Velemlok a vakovlk

Tento text se věnuje dvěma událostem reflektujícím vztah lidí a zvířat. Odehrály se na různých místech, ale především z různých důvodů. To druhé je paradox, který by neměl uniknout pozornosti. První akce, konference Portrétování zvířat. O roli zvířat při uměleckém vypodobnění, se konala 15. května ve Veletržním paláci a zorganizovala ji Mobile Akademie Berlin ve spolupráci s Goethe Institutem v Praze. Druhá, dílna Tryzna za vakovlka, proběhla 23. května ve Volyni na místním hřbitově Malsička, kde působí Galerie Na shledanou, vedená kurátorem Janem Freibergem.

Mezidruhový showroom

Pražskou konferenci a volyňský workshop kromě současného umění mohly spojovat i tzv. animal studies, což je mezioborová disciplína zkoumající „komplex vztahů mezi lidmi a ostatními zvířaty“, nahlížený ze společenskovědní perspektivy. Obě akce se volně pohybovaly mezi jejími podobory: human­animal studies, které popisují vztahy lidí a zvířat, nejsou však primárně motivovány kritikou dané situace, a critical animal studies, angažovanou disciplínou, jež se snaží poukázat na útlak a zneužívání zvířat v lidské společnosti.

Konferenci podle mě vymezily komentáře dvou účastníků. Malířka Adéla Součková, jejíž zvířata na plátnech nesou vždy symbolický význam, podotkla: „Mám ráda mezinárodní setkání i proto, že o Teddy Bear Patriarchy (viz příspěvek Donny Haraway – pozn. R. S.) se od zdejších teoretiků nedozvím.“ Naproti tomu již výše zmíněný Jan Freiberg se vlastně jen zeptal: „Jaký má smysl se dozvědět to, co je notoricky známé, a sice, že způsob zobrazování zvířat v umění jen ukazuje náš vztah ke zvířatům, založený na tom, že je používáme pro naše zájmy?“

Rozpětí mezi oběma názory je příznačné pro grantové projekty vytvořené „na zakázku“. V tomto případě se jedná o projekt Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015, konference totiž byla první částí trilogie organizované z Plzně a nazvané Proč mluvit se zvířaty. Ta svým jazykem evokuje marketingově skvěle promyšlenou záležitost: „Jako druhá část bude v září 2015 následovat živá akce v Plzni: casting a fotoshooting pro druhou Archu Noemovu – tentokrát s mezidruhovými páry. Výsledné portréty poslouží jako motiv pro spotřební předměty, které se budou prodávat koncem roku v různých showroomech v Plzni a Praze.“

Téma mezidruhového dialogu není na české umělecké scéně právě aktuální, můžeme je tedy chápat jako přínosné. Mobile Akademie je přesvědčena, že titul Evropské hlavní město kultury implikuje kategorické rozlišování mezi přírodou a kulturou, které je historicky vyčerpané. Pod marketingovým sloganem „Potřebujeme jiné pojmenování, potřebujeme nový postoj, hledáme nové přátele“ navazuje Akademie na myšlenky feministicky orientované americké bioložky (u nás známé spíš tématem kyborga) Donny Haraway, která tvrdí, že „lidskou přirozeností je mezidruhový vztah a je třeba zrušit dichotomii mezi zvláštním postavením člověka vůči zvířatům a rozdělování skutečnosti na kulturu a přírodu“.

Pohled Guattariho kočky

Konference nevypovídala ani tak o mezidruhové komunikaci, jako spíše o komplikovaném akademickém intelektuálním diskursu současného umění. Pokud bychom chtěli jemně ironizovat, mohli bychom se zmínit o tom, co usoudil Guattari z pohledu své kočky, když ho pozorovala v koupelně, že Damien Hirst neví, co jsou zvířata zač, a nakonec si položit otázku, co na to Deleuze, Foucault či Lacan. Jako by už jiné myšlenkové zdroje definitivně došly…

Konferenci zahájil Giovanni Aloi, který se věnuje vizuální reprezentaci zvířat v současném výtvarném umění. Podle Aloie fotografie zvířat odstraňují jejich fyzičnost. Do kontrastu tedy položil diptych fotografií Roni Horn Mrtvá sova, kde zdvojené zobrazení vycpané, tudíž evidentně mrtvé sovy pracuje proti nemateriálnosti fotografického média. Estetické praktiky na rozhraní umění, vědy a technologie ilustrovala Jana Horáková na uměleckém projektu Krtka­sirény, hyper­reálném modelu SO2 (syntetický organis­mus 2) od australské umělkyně Patricie Piccinini. Tvar těla neexistujícího mezidruhového stvoření vyvolává dojem dobrého plavce, holá kůže naznačuje nočního živočicha, který nesnáší světlo, ale velká hlava a malé nohy připomínají ze všeho nejvíc dítě, a proto by nejvhodnější byla lidská péče. Právě v tvorbě této umělkyně Donna Haraway rozeznala „sestru v technokultuře, linii feministické ­science fiction“, která neusiluje o návrat do rajské zahrady Eden.

Český antropolog Marco Stella a petrohradská kurátorka Olesja Turkina zvolili pro přednášku méně abstraktní jazyk. Stella hovořil o širším vědecko­kulturním kontextu příběhu velemloka čínského (dar Čínské lidové republiky Československu v padesátých letech), který žil v suterénu pražské Přírodovědecké fakulty UK ve Viniční ulici do roku 2001 a znamenal pro přísně vědeckou instituci pouto především kulturní. Jednoduše tu všichni uvězněného tvora milovali, což má i současné konsekvence v novém velemlokáriu pražské zoo. Turkina s espritem ukázala nejen ideologickou roli vizuální prezentace toulavých psů, kteří se po tvrdém výcviku pro přežití ve stavu beztíže podíleli na vesmírném programu tehdejšího Sovětského svazu (což většinou zaplatili krutou smrtí) a jejich portréty byly svého času v populární ruské kultuře téměř všudypřítomné. Zároveň ale zdůraznila i hluboce melancholickou metaforu vztahu lidí a zvířat. Steve Baker, britský historik umění, autor vlivných knih jako The Postmodern Animal (Postmoderní zvíře, 2000), Picturing the Beast (Portrét zvířete, 1993) a Artist Animal (Umělec zvíře, 2013), nastolil naléhavé téma změny paradigmatu portrétování živočichů, bez níž zůstanou po naší době jen objekty Hirstových zvířat hnijících ve formaldehydu.

Tryzna za vyhubená zvířata

Jako pandán této konference zmiňuji komorní dílnu Tryzna za vakovlka na volyňském venkovském hřbitově. Portréty zástupců vymřelých zvířecích druhů tu na venkovní zdi nikdy nepoužívané smuteční síně, která pět let slouží jako galerie, malovali vedle tří umělců, Jany Vojnarové, Josefa Bolfa a Jana Turnera, i návštěvníci – často rodiče s dětmi. Kurátor Jan Freiberg promluvil vlastně jen o hlubokém smutku, jejž cítí za vymírající zvířata a který ho přivedl na myšlenku připomenout je obrazy na místě, kde leží tisíce zemřelých lidí. A o potřebě vytvořit dočasný pomník jednotlivým zástupcům milionů živočichů, které lidé vyhubili.

Historik umění a zakladatel Potulné univerzity přírody Jiří Zemánek, jenž trvale žije v nedaleké vesnici, si na přednášku přinesl balík textů, které mu však vzápětí rozfoukal a pomíchal vítr. A tak spatra povídal o přírodě, o vesmíru, o elementech přírody jako živých entitách, prvotním pohledu člověka na vesmír, který kořenil v živé půdě země a nebyl rozštěpen na vědecké a náboženské hledisko. Zazněly i myšlenky Davida Abrama a Garyho Snydera. Tahle veselá smuteční slavnost měla jednoduchý charakter: během rozhovorů a za mírného poprchávání povstaly na bílých zdech obrazy zvířat vyhubených vlivem člověka. Spolu s nimi jako by získalo jasnější obrysy i uvědomění, že zvířata nás k ničemu nepotřebují, zato my bez nich nepřežijeme. V jednu chvíli se docela jistě na zdi hřbitovní síně líbezně usmála tlama vakovlka.

Autorka je historička umění.