Prázdnota

Prázdné listy papíru jsem začal sbírat krátce poté, co jsem dokončil svůj první román, tedy zhruba před dvěma lety. Rodinný přítel pomáhal při archivaci pozůstalosti Isaaca Bashevise Singera na univerzitě, kde byly uloženy spisovatelovy dokumenty a artefakty. Mezi mnoha věcmi určenými k vyhození byla hromádka Singerova nepoužitého kancelářského papíru. (Pochopitelně byla považována za archivačně bezcennou.) Přítel mi poslal vrchní list z oné hromady – další stránku, na kterou by byl Singer psal – předpokládaje, že v tomto pozůstatku po životě velkého spisovatele najdu potěšení.

Papír, kdysi bílý, začal již dávno žloutnout a na okrajích dokonce zhnědnul. Přes celou jeho spodní část (nebo to snad byla část vrchní?) se táhla nepatrná vráska a pokrývaly ho skvrny od prachu, které – zřejmě již usazené ve vláknech papíru – odolávaly jemnému oprašování. (Četl jsem, že devadesát procent prachu v domácnosti tvoří částečky lidské kůže. A tak si představuji, že je na stránce zachycen obličej, který se nad ní kdysi skláněl, a ona vráska je obrazem Singerova svraštělého čela.) Na pohled je to však čistý, dokonale obyčejný list kancelářského papíru.

Celé týdny jsem ho nechával v obálce, v níž mi byl zaslán. Jen občas jsem ho vytáhl, abych se na něj díval nebo abych ho ukazoval svým návštěvám, když konverzace začala váznout. Považoval jsem ho za zajímavou podivnost – nic víc.

Avšak co se prázdné stránky týče, zmýlil jsem se. Nebo jsem se zmýlil sám v sobě. Vyvinul se mezi námi vztah. Často jsem se přistihl, jak o tom kusu papíru přemýšlím, jak mě dojímá, jak ho několikrát za den vytahuji z obálky v touze spatřit ho. Nechal jsem ho zarámovat a umístil ho na zeď v obývacím pokoji. Mnoho přestávek, kdy se můj zrak zvedl od vlastní prázdné stránky, jsem trávil tak, že jsem hleděl na tu Singerovu.

Na co jsem se díval?

Byla tam spousta věcí, na které se dalo dívat. Byla tam fantomová slova, která Singer doopravdy nenapsal a nikdy by ani nebyl napsal, struktury z inkoustu, které by ten nejobyčejnější z objektů – prázdnou stránku – proměnily objekt ze všech nejcennější: úžasné umělecké dílo. Čistý list papíru byl rázem prázdný a nekonečný. Neobsahoval žádné a současně každé ze slov, která Singer nestihl napsat. List papíru byl možná nejlepším portrétem Singera – nejen proto, že obsahoval částečky jeho kůže (nebo alespoň tak jsem si to představoval), ale proto, že obsahoval potencialitu odezvy a změny. Singerovy knihy byly a jsou interpretovány zas a znova, nikdy se však nerozrostly ani nezmenšily o jediné slovo; jeho představa byla vždy spojena s momentem vzniku. Prázdná stránka ale obsahovala vše, co mohl Singer napsat, i každého, kým se mohl stát.

A byla též zrcadlem. Jako mladý autor (tou dobou jsem po své prvotině rozjímal nad tím, jak pokračovat dál) jsem si prázdné stránky před sebou uvědomoval s nadšením a zároveň bolestí. Jak jen je naplním? A chtěl jsem je vůbec naplnit? Stal jsem se spisovatelem proto, že jsem se jím chtěl stát, nebo proto, že jsem se jím stal? Den za dnem jsem zíral na prázdné stránky a jako Narcis hledal sám sebe.

Více prázdnoty

Rozhodl jsem se rozšířit svou sbírku. Singerův prázdný papír nestačil, stejně jako by jeho knihy nemohly stačit k zaplnění knihovny, ani kdyby byly těmi nejoblíbenějšími. Chtěl jsem vidět, jak budou jiné kusy papíru promlouvat s tím Singerovým a mezi sebou, nakolik budou fyzické rozdíly mezi nimi odezvou jednotlivých spisovatelů. Chtěl jsem zjistit, zdali je nahromaděná prázdnota větší než součet jejích součástí. A tak jsem začal psát dopisy všem spisovatelům, které jsem obdivoval (jen s jedním nebo dvěma jsem si korespondoval), a žádat je o další list papíru, na který by psali.

Richard Powers odpověděl jako první. „Žádost je to podivná,“ napsal, „avšak kouzelná. Čím víc o ní přemýšlím, tím více ve mně rezonuje: muzeum čistého potenciálu, nepopsaná stránka!“ Přiložil další čistý list ze žlutého poznámkového bloku, do kterého píše. Když jsem ho držel u svého obličeje, mohl jsem pozorovat otisk textu napsaného na stránku, jež se kdysi nacházela nad ním. Během týdne protisky zmizely, fantomová slova byla tatam a stránka byla opět dokonale rovná.

Dostal jsem kus papíru od Susan Sontagové. Byl o něco menší než standardních osm a půl na jedenáct palců a v jeho horní části bylo natištěno její jméno, zřejmě kvůli archivaci, domníval jsem se. I John Barth mi poslal prázdnou stránku. Byla to klasická stránka z bloku se třemi otvory, lemovaná červeným pruhem. (Jak zvláštní, napadlo mě, nejslavnější americký autor metafikce tvoří na nejobyčejnějším, školáckém papíru.) Jeho vzkaz: „Vaše žádost získává cenu jako ze všech žádostí nejpodivnější a probouzí ve mně docela velkou zvědavost.“ Od Paula Austera přišel list prázdného čtverečkovaného papíru, který připomínal jeho styl. Pak naprosto nádherný list z matematického zápisníku od Helen DeWittové, doplněný o radu pro mladého spisovatele, že je dobré znát svého sazeče. Stránka vytržená ze zápisníku Davida Grossmana, malá, opotřebená dokonce i ve své novotě, jistým způsobem velmi silná. Spolu s ní poslal nádherný dopis plný postřehů, názorů, zklamání a nadějí, bez jediné zmínky o čistém listu papíru. Čistá bílá stránka od Arthura Millera, bez doprovodného vzkazu. Papíry od Zadie Smithové, Viktora Pelevina, Davida Fostera Wallace („Jsi fakt divný patron, JSF.“), Petera Careyho, Johna Updika... Jonathan Franzen poslal svou stránku v obálce bez zpáteční adresy. K listu byl připojen prostý vzkaz „Hádej, čí je?“ (Zradilo ho poštovní razítko.) Podélně složený list papíru od Joyce Carol Oatesové. Vysvětlila mi, že ráda píše na úzké stránky, protože může text prohlížet naráz a plnit stránky dvakrát rychleji. Na konci třístránkového dopisu, v němž pečlivě popsala svůj tvůrčí proces, napsala: „Vážně si myslím... že jsme tím, co píšeme.“

Dostal jsem prázdnou stránku od Dona DeLilla. Papír samotný byl poměrně obyčejný: standardizované pole žluti, osm a půl na jedenáct palců. Doprovodný vzkaz byl napsaný strojem na průhlednou bělobu bílého průklepového papíru (nebo to snad byl papír pauzovací?), třikrát složený a vložený do obálky o velikosti devět krát dvanáct palců:

„Drahý Jonathane, před sto lety jsem ve svém zaměstnání reklamního textaře denně používal žlutý papír, a když jsem odešel z práce, abych nejprve dospěl a posléze se stal spisovatelem, vzal jsem s sebou (domnívám se) slušnou hromadu tohoto průklepového papíru. První koncept mé románové prvotiny byl napsán na tomto papíře, během let jsem ho používal znova a znova, avšak šetrně, a nyní zbývá jen pět stránek. Tehdy jsem býval Dítětem a přátelé, které jsem našel v někdejším zaměstnání, jsou buď starší než já nebo mrtví (před dvěma dny jsem napsal a odeslal dobrozdání pro jednoho z nich), a tak tento papír obsahuje i jistou dávku přátelství a vzpomínek. Proto jsem se rozhodl, že tento list svěřím do tvé sbírky. S přáním všeho nejlepšího, Don DeLillo.“

Prázdný Freud

Posledního přírůstku se můj projekt Prázdná stránka dočkal vloni na podzim, když jsem navštívil Freudovo muzeum v Londýně. (Pro ty, kdo tam nebyli, je to dům, ve kterém Freud strávil poslední rok svého života poté, co utekl z nacisty obsazeného Rakouska. Knihy leží tak, jak je zanechal. Jeho figuríny se nehnuly ani o píď. Na proslulé pohovce pokryté perskými koberci jako by byl stále patrný obtisk těla jeho posledního pacienta.) Bylo překrásné nedělní odpoledne a s pomocí přítele se mi podařilo domluvit si soukromou prohlídku. Ředitelka mě nezapomenutelným způsobem provedla po domě a postupně plnila mou hlavu působivými zábavnými anekdotami. Na konci, když jsme se měli rozloučit, jsem jí řekl o své sbírce. „Jsem si jist, že mi nemůžete pomoct,“ řekl jsem, „ale vyčítal bych si, kdybych odešel a nezeptal se.“

Chviličku přemýšlela, což už samo o sobě bylo víc, než jsem vůbec očekával, a pak se otráveně usmála. Nepamatuji si, že bychom byli od té chvíle promluvili jediné slovo. Zavedla mě zpět do Freudovy pracovny, místnosti doslova přecpané bystami, vázami, knihami, popelníky, koberci, tisky, starověkými artefakty, lupami, kusy skla... věcmi – takovými věcmi, o kterých ani nelze přemýšlet jinak než jako o předmětech vyjadřujících osobnost muže, který je sbíral. Pomalu, jeden za druhým, odsunula provazy vyznačující chráněný prostor. (Když si začnete uvědomovat intervaly mezi jednotlivými údery svého srdce, víte, že bije ztěžka.) Vedla mě k Freudově stolu, s kterým se nehýbalo od jeho smrti, a otevřela prostřední šuplík. Byl naplněn tak překrásnými... věcmi: sametovým měšcem, který obsahoval kadeř vlasů jeho ženy; návštěvními kartičkami pro pacienty; kousky rozbité sošky; a hromádkou jeho prázdných papírů. V horní části každé stránky stálo: Prof. Sigm. Freud 20 Maresfield Gardens, London, N.W.3. Tel.: Hampstead 2002. Opatrně odebrala vrchní stránku a podala mi ji.

Ideální prázdnota

Jak by vypadala ideální stránka prázdného papíru? Vím, o které bych stál. Ta od Kafky by byla úžasná. Stejně tak Beckettova. Strašlivě rád bych měl prázdnou stránku Bruna Schulze. Znamenala by pro mě celý svět. Stránku od Nietzscheho. Rilkeho. Proč taky ne Shakespeara, když už jsme u toho? Nebo od Newtona? Abych byl realističtější, stránka od W. G. Sebalda by byla skvělá. (Byla by však natolik skvělá, kdyby příliš mladý nebyl zemřel při automobilové nehodě? A v případě, že nikoliv, co to vypovídá o mé sbírce?) Ideální stránka papíru by nemusela být stránkou od největšího spisovatele, ale tou, která v sobě nese největší potenciál. Intenzivním a složitým pátráním se mi podařilo zjistit, že deník Anny Frankové nebyl zcela naplněn. (Rodinu zradili a uvěznili; její psaní bylo náhle ukončeno.) Obsahuje prázdné stránky čekající na dotek pera, ke kterému nikdy nedojde. Četl jsem její deník jako dítě a od té doby se k němu několikrát vrátil. Ale až vloni jsem poprvé navštívil dům Anny Frankové. Byl jsem v Amsterodamu, abych se účastnil přednášky spojené s vydáním holandského překladu mého románu. Během jednoho odpoledne jsem spatřil zahraniční vydání mé knížky i deník Anny Frankové. Každá z těchto zkušeností na mě silně zapůsobila, a jak si dnes uvědomuji, zcela opačně.

V případě vlastní knihy jsem si natolik zvykl na její důvěrně známou fyzickou přítomnost, že bylo znepokojující vidět ji jako myšlenku – v holandštině. Viděl jsem vlny zčeřené slovy, jež jsem hodil do jezera. Kniha, inkoust, který jsem nanesl na papír, začala ve světě žít vlastním životem. Rostla do směrů, které byly již mimo mou kontrolu či dokonce mimo můj dosah. Stala se abstrakcí.

A v případě deníku jsem si natolik zvykl přemýšlet o něm jak o myšlence, o smutku rezonujícím různými jazyky a generacemi, že pohled na jeho fyzickou připomínku, knihu samotnou, nebyl jen dojímavý, ale i šokující. Nemohl jsem uvěřit, že věc, o níž jsme přemýšleli a hovořili po celou tu dobu, byla ve skutečnosti fyzickým objektem.

Poslední prázdnota

Můj mladší bratr nastoupí letos do posledního ročníku na vysoké škole. Už si začal dělat těžkou hlavu, co si počít se životem. (Mé řeči, že může být, kýmkoliv chce, mu vůbec nepomáhají. Zraňují ho.) Zajímá ho trochu filmová dokumentaristika, ale neudělal nic, aby se připravil na takovou dráhu; architektura mu připadá zajímavá, ale obává se, že bude po zbytek svého života navrhovat kuchyně na předměstí; psaní by stálo za úvahu, akorát že to dělají oba jeho starší bratři.

Když byl batole, nosíval jsem ho nahoru a dolů po schodech i přesto, že mi rodiče řekli, ať ho v jejich nepřítomnosti nechovám. Už jako sedmiletý jsem si uvědomoval, že ho vystavuji nebezpečí. Já ho ale musel vystavovat nebezpečí, abych ho před nebezpečím uchránil.

Žárlí na mě a já žárlím na něj. Touží dát svému životu směr. Chtěl by mít slova, kterými by popsal své zájmy, vlastní způsob, jak popsat sebe sama. (Být člověkem, který svět okolo sebe hluboce prožívá, je možná jednoduché, ale ne zcela přijatelné.) Touží po neměnné poštovní adrese. Touží něčeho dosáhnout, zdolat všechny ty prázdné stránky – ať už na sebe vezme prázdný papír jakoukoliv formu. Pamatuji si, jaké to je, být nejistý, vystrašený. A pamatuji si radost plynoucí z toho nevědění, ze všeho, co se zdálo být možné a možná nádherné. Nebo děsivé. Nebo průměrné.

Každým dnem jsem lépe věděl, co očekávat, a tak se dny krátily a plnily povinnostmi, a nepřipomíná-li to umírání, je to cosi jako zklamání. Ale vzpomínám si, jako kdyby to bylo včera, jak zapínám svůj laptop s vědomím, že jsem připraven napsat svůj první román – chviličku předtím, než život napsal mě.

Ve své povídce Hlupák Gimpl píše Singer o “kdysi zmizelém” světě, o lepším světě, v němž jsou pošetilci vykoupeni a každý dostane, co si zaslouží. V tom světě nikdy neřekneme nic, co bychom raději neřekli. A řekneme vše, co jsme toužili říct. Představit si to je tak snadné a zároveň nemožné. V tom světě jsme všichni zdvořilí a trpěliví, jsme tím, čím víme, že jsme. Je hezké o tom přemýšlet.

Přeložila Tatiana Dacková.