V těchto dnech se v Praze koná rozsáhlá retrospektivní přehlídka děl Rudolfa Sikory (1946). Letos šedesátiletý slovenský umělec evropského významu představuje v Národní galerii práce od konce šedesátých let až po současnost.
Výstava v prostorách Veletržního paláce sleduje chronologicky celý vývoj po jednotlivých etapách. V každé z kójí jsou zastoupeny reprezentativní artefakty, uvedené autorovými citacemi, kde se v textu zamýšlí nad vytčeným cílem. Přehlídka se tak naštěstí nestává do sebe uzavřenou matoucí exhibicí. Naopak se autor zjevně snaží o komunikaci a vtažení návštěvníka do „hry“.
Generační předák
Rudolf Sikora je vedle Jozefa Jankoviče a Vladimíra Popoviče nejvýraznějším umělcem své generace. Na scénu vstoupil koncem šedesátých let a již od počátku se řadil k představitelům konceptuálních projevů. S mimořádnou energií organizoval výtvarný a společenský (potažmo politický) život; po roce 1968 pokračoval v neoficiálních aktivitách („1. otevřený ateliér“), které vyvrcholily v roce 1989 založením Verejnosti proti násiliu. Jak výstava dokládá, Sikora si záhy vytvořil vlastní styl s rozvíjenou ikonografií, kterou rozváděl v mnoha médiích (malba, fotografie, objekt, akce atd.). Občanská angažovanost, pregnantní myšlenková formulace a vytříbená estetická gesta – to jsou konstanty sledované tvůrčí cesty. Na základě osobních pohnutek a zkušeností, ale i jako aktivní účastník mezinárodního vývoje a znalec aktuálních tendencí dotýká se Sikora po svém a přirozeně celé škály výrazových možností.
Konceptuální reflexe
Již ve svém raném cyklu Topografie (1969–71) užívá malbu jako prostředek spíše ke konceptuální reflexi. Tématem je krajina – příroda kolem nás a hrozba ekologické krize (již tehdy Sikora dohlédl do dnešních dnů!). Stylizovaná malba nahlížená z „ptačí“ perspektivy je zde transponovaná do jakéhosi vizuálního znaku, kde dominují veliké šipky, jež se pak staly jedním z hlavních obrazových prvků. Pozorně sledovaný vztah člověka a přírody se s dalšími léty stále více proměňoval ve vyšší přemítání o vesmíru a našem místě v něm. Následuje řada cyklů ryze konceptuálních (Čas… Prostor, Z města ven), jindy akcentujících také výtvarnou složku (Řezy civilizací, Pyramidy). Právě v polovině sedmdesátých let, kdy tyto cykly probíhaly, dostává se Sikora ke třem základním grafickým znakům, bez kterých se jeho další práce neobejdou. Hvězdička je narozením, šipka žitím, křížek smrtí. Autor tím zobecňuje samu podstatu existence. Cílem ale není pouhá estetická hodnota (jak tomu bylo např. u lettristů), spíše kompozice plná jasně zakódovaných významů. Trojice znaků se pak objevuje v řadě působivých cyklů (Můj vesmír, V souřadnicích času a prostoru). K ustáleným značkám v roce 1976 přibývá další klíčový obrazový prvek – „černá díra“. Ta je chápána také jako odkaz ke světu vědy (z něhož Sikora často čerpal informace a inspiraci). Coby v kosmologii maximálně soustředěná energie se rodí v Sikorově ateliéru jako do extrému zahuštěná (černá) kresba z již kodifikovaných znaků: hvězdiček, šipek a křížků.
Ohlasy na postmodernu a dílo Kazimira Maleviče
Na výstavě jsou také představena plátna z osmdesátých let, na nichž umělec reagoval na postmodernou probuzený zájem o klasickou malbu (cyklus Syzygy), stále však provedená spíše pečlivě a uvážlivě než s „divokou“ expresí. Na jediné ploše jsou na obraze shromážděny znaky z různých kultur světové historie. Dá se zde, téměř na samém konci expozice, vyčíst jisté Sikorovo přehodnocení: „Kdysi jsem si myslel, že umění může spasit svět. Věřil jsem, že tuto sílu bude mít i to, co vytvořím. Dnes už tomu tak nevěřím…“ poznamenává na konci osmdesátých let. Tehdy vzniká také malířský cyklus Mohyla hrob s častější přítomností kříže a nejednoznačnými rozptýlenými fragmenty jakožto citacemi, parafrázemi i perziflážemi.
Vyvrcholením výstavy i dosavadní Sikorovy tvorby jsou cykly věnované suprematismu, respektive Kazimiru Malevičovi – vizionáři ukazujícímu pomocí umění cestu k transcendenci, vysněnému Absolutnu, tedy k novému uspořádání světa. Sikora užívá jeho geometrické prvky (kříže, kruhy, čtverce) a vstupuje do nich. Vytváří velké reliéfy, mnohdy doplněné fotografií své postavy, rozehrává hru sám se sebou i proti sobě. Zkoumá (ne)možnosti velkých idejí v době, kdy již nežijeme ve stavu blažené nevědomosti. Malevič byl pohlcen vlastní (ruskou) revolucí na počátku 20. století, Sikora – aktér revolučních dní z roku 1989 je také nemilosrdně konfrontován s dalším vývojem. V řadě objektů z cyklů Malevičův hrob, Hrob suprematisty apod. vzdává slovenský umělec hold avantgardě a jejímu odhodlání. Zároveň ale vše relativizuje, klade řadu otazníků a sám se za Maleviče „schovává“. Postmoderní zkušenost nám prý brání nadějně směřovat vpřed. Zda jde o škodlivou iluzi, pohodlný alibismus či reálné konstatování stavu společnosti, to ukáže čas. Výstava je mimořádná svým významem intelektuálním i výtvarným a především nám dává k osobním úvahám nespočet podnětů.
Autor je šéfredaktor čtvrtletníku Revue Art.
Rudolf Sikora: Sám proti sebe.
Kurátorka Helena Musilová. Národní galerie v Praze – Veletržní palác, 9. 6. – 10. 9. 2006.