Bohulibá literární falza období romantického probuzení národů mají z dnešního hlediska zvláštní kouzlo. Okcitánský spisovatel Antoine Fabre d’Olivet se rozhodl dokázat svou lásku k vlasti i za cenu podvodu – podobně jako přibližně ve stejné době u nás Václav Linda a Josef Hanka. Na této dvoustraně se čtenář může blíže seznámit s okolnostmi vzniku podvrženého středověkého rukopisu Le troubadour, na stranách 26–27 potom nalezne překlad některých jeho částí.
Okcitánský učenec, literát a mystifikátor Antoine Fabre d’Olivet (1767–1825) se narodil v lengadockém Ganges, pár desítek kilometrů na severozápad od Montpellieru, v rodině bohatého obchodníka s hedvábím. Když mu bylo jedenáct let, otec ho poslal do Paříže, aby se připravil na dráhu obchodníka. Mladý Antoine se tam ale naučil také řecky, anglicky a základům hudby. Později podnikl studijní cestu do kulturně se rozvíjejícího Německa a v roce 1786 již řídil pařížskou pobočku obchodu svého otce. V té době se dále vzdělával v němčině, anatomii a ve fyziologii. Současně se ale věnoval také literatuře a v roce 1787 vydal okcitánskou báseň Forca d’amour (Síla lásky).
Během Revoluce psal divadelní hry pro nejširší publikum („à succès“), otcovo podnikání však zbankrotovalo z důvodu uzavření trhu s hedvábím, takže se stal zaměstnancem Ministerstva války. V roce 1800 byl obviněn jako účastník aféry „pekelného stroje“, tedy bombového atentátu na Prvního konzula, ale později byl očištěn. Záhy poté složil oslavné oratorium k příležitosti Napoleonova ustanovení císařem. V této době vydal Lettres à Sophie sur l’Histoire (Dopisy Sofii o historii, 1801), Azalais et le gentil Aimar, histoire provençale (Provensálský román o Adelaidě a Aimarovi, 1803) a napsal La musique considéré comme une science et un art (O hudbě jako o vědě a umění). Za císařství se oženil s rodačkou z gaskoňsko-lengadockého Agen, která právě založila školu pro mladé dívky. Antoine se v této době spřátelil s paní de Stael. Opustil místo na ministerstvu a cele se začal věnovat theosofii. Naučil se hebrejsky, sanskrt, arabsky a další východní jazyky. Zároveň ale pokračoval ve studiu fyziologie a v roce 1811 uveřejnil Notions sur le sens de l’ouie (Poznatky o sluchu). V této době „zázračně“ vyléčil hluchoněmého chlapce, což vyvolalo skandál, a Fabra obvinili z nezákonného provozování lékařské praxe. A nedlouho poté v roce 1813 vyšel jeho překlad Pythagorových Zlatých veršů.
Roku 1815 byla publikována jeho velmi erudovaná, i když zároveň fantaskní gramatika hebrejštiny La langue hébraique restituée, která je první vlaštovkou moderních metod srovnávací lingvistiky. Současně s ní Fabre sepsal první novodobou gramatiku okcitánštiny La langue d’oc rétablie dans ses principles constitutifs théoriques et pratiques, jako celek vydanou až v roce 1990. Fabre v ní ve shodě s dobovými představami vidí v okcitánštině prapůvodní jazyk evropské civilizace, spjatý se semitskými jazyky. Fantaskní etymologií spojuje názvy jazyků, jako jsou oskičtina či oskera (jeho vlastní varianta jména euskera, tedy baskičtiny), s okcitánštinou, kterou někdy nazývá „oscitane“. Vedle mnoha, alespoň z našeho pohledu, omylů však gramatika obsahuje i velice přesné a do té doby neobvyklé jazykové postřehy a koncepty, a proto je toto 170 let staré dílo současnými lingvisty opět studováno.
Během posledních deseti let života se Fabre stále více uzavíral v esoterismu a pokračoval v horečnatém psaní. Z této doby jsou jeho L’Histoire philosophique du genre humain (Filosofické dějiny lidstva, 1822) a také La Vrai Maçonnerie et la Céleste Culture (Pravé zednářství a Nebeská kultura), kterou doplňuje nedokončená La Théodoxie Universelle. V nich Fabre na sklonku svého života zakládá zednářské společenství.
Jeho dvousvazkový soubor veršů a prózy Le troubadour z roku 1803, z nějž uvádíme ukázky, Fabre d’Olivet podle vzoru Ossiana prohlašuje za francouzský překlad středověkého rukopisu okcitánské poezie. Jedná se o tak dokonalý podvrh, že je vědecky odmítnut až skutečným znalcem trubadúrských písní Raynouardem, a to teprve v roce 1824 (!). Tisk kromě francouzsky psané novely O lásce Rosy a Ponse de Meyrueis obsahuje autorovu předmluvu, vysvětlující okolnosti, za nichž rukopis získal, jeho na svou dobu velmi fundovaný úvod do okcitánské literatury a dále francouzskou prózu La Cour d‘amours (Dvůr lásky), těžící z jiné zdařilé mystifikace okcitánské literatury: ze Životů slavných trubadúrů od Jehana de Nostredame (Vies des plus célèbres et anciens poètes provençaux, 1575). Svazek doplňují rozsáhlé básně ve Fabrově lengadočtině, doplněné jeho vlastním prozaickým překladem.
Autor je romanista a překladatel.
Úvod k prozaické básni Trubadúr
aneb O lásce Rosy a Ponse de Meyrueis
Jednoho dne jsem obdržel obrovský balík s razítkem z Montpellier. Odesílatel zaplatil poštovné, což je velmi prozřetelné, posíláte-li něco spisovateli. Otevřel jsem zásilku a zjistil, že obsahuje několik desítek dohromady sešitých listů. Na přední straně svazku se skvěl titul: Troubadour. Byl k němu přiložen vysvětlující dopis…
V Montpellieru, 21. florealu roku 8
Vážený pane,
slyšel jsem o provensálském románu o Azalais a šlechetném Aimarovi ještě dříve, než se mi do ruky dostal jeho výtisk. Přečetl jsem ho s nadšením už jen proto, že jsem horlivým příznivcem všech plodů rodného kraje a jazyka, v němž jsem byl vychován. (…)
Nyní tedy, abych vyjádřil neskonalý obdiv k Vašemu dílu, Vám zasílám tento rukopis, který je majetkem naší rodiny již od nepaměti a který se vždy předával z děda na otce a z otce na syna. Zabýval jsem se myšlenkou, že ho přeložím a vydám veřejně, ale cítím, že k takovému činu nemám dostatek talentu. Nejsem příliš zběhlý ve stylizování a navíc se hrozím toho, abych byl kýmkoli nazýván autorem, navzdory tomu, jak po tom mnozí baží. Lehkost, s jakou jste přeložil román o Azalais, mě přesvědčila o tom, že se s radostí zhostíte tohoto nového úkolu. Byť se příběh o Azalais zdál sebezajímavější, uvidíte sám, že nedosahuje ani zdaleka významu veršů, které Vám zasílám. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že tyto okcitánské skladby, zručně převedené do francouzštiny a do odpovídajícího stylu, se mohou pro Trubadúry stát tím, čím jsou Ossianovy verše pro skotské Bardy. Poskytují totiž mnohem jasnější představu o zvycích a géniu otců naší poezie, než jsme my všichni dosud měli…
Dovedete si jistě sami představit údiv, který se mě nad těmito řádky zmocnil. Rychle jsem prolistoval objemný rukopis, jenž je doprovázel, a na každé jeho straně jsem nalézal výmluvný důkaz oné spontánní bezprostřednosti dávných básníků, která se tak obtížně napodobuje. Nabyl jsem neochvějného přesvědčení, že rukopis obsahuje dílo nějakého starého Trubadúra.
Nesmíme si myslet, že trubadúři jsou tím, za co jsme si je z nedostatku poznání a z neporozumění zvykli až do nedávné doby považovat, tedy fádními a monotónními pěvci, ani že své písně skládali výhradně na frivolní a lehkomyslná témata. Jejich jménu dělaly čest nejvýznamnější osobnosti oné doby, rytíři, knížata, králové a dokonce i církevní hodnostáři. Ti všichni brali do rukou pero, aby vzdělávali a bavili. A jak velmi přiléhavě řekl jejich dějepisec, putovali po cestách lemovaných lučním kvítím až k vznešenému chrámu rozumu a k blažené hoře dokonalosti.
Jejich verše jim diktovalo ctnostné pohrdání feudálním útlakem a tyranií. Jejich jazyk, jímž dnes mluví jen pár rolníků na jihu Francie a jejž i obyvatelé nejzapadlejších vesnic v Cevennes užívají pouze s ruměncem ve tváři, se stal díky omamujícímu géniu poezie nejvznešenějším jazykem velké části Evropy. Provensálštinou se mluvilo nejen v samotné Provence, nýbrž i v Dauphiné a v celé oblasti, jež se rozkládá mezi Alpami a Pyrenejemi, a která byla tehdy nazývána Okcitánií. Okcitánština však zněla i v Itálii, ve Španělsku, v Anglii a dokonce v Německu, neboť nacházíme okcitánské verše od neapolského krále Rogera, od aragonského krále Alfonse, od krále Richarda Lví srdce, od císaře Fridricha I. i od ubohé Marie Stuartovny. Italský humanista Bembo ve svém spise o toskánské poezii a Angličan Dryden v předmluvě ke svým bájím neváhali provensálštinu prohlásit za mluvu ze všech moderních jazyků nejuhlazenější a nejpřednější…
Věřím tedy, že se každý milovník literatury s radostí začte do následujících řádků a že krajané dávných trubadúrů uslyší nikoli s nelibostí verše v jazyce svých milovaných předků.
Mystifikující úryvky původních veršů
Do „poznámek“ k novele Fabre na několika místech vkládá i úryvky z údajného originálu, z něhož překládá. Verše samozřejmě nemají nic společného s písněmi trubadúrů. Jedná se o Fabrovy vlastní lengadocké básnické texty.
Na ukázku uvádíme jeden z nich ze závěru novely, popisující boj mezi Ponsem a nepřáteli Okcitánie, jehož se v oblacích účastní i andělské a pekelné bytosti.
Je zapsán v dobovém pravopise, zaznamenávajícím jen hlásky, které se vyslovují (a z francouzštiny si vypůjčuje spřežku „ou“ pro označení českého „u“). Místo překladu pak přikládáme paralelní pasáž z Fabrova francouzského textu novely, jež je parafrází těchto veršů. Je na čtenáři (znalém okcitánštiny), aby posoudil, která z obou verzí je povedenější.
–jp–
Micael, divenc guerrejaire,
Aro, qu’espio l’Atucaire,
Sul’ terradou qu’ensannouzís,
Si pauzar, d’auzida, stadís,
Sap que Satan que s’espauris,
Dei siunes per sauvar las colas,
Descadeno las auras-folas.
De sa lança pico lou sol,
Espandís l’ala, prend soun vol,
E’ sus lous nivouls, vey lou fol
Que si couflo lou gargajol,
Per sounar, prés d’el, lous ventasses,
Las baragognas, lous dracasses,
Diables, Roumengas, fantastiasses,
Del Infer negres infantasses,
L’Esprit luminouz dretz el vai,
Luzen coumo sourelh é mai,
Frounzís l’autre soun ussa ireja
É regagno las dens d’éveja.
Si vol avalir d’enpremié,
E piey luchar. Sou Escudié
Lou Desesper, l’yel escarié,
Li baillo sou matrás d’acié.
Adoun el, coumo se crezié
D’escarnir lou divenc guerrié,
Tant que pot, si fai gigantié.
Dessan que satestassa lourda
Rescond lou sourelh é lou dourda,
Sous brasses, lhien d’el, espandís,
É, sus lous nivouls qu’entrumís,
Del Miéjour el Nord agrandís.
„Venis-tí, varletou“, li crida
d’una vouz sus l’auristre auzida,
tout-l’alupan d’un yel auriu,
„Venis-tí, de tou Segnour-Diu,
mi pourtar, per far mi captiu,
lous feres de la Damnatiu,
que m’ha proumés despiey bon briu?
Has-ti faurejat, á soun ime,
Dequé m’empeylar dins l’abime?
Ount’es la pouderouza clau
Que deu mi faire soun vassau?
Menjan tabé, flac adversari,
Lou sagel, prou bon sagelari,
Per boutar á moun ira empach?“
„Lous siégles soun pas arivatz“,
li respond, senz fossa paraulas,
L’Arcangel. „De tas obras aulas,
Lou Segnour-Diu ha debezoun.
Mais qu’aro t’ou coumande en soun noum,
Fugís, Renegar, é d’auzida,
Vai dins la Gariga entrumida,
Atourar lous ores damnatz,
Qu’ambé tu, lai soun capbilhatz.“
Sou-dis. Senz brembar soun flacquige,
Emprés d’ira, é sup de nescige,
Tout-barboutissen, Satanás,
Arrapo l’infernal matrás,
É d’una alé de calivada
Que sort de sa gorja alandada,
Coumo d’un fougairou brandenc
Vol ourejar l’Esprit divenc,
Mais el, d’un escut diamanenc,
S’acato é piey brandís sa lança,
A la Luz de l’acié ni lança,
S’enfugissoun ambé despiétz,
Coumo las oumbras de la niétz,
Lei Daimouns, amai las auradas
Qu’elis avién amoulounadas,
É de la pouncha, Satanás,
Flambenta, es toucat tout-escás
Que soun corps grandimel si vermo,
Que soun yel sanguinouz si fermo,
É que, mudat en ora ser,
Resquillo é s’avalís dins l’er.
Bojechtivý Michael, který zahlédl Anděla smrti nehnutě se vznášejícího nad válečným polem, nepochyboval, že to byl právě Satan, který vyvolal bouři, aby zachránil své oblíbence. Archanděl proto koncem svého kopí udeřil do země a na purpurových křídlech se vznesl nad mraky. Tam uviděl hybatele bouří, který s hrudí nadmutou temným jedem rázně povykoval na své děti. Archanděl se vydal přímo k němu. Při pohledu na nebeskou bytost a na zářící paprsky, které ji obklopovaly, se Kníže pekel zachvěl. Se vztekem a odporem zaskřípal zuby. Nejprve pocítil touhu prchnout, potom se ale rozhodl bojovat. Z rukou divokého zbrojnoše jménem Zoufalství vzal své zbraně, a zatímco se jeho temná hlava dotkla slunečního kotouče a zastínila ho, roztáhl oblačné paže od pólu k pólu, aby vyvolal zdání obrovitosti.
„Přicházíš,“ zakřičel na Michaela hlasem, který rozkazuje bouřím, „konečně přicházíš, hanebný Adonaiův otroku, abys mi předal řetězy, které mi byly slíbeny od počátku času? Už jsi ukoval osudný klíč, kterým mě máš uzavřít na dně propasti? Ukaž mi, chabý protivníku, obávanou pečeť, která mi má zabránit, abych se opět neprodral ven.“
Archanděl na to odpověděl:
„Tvůj čas ještě nenastal. Ještě musíš dýchat vzduch pro větší slávu Věčného. Teď však k tobě mluvím jeho jménem, proto prchej, vzpurný anděli, odlož svou nadutost a odejdi vládnout oněm vyprahlým krajům, do kterých jsi byl uvržen.“
Pyšný Satan zapomněl, jak slabé jsou jeho síly v porovnání se spravedlivými anděly, sevřel své ohnivé kopí a vrhl se na Michaela. Svým rozněcujícím dechem chtěl proniknout do božské esence svého protivníka a zneuctít tak jeho čistotu. Avšak vládce nebeských Duchů nastavil jeho urputnosti svůj diamantový štít a zamával smrtonosným dřevcem. Při pohledu na jeho tvář ostatní démoni se zděšením prchali. Bylo to, jako když se temnota noci setká se sluncem. A spolu s nimi zmizely i bouřné páry, které předtím nahromadili. Jejich kníže Satan byl spravedlivě pokořen. Sotva se jej lehce dotkl žhnoucí hrot Michaelova kopí, pekelník přišel o veškerou sílu a byl proměněn v nečistého plaza, který se rychle prosmýkl mezi zbytky mraků a zmizel.
Biografické shrnutí podle Nouvelle histoire de la littérature occitane, sv. II, PUF, 1970, od R. Lafonta a Ch. Anatola připravil a z reprintu Le troubadour, Lacour 1803/1997, přeložil Josef Prokop, sweb.cz/fabredolivet.