Finanční krize spolu s elektronickými médii likviduje starý model novinařiny jako veřejné služby.
Pseudogotická budova deníku Chicago Tribune vypadá v noci jako laciná kulisa z temného komiksu. Uvnitř, v sále s překvapivě vysokým stropem, se tísní čtyři stovky členů redakce v laciných šedých boxech. Podstatná část z nich má na stole nějakou prestižní cenu, nebo přímo Pulitzera.
Naposledy se reportéři zapsali do síně marné slávy 10. prosince 2008, když federální agenti zatkli illinoiského guvernéra Roda Blagojeviche. Noviny přispěly k jeho pádu a guvernér se je snažil zničit. „Naše doporučení je vyhodit všechny tyhle (nadávka) lidi, dostat je (nadávka) ven a mít nějakou podporu od redakce,“ řekl podle odposlechů o nekamarádských redaktorech Blagojevich.
Když ve stejnou chvíli majitel deníku oznámil bankrot, vypadalo to jako další kapitola v příběhu, „jak ekonomická realita nenávratně ničí kvalitní a poctivou novinařinu“. Zápletka zániku novin je ale přinejmenším ve Spojených státech mnohem složitější.
Dokonalá bouře
Zasáhl nás „blesk z čistého nebe“, prohlašoval editorial Chicago Tribune z 9. prosince. Krach mediální skupiny Tribune Co., která vlastní Chicago Tribune, Los Angeles Times, dvacítku televizních stanic a další desítku listů, se živelné pohromě určitě podobá. Ve třetím čtvrtletí 2008 klesly v amerických novinách zisky z reklamy v průměru asi o devět procent a pokles má v letošním roce pokračovat. Na pokraji krachu se potácejí další noviny a časopisy a hospodářská krize je možná smete definitivně. New York Times se zaručily svou budovou za novou půjčku do výše 225 milionů dolarů, přitom za poslední rok klesly jejich akcie o dvě třetiny. (Burzovní index propadl „jen“ o 40 procent.) Washington Post se drží nad vodou díky dceřiné firmě, která pořádá přijímačky na vysokou školu. Wall Street Journal koupila nechvalně proslulá News Corporation ještě před krizí.
Kdo ale neviděl záblesky před bouří, musel mít nějaký čas hlavu v písku. Investice do tištěné reklamy i prodej klesá již dlouho. S tím i zisky vydavatelů. Jejich akcie, podobně jako některé noviny, se mění na bezcenné papíry. Čtenáři a inzerenti se stěhují na internet. Lokální noviny doplácejí na odliv řádkové inzerce. Ironií osudu se loni ve Washingtonu otevřelo nové impozantní muzeum pro vymírající druh novinářského média.
Samotná Tribune Co. byla v krizi dlouhodobě. „Finanční génius“ Sam Zell firmu koupil před rokem s dluhem 5 miliard dolarů a na koupi si půjčil dalších 8 miliard. Zadlužil se natolik, že i kdyby nastaly zlaté časy, musel by rozprodávat majetek korporace. Zell propustil jen v Chicago Tribune dvě stovky redaktorů a veřejně si dělal legraci z investigativních reportáží. „Ještě jsem nepřišel na způsob, jak vydělat hotovost na Pulitzerově ceně,“ řekl podle New York Times investorům. Když jsem v listopadu v budově Tribune mluvil s reportéry z investigativní sekce, netajili se tím, že si hledají nové místo.
Stroj na peníze
Ještě v devadesátých letech vlastnit jakýsi novinový monopol ve větším americkém městě znamenalo, jak napsal ve své analýze v týdeníku New Yorker Eric Alterman, „mít stroj na tištění peněz“. V roce 1988 patřili vydavatelé novin do první desítky nejziskovějších mediálních podnikatelů. Dnes je vystřídaly kabelové televize a internetové kolosy. Televizím se stále daří a očekává se, že i při ekonomické krizi jejich zisky porostou.
Pouhý pohled na davy novinářů při amerických prezidentských volbách nedává důvod si myslet, že novinářů by bylo celkově málo. Někdy se zdá, že jich je dokonce příliš. A to přitom nemluvíme o osmnácti stech bloggerů, kteří příspívají do nejpopulárnějšího amerického internetového deníku The Huffington Post. Poslední výzkum zadaný agenturou Associated Press dospěl k závěru, že lidé – především do pětadvaceti let – mají pocit přesycenosti informacemi a nemají čas je pořádně strávit.
Pláč nad pádem světových novin se určitě neozývá kvůli společenským rubrikám, rozhovorům s celebritami nebo sudoku na zadní straně. Je slyšet kvůli jménům jako Bob Woodward a Carl Bernstein, nedávné reportáži Seymoura Hersche o přípravě na válku v Íránu nebo díky Blagojevichovi a podobným kauzám. Ti dávají novinám dobré jméno a image nenahraditelné veřejné služby. Originálních reportáží a analýz, které jdou proti srsti firmám, vládě anebo PR agenturám, je v novinové produkci ale zanedbatelné procento a jsou často vnímány jako jakýsi luxus placený ze zbytku novin. Noviny naopak často slouží stranickým a ekonomickým zájmům. Podle průzkumu americké Sacred Heart University jim nyní stejně plně důvěřuje pouhá čtvrtina dotázaných.
Investigativní novináři proto hledají alternativu za umírající tištěné velryby delší dobu. Seymour Hersch napsal svoji první reportáž z Vietnamu díky grantu od Fondu pro investigativní žurnalistiku. Jedním z nejnovějších takových pokusů je nezisková organizace ProPublica, která dostala od bývalého vydavatele The Wall Street Journal deset milionů dolarů na rozjezd centra pro on-line investigativní články. „Noviny prostě nepřišly na to, jak vydělávat na internetu. A dokud se to nenaučí, bude krvácení pokračovat,“ shrnul současný stav Paul Ebinger, hlavní editor v ProPublica, při rozhovoru v luxusní kanceláři nedaleko od Wall Street. Ebinger sám přešel z investigativního oddělení New York Times.
Autor působí v Center for Public Integrity ve Washingtonu, D. C.