V českém prostředí nebývá obvykle squatting vnímán jako ekologické hnutí. Daleko více se zdůrazňuje jeho sociálně-politický aspekt. To ale neznamená, že neexistují squatteři, které k jejich počínání motivuje právě touha po ekologičtějším způsobu života.
Jsou lidé, kteří nechtějí za realizací svého ideálu života v souladu s přírodou odcházet na venkov. Příkladem takového přístupu je zkušený squatter Dick. Před časem se ujal jednoho dlouhé roky obsazeného, ale nepříliš vzkvétajícího pražského domu a začal zde radikálně uplatňovat svou představu o harmonickém životě.
Nacházíme se v typické zemi nikoho, nedaleko pražského městského centra. Vytváří ji mimoúrovňová křižovatka a okolo neudržované betonové plochy, náletová zeleň a stavební ohrady. Dick nás vede pěšinkou skrz hradbu keřů a za ní se ocitáme v jiném světě. Omšelý domek je obklopen vzorně udržovanou zahradou, nechybí skleník, kompost a jezírko napájené dešťovou vodou. Nechce se věřit, že to vše zde vzniká teprve od dubna letošního roku, kdy se Dick vrátil z cest a navázal na své předchozí aktivity. „Mám to tady rád, jsem městský člověk a vyhovuje mi tahle kombinace přírody uprostřed velkoměsta. Ten pohled na panoráma věžáků nad stromy, když se podívám z okna, a vědomí, že stačí přejít řeku a jsem ve svém oblíbeném klubu, mě těší. Inspiruju se permakulturou a steineriánským biodynamickým zemědělstvím. Zdejší zahrada a kuchyně jsou můj projekt, vnímám je jako srdce místa, takže mi vůbec nevadí po druhých uklízet a mýt nádobí. Samozřejmě by se mělo něco dělat i s domem, ale na to už se necítím, je to na iniciativě ostatních. Skvělé je, že kolem je spousta země ležící ladem, mám kam expandovat.“ Tohle místo je pozoruhodné ve středoevropském měřítku. Pro většinu lidí je squatting především hnutím zaměřeným na obsazování domů a prosazování práva na bydlení. Bohatí Evropané zapomínají, že obsazovat se dá i půda a právu na bydlení předchází právo nehladovět.
Procházíme domem a okolím a Dick nám postupně odhaluje tajemství jeho fungování. Kromě pěti stálých obyvatel zde nyní pobývá skupinka francouzských travellerů se svou dodávkou. Občas se objeví noví zájemci o bydlení, ale málokdo vydrží a dokáže souznít s duchem místa a dosavadními obyvateli. V maximální míře se tu využívá dešťová voda, odpadovou vodou z kuchyně a koupelny se zalévá záchod. Důsledné třídění odpadu je samozřejmostí. V domě není elektřina a zdá se, že nikomu nijak zvlášť nechybí. „Občas někdo přijde s tím, že by tu kvůli počítačům a muzice měly být aspoň autobaterie, ale já tohle řešení považuji za nejlepší. Člověk se tu dokonale usadí a vyčistí, nic ho nerozptyluje. Po setmění se toho moc dělat nedá, a když tak člověk sedí v tmavém pokoji, vize přicházejí samy od sebe. Pravda, není to pro každého. Bylo by sice fajn moci tu třeba pracovat na počítači, na to je ale spousta vhodných míst ve městě. Lidi považují elektřinu za samozřejmost a vůbec nechápou, že to jde i bez ní.“
Stejně samozřejmé jsou pro většinu z nás i peníze. I bez nich se ale ve velkoměstě dá žít, přesvědčuje nás Dick. „Občas člověk potřebuje zaplatit nějakou složenku, v takovém případě mám díky přátelům možnost si peníze kdykoli nárazově vydělat. Někdy práci i odmítám, nebo pracuji zadarmo, k běžnému životu totiž peníze nepotřebuji. Nemám potřebu je hromadit a už vůbec ne přijímat nějakou podporu od státu a úřadů. Tři roky jsem žil ve squatu v Curychu naprosto bez peněz, zapojený do místní komunity, a vše, co jsem potřeboval, jsem si našel nebo dostal zadarmo v rámci reciproční výměny s ostatními. Bez peněz člověk zpokorní, nemůžeš říct – dej mně a tady kámošovi pivo! Když pracuji, tak si je o to víc užívám. Třeba se seberu, jdu na pivo do hospody, posedím a zaplatím, i když bych ho mohl mít jinde zadarmo. To moji spolubydlící nedokážou pochopit,“ směje se Dick. Ani s jídlem není problém. „Hlídám si stravu, protože to, co člověk jí, ho významně ovlivňuje. Nejde jen o maso. Jsem důsledný freegan, jím jenom to, co si vypěstuju nebo najdu,“ prohlašuje Dick. „Už i naše společnost je natolik blahobytná, že najít dostatek potravin vyhozených supermarkety a restauracemi není žádný problém. Mnohdy se tu sejde tolik jídla, že musím pořád vařit a pobízet všechny okolo, aby se to nezkazilo. Přebytky ze zahrady rozdávám sousedům.“ Vztahy s okolím jsou dalším důležitým aspektem Dickova přístupu. „Nikdy se mi nelíbilo takové to punkové heslo vybydlet a jít dál. Mně záleží na místě, kde žiji, a k tomu patří i bezproblémové vztahy se sousedy. Nejde jen o urovnávání případných sporů, ale i o vzájemnou výpomoc. Chodím třeba pomáhat vedle do zahradnictví a za to od nich dostáváme pitnou vodu.“
Fungování tohoto místa je neobvyklé nejen ve srovnání s většinovou společností okolo. Dick je už jakousi legendou squattové scény, což je dáno i jeho věkem a zkušenostmi. Má za sebou fungování v politice i byznysu, dvě dospělé děti. Celou svou bytostí popírá klišé, že revolucionářem může člověk být jen do třiceti. Ve svých 46 letech už ví, co chce, a také jak toho dosáhnout. „Občas se tu objeví nějakej mladej pankáč a začne mi vysvětlovat, jak je to všechno špatně, že takhle přece squat nevypadá a že nejsem dost free. Na to je jediná odpověď. Já jsem už starej, kdežto ty jsi mladej, což znamená, že já vím, co máš na mysli, ale ty nemáš potuchy, co si myslím já. Ne každý to dokáže přijmout a někdy je nutné tohle místo tvrdě bránit. Taky tu už byli takoví, kteří nevěděli, co sami se sebou, a všechno mi tady rozmlátili. Ve svém věku ale už nemám problém někomu dát najevo, že sem prostě nepatří.“
Ve svých motivech má Dick jasno. „Zažil jsem squaty, které byly hodně nehostinné. Já se snažím, aby tu nebylo tak tvrdé, maskulinní prostředí, aby tu vydržely i ženské. V podstatě jsme ale všichni alkoholici z rozvrácených rodin,“ říká Dick s nadhledem. Je-li to opravdu tak, je fungování tohoto domu tím obdivuhodnější. „V podstatě tu děláme výzkumnou a sociální práci. Scéna potřebuje starší a zkušené lidi, kteří se vyznají v elektřině, vodě, plynu a stavařině, dohlídnou na to, aby se při obsazování nového domu nikomu nic nestalo, a třeba i poradí, jak komunikovat s úřady. V Unii už to pochopili, často jsem v Curychu slýchal, že být Švýcar, tak za to, co dělám, beru plat a jsem vážený odborník. Pro ně jsou to jejich děti, které mají právo žít si po svém, revoltovat. A chtějí, aby to přinášelo co nejméně rizik.“ U nás si bohužel sociální a ekologické přínosy alternativního života či squattingu úřady příliš neuvědomují, o možnosti legalizace takových míst ani nemluvě. Přesto Dick věří ve smysl svého konání. „Klidně začnu znovu někde jinde. Myslím, že má smysl lidi trochu postrkovat k něčemu lepšímu, než v čem jsou, a nejlepší je dělat to vlastním příkladem. I když to někdy znamená lidi manipulovat. Tahle scéna je samozřejmě úplně marginální, je na okraji společnosti. To ale neznamená, že není poučná a přínosná pro většinu.“ S tím názorem nelze než souhlasit. Není úplně vyloučené, že se nám všem někdy budou hodit zkušenosti s životem bez elektřiny, peněz a tekoucí vody uprostřed velkoměsta. Že takový život nemusí být živoření, ale docela příjemná a pohodlná existence, je dobrá zpráva.
Autor je publicista.