Tiché zvuky, tiché pokoje

Třetí ročník desetiletého cyklu je věnovaný designu a představuje tvorbu jedenadvaceti mladých designérských osobností z Prahy a Berlína: Bless (Desiree Heisová, Ines Kaagová), Fuchs + Funke (Wilm Fuchs, Kai Funke), Metrofarm (Julia Böttcherová), Osko + Deichmann, Susanne Philippsonová, Andrea Pössnickerová, Florinda Schnitzelová, Jan Philipp Witrin, Jan Čapek, Radana a Pavel Ivančičovi, Jerry Koza, NDR (Daria Podbojová, René Šulc), Zdeněk Vacek, Maxim Velčovský, Hana Zárubová. Na straně německé jsou většinou zastoupena designová studia či dvojice autorů pracujících společně, česká strana je ve větší míře představena autorskými osobnostmi. Zároveň se zdá, jako by německé designéry více zajímala funkčnost a užitnost navrženého řešení, zatímco pro české návrháře je přitažlivější hra, koncept, nápad a individuální přístup.

Hra či spíše snaha o hravost je zároveň i výrazným rysem architektonického řešení expozice. Už při vstupu do výstavní síně jste buď potěšeni nebo zaskočeni množstvím různobarevných molitanových kostiček na podlaze obou sálů. Je to hravé, ozvláštňující, i když vzhledem k funkční povaze chůze nepříliš praktické. Po tomto povrchu je možné opatrně našlapovat nebo jej špičkou boty šikovně rozhrnovat. Jinde je možné volně spočinout v kostičkové závěji. Záleží na divákově přístupu a schopnosti interakce.

Prostor výstavy je jasně určen dvoupodlažním charakterem výstavní síně Mánes, kde každé podlaží má svou výrazně odlišnou atmosféru. Oba sály jsou opticky i fyzicky rozčleněny barevnými provazy, které jsou uchyceny na stropech, stěnách a podlaze. Během prohlídky vás jemně směrují; jinde, pokud je nezaregistrujete včas, méně jemně překážejí. Je otázka, zda se jedná o záměrný odkaz na architektonická řešení užívaná modernistickou avantgardou ve 20.–30. letech dvacátého století, či o prostý půvab nechtěného.

Ve vstupním sále se střešním osvětlením (velká plocha přirozeného světla) jsou jednotlivé práce představeny na různě vysokých soklech a ve chvíli, kdy zapomenete na síť šikmých barevných lanek a jejich kresbu do prostoru, je to vlastně klasická výstavní prezentace, i když prohlédnout si zblízka například šperky Zdeňka Vacka je pro reflexní odraz skla nemožné. Obhlížíte-li podle směru chůze jednotlivé exponáty, můžete obdivovat formálně dokonale řešené křeslo Jana Čapka, rozkrývat inzerované „kódy, které v sobě předměty uchovávají“ (R. Loušová) v pracích Maxima Velčovského, usmívat se na jeho redesignované porcelánové kasičky ve tvaru veverky nebo koaly šplhající po větvi či si povšimnout příslovečného míšení prvků vysoké a nízké kultury u nápojového souboru. Základní formou je tvar sériově vyráběného plastového kelímku přenesený do jiného materiálu – skla a povýšený na klasickou sklenici určenou pro bílé víno. Velmi zajímavé bude sledovat proces proměny tohoto znaku v průběhu „stárnutí“, jinak řečeno jeho posun ke klasice.

Podobný přístup vidíme i na průmyslově vyráběných elektrických kabelech se zástrčkou, které jsou opatřeny návleky například z třásní či korálků. Jeden „převlečený“ kabel se pod bílým denním světlem skvěl a zářil jako velký perlový náhrdelník. Je možné v podobném duchu vypočítávat kvality jednotlivých autorů, neboť jsou to výrazné nastupující osobnosti, často již oceněné na významných designérských soutěžích. Mohou vás jistě zaujmout stojací lampy Susanne Philippsonové či Reného Šulce, které v sobě spojují elegantní řešení téměř v duchu klasického dobrého designu s jemným, hravým či vtipným posunem formálního řešení současného designu. Upozorňují na odkazy k biomorfnímu designu či na klasický „dobrý vkus“ stejně jako na neustálé nacházení nových vtipných technických řešení.

Důležitý je však celkový dojem, který výstava vyvolává. U exponátů visí na cedulích odpovědi na deset otázek, kterými se autoři projektu snažili jednotlivé designéry vyzpovídat a představit. Tázání je to do jisté míry osobní, ale zároveň mnoho skutečných informací nepřináší. Ostatně jeden z mála komentářů, které se podařilo vyhledat na internetu, se nese v podobném duchu: „...ruku na srdce, kdo chce znát oblíbenou barvu návrháře, jehož oděvy připomínají mršinu?“ (doprovodný text výstavy). Uvedená reakce by mohla být příkladem toho, co se „děje“, když spíše než na jiný vkus narazí určitý druh designu na jiný hodnotový systém. Možná by dokonce bylo zajímavější analyzovat pouze samotné spektrum oblíbených barev mladých designérů a rejstřík jejich odpovědí, ale to by už nebyla recenze výstavy.

Teprve druhé, nižší podlaží Mánesa přináší ucelený, sevřený a přitom divácky vděčný a zábavný pohled na prezentovaný design. Tady se molitanovými závějemi už jen brodíte. Přítmí navozuje příjemnou, intimní atmosféru, tiše zní melodie oblíbené skladby jednoho z vystavujících, Jerryho Kozy, Highway to Hell. Na stěny se promítají portréty mladých designérů a snímky jejich výtvorů. Lampy tu nějak jinak svítí, prostor připomíná teď už skutečné, ztišené pokoje. Prožíváte vlastní bezprostřední zkušenost s tímto druhem designu, možnost alespoň na chvíli pocítit, jak se ve společnosti takových věcí asi žije. Je to příjemné, nezávazné, trochu melancholické. Jako by tu ve všem byly přítomny znaky rychlé společnosti, která generuje především přechodný stav hodnot a nepočítá s jejich pomíjivostí ani trvalostí. Závěje molitanových kostiček tlumí zvuky přicházející zvenčí a velká okna propouštějí ze světa jen odraz vodní hladiny.

Autorka je historička umění.