lebrador Ruiz, Carlos Montenegro, Lydia Cabrerová a Lorenzo García Vega. Z nich je naživu jen jediný – García Vega, který pravděpodobně stále nakládá palety v supermarketu v Miami. Ostatní zemřeli neuspokojení a zapomenutí.
Pohled na tyto autory, v osmdesátých letech již zestárlé a často zahořklé, které nikdo nezve na kulturní akci opravdového významu, které nezmiňují jinde než na nejposlednějším místě v novinách a které neocenila žádná ze severoamerických univerzit, dokonce ani jediná na jihu Floridy; pohled na jejich známé romány, které nikdy nevyšly v reedici prestižního světového vydavatelství, a jejich nová díla v naprosto neznámých nakladatelstvích; pohled na ně v takovém stavu nás motivoval. Pokud to nevzdaly ani takové autority, byl to důvod navíc, abychom vytrvali. Zároveň to ale bylo hrozivé varování: tak jako oni mohli jsme i my být pohlceni zapomněním a neuspokojením. A znovu mám na mysli extrémní neuspokojení, které je zdrojem paralýzy, neplodnosti a v nejhorším případě i smrti.
Během posledních dvou desetiletí emigrovali do USA další spisovatelé, kteří nyní žijí v Miami: Amrando Álvarez Bravo, Daína Chavianová, José Abreu Felippe, José Lorenzo Fuentes, Ángel Cuadra, Emilio de Armas, Armando de Armas, Norberto Fuentes, Reinaldo Bragado, Manuel C. Díaz, Benigno Dou, Alejandro Armengol, José Antonio Evora, Wilfredo Cancio, Alejandro Lorenzo, Félix Lizárraga, Roberto Uría, Carlos Sutoyo, Daniel Morales, Roberto Luque Escalona, Gramán Guerra, Santiago Rodríguez, Rodolfo Martínez, Luis Marcelino Gómez a David Buzzi.
Nemohu ani nechci vyjmenovávat všechny knihy, které vydala miamská nakladatelství s malými možnostmi distribuce, ale musím zmínit především nakladatelství Ediciones Universal, řízené Juanem Manuelem Salvatem, díky kterému jsme dali vědět o našich prvních knížkách; La Torre de Papel, vedené Carlosem A. Díazem; Término Manuela Ballagase a Roberta Madrigala, a nejnověji Ediciones Deleatur malíře Ramóna Alejandra.
Tento seznam je dlouhý a nudný. Jeho monotónnost zabíjí jejich skutečně živé texty. Cituji ale takto přehnaně kvůli spravedlnosti: nebylo by mi odpuštěno, kdybych po tolika stížnostech na opomíjení a zapomínání sám někoho přehlížel.
Ano, mluvím o tom, že nakonec s výjimkou Linden Lane, osamoceného úsilí Belkis Cuza Maléové, všechny časopisy zmizely; že jediná literární soutěž, která nám dávala jistou naději, Letras de Oro, zanikla už před dlouhou dobou; že většina knih všech těchto spisovatelů zmizela, aniž by zanechala po sobě jedinou stopu – mnoho z nich po zásluze, ale ostatní kvůli politickému a zeměpisnému prokletí.
A tak se znovu objevilo neuspokojení.
Náš sen stát se součástí něčeho, a zde se odvážím generalizovat, se nikdy neuskutečnil. Vždy jsme v exilu ve Spojených státech byli, abych užil anglického termínu, outsiders.
Naše neuspokojení nám nedovolilo zapojit se do nějakého politického hnutí, přestože jsme skoro všichni nenáviděli kubánský režim. Toto neuspokojení, které se také dostávalo trhlinami do našich textů, nás dělalo podezřelé pro čtenáře, kteří nás měli nejvíce vnímat. Pro naše vlastní spoluobčany v zemi, která nikdy nebude naší vlastní zemí, přestože mnozí z nás mají ve svém pasu klamavé razítko severoamerického občanství.
Dospěl jsem k názoru (protože trpím nemocí hledat pro vše vysvětlení, především pak pro sebe samého), že naše neuspokojení má něco společného se samotným fenoménem ostrova, se zvláštním obsahem samotného slova ostrov. Kuba je ostrov a Miami také. Utekli jsme z ostrova na ostrov. Nechci srovnávat represe a mizérii na Kubě se svobodou a materiální hojností, kterou jsme si užívali v různých místech USA, včetně Haileahu a Little Havana. To by bylo absurdní.
Mluvím o něčem těžko popsatelném. O něčem, jako je duševní rozpoložení. Možná o stigmatu na úrovni vrozených rysů. Lidé, kteří žijí na ostrovech, musí umět létat nebo plavat, aby mohli prchnout za hranice zákonů, často neviditelných, které vládnou železnou silou v tomto prostoru. Ale lidé se nerodí ani okřídlení, ani s ploutvemi. Takto jsme vnímáni i při pohledu z dálky: hledí se na nás jako na obyvatele ostrova, nevyhnutelně poznamenané stejným prostorem, a ne jako na osoby s individuálním a jedinečným osudem. Bezpráví, nedorozumění a neuspokojení přichází jak zevnitř ostrova, tak i zvenčí. Žiješ na Kubě nebo v Miami: to je pro oči cizinců důležitější než cokoliv jiného.
A nakonec práce spisovatelů je samotářská a nevděčná, zvláště pro spisovatele, kterým se nedostává žádného uznání. A hlavně pro romanopisce. Básníci těží z výhody, že často vidí konec svého snažení v krátkém čase, ale romanopisec, který bere svou práci vážně, se nikdy nespokojí s příběhem napsaným v okamžiku.
Před několika lety, nedlouho poté, co v Miami spáchal sebevraždu můj nezapomenutelný přítel Guillermo Rosales, jeden z našich nejlepších spisovatelů, na kterého myslím od začátku tohoto textu, jsem četl ve filipínských novinách, při jedné z cest po této vzdálené části světa, že romanopisci podléhají depresi mnohem snáz než básníci. Četl jsem to v nadpisu, celý článek mi bohužel unikl.
Noviny často lžou a přehánějí, ale tento titulek z Manilla Bulletin se mi zdál hrozivě pravdivý. Samozřejmě že na Filipínách, které jsou také složeny z ostrovů, mají spisovatelé více důvodů pro depresi než jen pouhé neuspokojení. Dokonce mohou mít i tak silný důvod, že je dožene ke skoku do některého z kanálů, které křižují Manilu.
Na druhé straně – na Miami jsou také velmi lákavé kanály.
Autor je spisovatel.
Miami 2000.