Vynucené cesty a vytěsněné vzpomínky

Pro Poláky je „šéfka vyhnanců“ dlouhodobě konfliktní a vysmívanou osobou (připomeňme proslulou karikaturu týdeníku Wprost, na níž Steinbachová rajtovala v černé esesácké uniformě a s bičíkem v ruce na zádech někdejšího kancléře Gerharda Schrödera). Odezva z Varšavy tedy musela i tentokrát nutně dojít, jen možná překvapila její síla a rychlost.

Aniž by výstavu některý z polských politiků vůbec viděl, prezident Lech Kaczyński ji označil za „přepisování dějin“, expremiér a starosta Varšavy Kazimierz Macinkiewicz demonstrativně na poslední chvíli zrušil návštěvu berlínské metropole, čelní poslanci vládní strany Právo a spravedlnost chtěli zaslat protestní nótu na německou ambasádu. Také varšavské mu­zeum stáhlo dva zapůjčené exponáty a gdyňská pobřežní stráž chce zase vrátit zvon vylovený z vraku lodi Wilhelm Gustloff.

Co vlastně Poláky tak popudilo? Dali si v Berlíně schůzku revanšisté zpochybňující výsledky druhé světové války, nebo je to jen chytrý tah vyhnanců, jak mluvit o německých obětech války a schovávat se přitom za srovnávací metodu fenoménu vyhánění? Ani jedno, ani druhé. Výstava Vynucené cesty je především nezvládnutým pokusem o nalezení adekvátní formy vzpomínání na traumatický zážitek nucené migrace.

Autorům prvního projektu Centra proti vyháněním, které šest let existuje jen na papíře, se totiž nepodařilo najít schůdnou cestu mezi dvěma úskalími – psychologickým a historiografickým. Každá nucená migrace totiž s dobovým odstupem nabízí dva úhly reflexe. Jistě je především traumatem ze ztráty majetku a domova, jenže spousta vyhnanců, běženců a emigrantů dokázala v nové zemi rychle najít novou identitu, která jim z mnoha důvodů vyhovuje více než ta původní. Model bezvýchodného dramatu bez náznaku happy endu ovšem následné příběhy asimilace zastiňuje. Z hlediska historiografie pak vzpomínky na vyhnání přirozeně tendují k černobílému vidění polarity pachatel-oběť a případnou vlastní spoluzodpovědnost či přímo vinu cíleně vytěsňují. A právě obě tato scestí, tedy zahleděnost do minulosti a zapuzení nepříjemných vzpomínek, jsou problémem berlínské výstavy.

Na tendencí k cílenému odsouvání nežádoucích událostí a vzpomínek zarazí především jeden fakt – přestože výstava z více než poloviny dokumentuje události druhé světové války a její bezprostřední důsledky, explicitní zmínka o německé vině na jejím rozpoutání a vedení nikde zřetelně nezazní.

Texty desítek podsvícených naučných panelů, jimiž organizátoři obehnali zdi jedné z místností původně klasicistního Paláce korunních princů, později přebudovaného na vládní ubytovnu NDR, působí velmi nevyváženým dojmem. Hluboké historické kořeny konfliktů jsou tu často redukovány do jediného souvětí, zatímco jinde autoři vyjmenovávají tolik nepodstatných dat a jmen, že snad ani není možné, aby počítali s tím, že takto hutnou statistiku budou návštěvníci pročítat, natožpak si z ní něco pamatovat.

V části věnované Československu se návštěvník o turbulentních předválečných letech dozví jen to, že Němci byli za první republiky „metodicky znevýhodňováni“ a Henleinova Sudetoněmecká strana (SdP) je údajně „diskreditovala jako antičesky zaměřené a přátelsky naladěné vůči Hitlerovi“. O masivní volební podpoře SdP a jejich prohitlerovských aktivistech v pohraničí ani zmínka. Nemusíme sudetské Němce jako expremiér Miloš Zeman označovat rovnou za „Hitlerovu pátou kolonu“, slušelo by se nicméně připomenout, že valná část z nich se nikým nemusela nechat znevažovat – diskreditovali se totiž svou podporou nacionálního socialismu sami.

Vynucené cesty dokumentují celkem devět modelových příkladů nucených migrací 20. století, které se však kromě pocitu vykořeněnosti a statisíců tragických osudů obětí neshodují téměř v ničem. Bez snahy o koncepční uchopení se tak vedle sebe ocitá genocida Arménů v první větové válce, hned dvojnásobný přesun Karelů, poválečný odsun Němců, ale také řecko-turecký konflikt na Kypru nebo válka v Bosně a Hercegovině.

Právě balkánské války dobře dokumentují slepou uličku, do níž se autoři výstavy dostávají sveřepou snahou o jednostranné vymezení zodpovědnosti. Důsledky jistě pravdivého hesla, že „Srbsko nese hlavní vinu na rozpoutání války“, jsou pro mnohé vyhnance paradoxní. Na jedné straně kurátoři expozice vehementně bojují proti uplatňování kolektivní viny v případě odsunu Němců z Polska nebo Československa, na straně druhé by se podle nich například statkář vyhnaný v polovině 90. let chorvatskou armádou ze Srbské krajiny právě s obezličkou o „hlavní vině“ měl smířit. Co Srbům musí stačit, to je pro Němce nepřípustné?

To všechno jsou ale výtky, které by bylo možné nahradit volbou vyrovnanějších textů a snahou o rozvolnění paušalizujících výroků. Co však již opravit nelze, je naprosté opomíjení snah o smíření a navazování zpřetrhaných lidských osudů.

Bolestivé vzpomínky tak překonává jen pár zaprášených fotografií z dětských táborů nebo stránky z učebnic základních škol. Jako by akty smíření byly možné a myslitelné jen mezi nejmladší generací a pamětníky stravovala zášť a nenávist.

Aktivisté, kteří ať už na Balkáně nebo třeba v českém pohraničí obětavě opravují kostely, dávají dohromady poničené statky, organizují kulturní život a zušlechťují vykořeněnou krajinu, se právem mohou cítit uraženi a podvedeni.

Jakkoliv se může polská reakce na výstavu Vynucené cesty zdát nerozvážná a paušalizující, nelze se jí v podstatě divit. Nejde o to, že by se tu nemístně přepisovaly dějiny. Největší problém spočívá v tom, že kurátoři svou práci evidentně nezvládli a až příliš vyšli vstříc do sebe zahleděným funkcionářům vyhnaneckých svazů, kterým v podstatě o žádnou komparaci evropského fenoménu vyhánění a nucených migrací nikdy nešlo.

Až výstava koncem října skončí, zbudou po ní pouze tři vyklizené sály s rozvrzanou podlahou a socialistickým dekorem na zdech. Pokud Steinbachová skutečně chce Centrum proti vyháněním vybudovat jako otevřenou a evropskou badatelskou instituci, měla by vzít tímto generálním úklidem za jedním nepovedeným projektem zavděk a raději se k němu nevracet.

Autor je redaktorem deníku Právo.