Syrová energie aneb Krásné jedovaté květy z Marsu?

Jméno art brut, které tomuto typu tvorby vynašel v roce 1945 francouzský malíř Jean Dubuffet, bylo od té doby již kodifikováno, ale samotná tvorba „art brut“ se jednoznačnému zařazení a interpretaci vymyká, a to i přesto, že je již dlouho předmětem zájmu sběratelů, sbírkových a výstavních aktivit i snah teoreticko-interpretačních.

Za zrcadlem

Je-li jednou z možných úloh umění nastavovat zrcadlo, pak zrcadlo art brut je jen tenkou, průlinčitou blankou mezi bezpečnou realitou průměrného občana, který platí daně a žije řádný, spořádaný život, a nebezpečnou zemí pohyblivých písků, kde se „duch ztrácí a tělo je v nebezpečí“ (B. Decharme). Je to zkušenost života, který odnáší vše, co se mu postaví do cesty. Jsou to skutečné limity naší identity a vědomé existence, sama hranice pádu. Tady člověk musí mobilizovat svou základní vnitřní sílu, chce-li přežít. A vydat z toho počet v čistém vyjádření. Neboť, jak praví Herakléitos: harmonie nezjevná předčí harmonii estetickou.

Už němečtí expresionisté na počátku dvacátého století začali narušovat představu normality většinové měšťanské společnosti a jejího hesla: co je zdravé, to je normální. Začali si všímat tvorby duševně nemocných či jinak „deviantních“ lidí a přinášet ve svých dílech obraz jakéhosi „prastarého“ světa krutých emocí, kde tvary a vidění byly deformované na samou hranici poznatelnosti. Pak již plynule pokračuje prolínání tvorby umělců náležejících do kategorie art brut a vysoké kultury (expresionismus, surrealismus). V českém prostředí, ale i jinde navazuje na vlny spiritistické či mediumní tvorby, které v Evropě i Americe intenzivně propukají a jsou doložitelné již někdy od roku 1812.

Tradice spiritismu

Tady není tajemství, které by mohlo být vyzrazeno, neboť kdo z nás by se dobrovolně odvážil na pole citových traumat, duševních chorob či si vybral „trapnou“ roli definitivního outsidera na okraji společnosti? Součástí art brut jsou i mediumní kresby, a to ty, které nabyly kvality skutečné tvorby. A spiritistický fenomén zasáhl i do českého moderního umění. Své spiritistické zkušenosti promítl do svého díla nejen František Kupka, ale i Josef Váchal, Jan Zrzavý nebo Bohumil Kubišta. Tento aspekt moderního umění byl mapován například výstavou Okkultismus und Avantgarde: Von Munch bis Mondrian 1900–1915 v Schirn-Kunsthalle ve Frankfurtu nad Mohanem (1995) či výstavou The Spiritual in Art: Abstract Painting 1890–1985 v roce 1987 v USA.

V českých zemích bylo v desátých až třicátých letech 20. století podle Stáni J. Bělohradského (Dějiny, původ a účel kreseb medijních vůbec a v Čechách zvláště, 1913) až několik tisíc „kreslících médií“. V severních Čechách to bylo především Podkrkonoší, na Moravě okruh kolem Ostravy-Radvanic, oblast slováckých měst v okolí Kyjova a Uherského Ostrohu.

Pokud se to někomu zdá být příliš odtažitý a ukončený fenomén, pak je nutno říct, že je to spíše ponorná řeka, která se v některém období jen zanoří. Například spiritistický kroužek v samotném průmyslovém a ideologickém centru středních Čech v Kladně-Kročehlavech byl oficiálně zrušen až v roce 1951, neboť údajně nijak nepřispíval k budování nové společnosti. V současnosti prý zatím mediumní kresby nedosahují vytříbených výtvarných kvalit „prací“, které vznikly na přelomu 19. a 20. století.

Jedovatá imaginace

Fenomén art brut velmi přesně glosuje i zakladatel Sbírky abcd Bruno Decharme, za nímž stojí dvacet pět let sběratelské vášně, práce a úvah. V rozhovoru, který je otištěn v katalogu výstavy, říká, že setkání s tímto uměním můžeme promeškat, neboť klade odpor: „U děl art brut nestojíte před pěknými kyticemi či půvabnými lekníny, ale před rostlinami, jež mohou být jedovaté.“ Je to umění, které přináší nejprve velmi silné emoce, a teprve pak se dostaví snaha o jeho pochopení. Pro Bruna Decharma ale zůstává důležitější spontánní radost z kontemplace než suché teoretizování. Sbírka a její budování mu přináší určitou formu klidu a pokoje. Přitom díla samotná jeví spíše neklid. Jak Decharme vzápětí dodává: „art brut nás učí, že neexistuje žádná trvalá pravda, žádná jistota, pouze pokusy, jak uniknout nicotě“. A je přesvědčený, že art brut přináší konkrétní a velmi lidskou odpověď na otázku nicoty a prázdna, kterým se všichni zoufale snažíme uniknout. Tvůrci art brut Adolf Wölfli, Martin Ramirez, Albino Braz, Anna Zemánková, Cecílie Marková a další jako by zázrakem unikli osudovému zhroucení. Z nicoty, která je téměř pohltila, vytryskla tvůrčí energie – dar obnovy života.

Vliv art brut na masovou kulturu

Za všechny příběhy tvůrců uveďme alespoň jeden. Henry Darger (1892–1973) vyrůstal v internátu a ústavu pro opožděné děti, odkud v sedmnácti letech uprchl. O dalším životě se mnoho faktů neví. Po jeho smrti však objevil americký malíř a fotograf Nathan Lerner, který mu pronajímal pokoj, patnáct bohatě ilustrovaných svazků o 15 000 stranách. Pojednávají o sedmi Vivianiných sestrách (Vivian Girls), které za pomoci kapitána Henryho Dargera bojují se zlými dospělými z otrokářského národa Glandelinijců. Ti mučí a zabíjejí děti. Darger vyvinul k zobrazení zvláštní kolážovou techniku: z obrázkových magazínů, komiksů a knih vystřihoval figurky, které mu sloužily jako šablony pro multiplikaci postav, které by jinak nebyl schopen nakreslit. Pro popis jeho děl zastoupených na výstavě si dovoluji ocitovat text z internetu (http://zarathustra.bloguje.cz/0601archiv.php): Velký akvarely s kolážema, vlastní mytologie masakrovanejch dětí vojákama, ale namalovaný jak dětský příběhy pro holčičky. Teda masakrovaný jsou jenom holčičky, který maj někdy pindíky, ale jinak vojáci jsou zase chlapáci. No, je to dost děsivý, výbuchy, bodáky, výstřely, džungle, nahý děti, perverze, prostě toho si najděte na webu.

Vybrala jsem Henryho Dargera jako příklad prolínání a ovlivňování art brut, masové kultury a vysokého umění. Darger vycházel z tiskovin a obrazů masové popkultury, a následně jeho fascinující imaginativní svět obrazů měl vliv i na komiks, grafický design počítačových her či hudbu. Henry Darger je například titul písně Natalie Merchantové, The Vivian Girls je jméno punkrockové kapely z Melbourne, v roce 1998 namaloval Jose Colema obraz In The Realm of the Unreal, inspirovaný Dargerovým obrazovým a literárním světem, a také jedna z počítačových her, SiSSYFiHT 2000, byla ovlivněna jeho pracemi.

Vraťme se však k rozhovoru s Brunem Decharmem a jeho plánům. Má cíl založit v Praze soukromé muzeum art brut, avšak se zapálenými lidmi, neboť k muzeím jako institucím cítí nedůvěru. Nechce chladnou mašinerii řízenou technokraty umění, kteří v závislosti na kariérním postupu přecházejí z jednoho muzea do druhého.

Zdá se, že setkání se sbírkou Bruna Decharma může být pro Prahu osudové nejen fyzickou přítomností matoucího druhu umění, které art brut představuje, ale i potřebně matoucí definicí profesionality uměleckých institucí. Neboť art brut nemá ambice a je ukotveno v původních mentálních strukturách. Je tedy prvotně mimokulturní, a přesto kulturotvorné. Jak je uvedeno v názvu tohoto textu, je to čistá, syrová a přirozená energie, která sytí nejlepší věci této kultury, a její nejpřiléhavější interpretací zůstává interpretace básnická.

…ještě v něčem se toto umění odlišuje od toho profesionálního. Nevyhledává totiž programově novost a originálnost (přesto je nachází), neklouže hladce po povrchu kupředu. Pohybuje se v hloubkách a postupuje v kruzích, často magických; podvědomě ví, že co je dole, je i nahoře, a co je uvnitř, je i vně, že umění je dlouhé… a něco jako věčný návrat může být snad docela šťastný úděl. (Alena Nádvorníková, 1998).

Autorka je historička umění.