Číst až do úmoru

Pozor, tento román vám na klidu rozhodně nepřidá. Jestliže se do toho opravdu dáte a knihu Lászlóa Szilasiho přečtete za čtyřiadvacet hodin, dožene vás tíha svědomí. Za­útočí na vás pochybnosti. Román A harmadik híd (Třetí most, 2014) nemá úplně přesvědčivou narativní strukturu. Génius, který by tak dlouho a uváženě uměl vyprávět o svém životě, jak to zde činí hlavní vypravěč, jenž tká již hotové literární sukno, neexistuje. A ne­­existuje ani žádný posluchač, který by až do bílého rána s tak hlubokým soustředěním dokázal poslouchat něčí životní příběh a ještě si ho celý zapamatoval, poskládal a precizně zapsal. Dobře, mezitím vás příběh pohltí – ale něco v něm už skřípe.

Pastička na myši

Kvůli obratu v poslední kapitole románu není ten, kdo životní příběh vyslechl a zaznamenal, ani náhodou nevinným příjemcem, nýbrž prohnaným detektivem, který věděl všechno již předtím, než ho vypravěč stačil zasvětit do děje, a co víc, ukazuje se, že i on sám tahal za nitky příběhu. Náš autor není neviňátko, ale všemi mastmi mazaný fízl, který navíc i zabíjel. Toto odhalení na rozkoši ze čtení zrovna nepřidá. Je to, jako když člověk přijde na to, že domnělá láska byla jenom ne­­ujasněným vztahem, který sledoval jiné zájmy. A právě tento poetický fortel, tahle „pastička na myši“, činí Szilasiho nový román více než zneklidňujícím. Vždyť ty, milý čtenáři, jsi také napjatý posluchač, detektiv i pachatel zapletený do svých zájmů – knihomol s potřebou analyzovat, člověk hledající optimální řešení v teple domova.

Vyvstává otázka, proč nás tento realistický, mnohdy precizně naturalistický román o bezdomovcích tak uchvacuje, a to i fyzicky. Asi proto, že Třetí most je od začátku až do konce o bezdomovectví, o osmi lidech z ulice, kteří uklouzli, přežívají žalostněji než zvířata a následně umírají, pokud se náhodou nevyhrabou na břeh. Ponechme stranou těžkosti vyprávění: vypráví ten, kdo vypráví, poslouchá ten, kdo poslouchá, zde se však doopravdy otevírají životy a osudy a také srdce a koneckonců i poklopce osmi nekonečně nešťastných vyobcovanců, kteří se schovávají po segedínských ulicích nebo venku v příměstských „táborech“ ve špinavých krysích dírách a živoří o zbytcích jídel a krabicovém víně.

Ano, každý čtenář si jistě řekne, že tito lidé jsou v porovnání s ním lidmi méněcennými. Politicky korektní mluva váženého a milého čtenáře rychle opustí a čtenář i v sobě objeví inferiorní bytost: jakéhosi – moderně řečeno – fašistu, který se těchto lidí (ale i sebe samého) štítí. Čtenář v sobě nalézá i onoho vzbouřence, který, když se neopije namol, je připraven brutálně zabít magistrátního úředníka, anebo mu alespoň vrazit kudlu do oka. I toho nažehleného podlého Sviňáka, který svévolně uškrtí Annu, dívku, které státní péče zabezpečila leda život na ulici.

Pravda výměšků

Co se týče jednotlivých vypravěčů, spisovatelské móresy ponechme stranou, je třeba říct, že Szilasi výtečně trefil onu vypravěčskou pozici, která ze sebe shazuje sentimentalitu, patos i politicky uhlazenou diskursivitu a falešnou románovost. Nechce ani dojmout, ani dokumentovat, ani nás k něčemu vyzývat. Uvolňuje emocionální, politickou, historickou i sociologickou mechaničnost a narativními úskoky i stylistickou odvahou se pokouší zobrazit dnešní maďarskou realitu tak, jak ji zakusil v Segedíně. V důsledku své zkušenosti a přemýšlení o ní evidentně i autor ztratil současné maďarské středostavovské intelektuální berličky a návyky. Nechává proniknout ostří hluboko do narace – a právě proto je tak dobrý.

Potácíme se mezi sutinami, troskami, blyštivými přetvářkami a falšujícími diskursy a intencemi „třetích mostů (i cest)“. Nevíme, co je pravda. Vytrácející se těla a duše dokonalých lúzrů to zřejmě vědí daleko lépe, ale zbaveny vůle a síly už to nedokážou povědět. Všichni ti, kdo touží zacházet s pravdou, jsou zmanipulovaní a sami manipulují. Pravda se nás doprošuje ve formě dávení, tělesných výměšků, výkalů, alkoholových hlenů, krve, potu, i toho smrtelného, a bez určitých triků ji není možné zachytit slovy. Proto je tedy narativní konstrukce tak problematická – aby se zřítila, sesypala, a před čtenářem tak vyvstaly uvedené kvality, zakalené jako segedínská řeka Tisa.

Na dně zoufalství

Třetí most je velmi maďarský román: v této próze se zjevně nachází jádro toho, co bychom o dnešním Maďarsku rozhodně měli říct. Je to především neštěstí, neschopnost a (často autoagresivní) vražedné intence. Formou bezdomoveckého románu se tak do literatury dostalo to, co je o maďarské ne­republice a v současnosti tolik omílaném „maďarském člověku“ bezpodmínečně nutné vědět. Toto sdělení se prolíná literárními postupy, narativními, stylistickými a rétorickými technikami, které jeho přijetí neztěžují, ale vrhají čtenáře doprostřed problematiky, jíž je naše (zatím ani ne tak společná) chatrná existence tady a teď.

Ubohost ze Szilasiho textu tryská stejně jako pravda. Bezdomovci jsou těmi „vyvolenými“, kteří ji beze zbytku zakoušejí a později v ní umírají. Občané odvracejí hlavy, někdy utrousí pár drobných. Všiváky symbolizuje Sviňák, úřednický kádr, jehož egocentris­mus je uzavřeným kruhem. Jeho brutální zavraždění by se dalo přirovnat k antickým tragédiím, přesto zůstává malou neoznačenou odplatou, utopenou v prozaičnosti kriminálního činu. Akt spravedlnosti ovšem není jednoznačným záměrem. Je ponořený do lží a bolestivě a ochromeně se s ním, na dně svého zoufalství, potýkají lidé různých charakterů – to je ústřední proces románu, jehož zobrazení je přímo vynikající.

Autorka je literární kritička a překladatelka.

Z maďarštiny přeložil Jiří Novák.