Příšerně nahlas a k nevíře blízko

V limuzíně jsem zatím jel jenom dvakrát. Poprvé to bylo děsné, i když limuzína byla krásná. Nemám doma dovoleno koukat se na televizi a nemám dovoleno se koukat na televizi ani v limuzínách, ale stejně byla paráda, že tam televize byla. Zeptal jsem se, jestli nemůžeme jet kolem naší školy, aby mě Kefka a Žužlal viděli v limuzíně. Mamka řekla, že školu nemáme na cestě a mohli bysme přijet na hřbitov pozdě. „Proč ne?“ zeptal jsem se, což jsem mimochodem považoval za dobrou otázku, protože když to tak vezmete, tak proč ne? Už sice nejsem, ale býval jsem ateista, což znamená, že jsem nevěřil na věci, které nejsou vidět. Věřil jsem, že jak jste jednou mrtví, jste mrtví navždycky a necítíte nic a dokonce ani nemáte sny. Ne že bych teď už věřil na věci, co nejsou vidět, to teda nevěřím. Jenom věřím, že všechno je příšerně komplikované. A vůbec, nebylo to vůbec tak, jako že bysme ho doopravdy pohřbívali.

I když jsem se ze všech sil snažil nedat to najevo, strašně mi vadilo, jak se mě babička pořád dotýká, a tak jsem si přelezl dopředu a dloubal jsem šoféra do ramene tak dlouho, až si mě trochu začal všímat. „Jaké. Máte. Pojmenování,“ zeptal jsem se hawkingovským hlasem. „Co to?“ „Chce vědět, jak se jmenujete,“ vysvětlila ze zadního sedadla babička. Podal mi vizitku.

GERALD THOMPSON

fa Sluníčko – provoz limuzín

doprava po všech pěti obvodech

(212) 570-7249

Dal jsem mu svoji vizitku a povídám: „Zdravím. Geralde. Já. Jsem. Oskar.“ Zeptal se mě, proč tak mluvím. „Oskara řídí procesor podobný lidské nervové soustavě. Čím víc se stýká s lidmi, tím více se toho naučí.“ Gerald na to řekl nejdřív „Tak,“ a potom „to jo.“ Nebylo mi jasné, jestli jsem se mu zalíbil, nebo ne, a tak jsem prohlásil: „Máte tmavé brýle jak za sto dolarů.“ A on na to: „Sto sedmdesát pět.“ „Znáte hodně nadávek?“ „Pár by se našlo.“ „Já nesmím používat sprostá slova.“ „Vágus.“ „Co je vágus?“ „Ošklivý slovo.“ „A znáte ‚prdel‘?“ „To ale je sprostý slovo, co?“ „Není, když to řeknete jako ‚predilekce‘.“ „No to asi není.“ „Vylyžuj si tu zaservisovanou predilekci.“ Gerald zavrtěl hlavou a trochu se zachechtal, ale ne zle, to jest nechechtal se mně. „Dokonce nesmím říkat ani ‚trdlo makový‘, leda kdybych fakt mluvil o paličce na tlučení máku. Máte super šoférské rukavice.“ „Díky.“ A pak mě něco napadlo, tak jsem to řekl. „Vlastně, kdyby byly limuzíny příšerně dlouhé, nebyli by řidiči potřeba. Člověk by si prostě vlezl dozadu a prošel limuzínou dopředu a pak by vystoupil z předního sedadla, protože to by bylo přesně tam, kam chtěl jet.“

„Takže v našem případě by přední sedadlo bylo na hřbitově.“ „A já bych se moh koukat, jak to hrajou.“ Poplácal jsem ho po rameni a povídám: „Když si ve slovníku najdete heslo ‚humorný ‘, bude tam vaše fotka.“

Máma seděla na zadním sedadle, měla ruku v kabelce a něco v ní držela. Všiml jsem si, že to tiskne, protože jsem viděl svaly na její paži. Babička pletla palčáky, bílé, takže jsem věděl, že jsou pro mě, i když venku nemrzlo. Chtěl jsem se mámy zeptat, co to tam tiskne a proč to musí schovávat. A vzpomínám si, jak jsem si pomyslel, že i kdyby mi hrozilo podchlazení, ty palčáky si nikdy, nikdy nevezmu.

„Tak mě teď napadlo,“ pověděl jsem Geraldovi, „že by šlo vyrobit i neuvěřitelně dlouhou limuzínu, která by měla zadní sedadlo v mámině genitáliích a přední v krematoriu, takže by byla dlouhá jako celý život.“ Gerald na to: „Jo, ale kdyby tak žili všichni, lidi by se vůbec nepotkávali, no ne?“ A já jsem řekl: „No a?“

Máma tiskla tu věc, babička štrikovala a já jsem vykládal Geraldovi: „Jednou jsem kopnul do francouzské slepice.“ Chtěl jsem totiž, aby se chechtal, protože když ho přiměju se chechtat, budu mít boty trochu lehčí než jako cent. On ale mlčel, nejspíš mě neslyšel, a tak jsem zopakoval: „Povídám, že jsem jednou kopnul do francouzské slepice.“ „Hm?“ „Řekla: Oeuf.“ „A co jako?“ „To je vtip. Chcete slyšet ještě jeden, anebo už je vám z toho oeuf?“ Šofér se podíval do zrcátka na babičku. „O čem to mluví?“ Odpověděla: „Jeho dědeček měl zvířata radši než lidi.“ A já řek: „Chápete? Oeuf.“

Vlezl jsem si zpátky, protože řídit a povídat si najednou je nebezpečné, zvlášť na víceproudé silnici, kde jsme zrovna byli. Babička se mě zase začala dotýkat, což mi vadilo, i když jsem to tak nechtěl. „Zlato,“ ozvala se máma. „Oui?“ A ona se zeptala: „Ty jsi dal pošťákovi kopii klíče od bytu?“ Přišlo mi divné, že ze zrovna teď zmiňuje zrovna o tomhle, protože to s ničím nemá nic co dělat, ale nejspíš se snažila najít něco, o čem budeme mluvit, cokoli z toho, co se nabízelo. Odpověděl jsem: „V případě dotyčného poštovního zaměstnance se jedná o pošťačku.“ Přikývla, ale ne přímo na mě, a zeptala se, jestli jsem tedy dal ten klíč pošťačce. Přikývl jsem, protože jsem jí nikdy nelhal, dokud se něco nedělo. Neměl jsem důvod lhát. „Proč jsi to udělal?“ chtěla vědět. Tak jsem jí to řekl. „Totiž Stan…“ A ona se zeptala: „Kdo?“ A já jsem vysvětlil: „Stan, vrátný. Někdy si zaběhne za roh na kafe a já chci, aby mi všechny zásilky určitě došly, tak jsem si řekl, že když Alicia…“ „Kdo?“ „Pošťačka. Že když bude mít klíč, bude mi to moct nechávat za dveřmi.“ „Nemůžeš přeci dávat klíče cizím lidem.“ „Alicia naštěstí není cizí člověk.“ „Máme v bytě spoustu cenných věcí.“ „Já vím. Vážně parádní kousky.“ „Víš, někdy ti lidi připadají hodní, ale pak se ukáže, že až tak hodní nejsou. Co kdyby ti něco ukradla?“ „To neudělá.“ „Ale co kdyby?“ „Ale ona to neudělá.“ „Hele, dala ti ona klíče od svého bytu?“ Bylo jasné, že se na mě zlobí, ale nevěděl jsem proč. Neudělal jsem nic špatného. A pokud ano, tak jsem nevěděl, co to bylo. A určitě jsem to neudělal schválně.

Posunul jsem se blíž k babičce a pověděl jsem mámě: „K čemu bych potřeboval klíč od jejího bytu?“ Bylo jí jasné, že zatahuju zip na spacáku se jménem já, a já jsem zas chápal, že mě tak docela nemá ráda. Znal jsem pravdu, totiž že kdyby si mohla vybrat, jeli bysme teď na můj pohřeb. Podíval jsem se do stropu limuzíny a představoval jsem si, jaký byl svět, než vynalezli stropy, což mě přimělo k úvaze: Má jeskyně strop, anebo je jeskyně celá jeden veliký strop? „Příště se prosím tě zeptej, ano?“ „Nezlob se na mě,“ řekl jsem, natáhl jsem se přes babičku a párkrát jsem otevřel a zavřel pojistku na dveřích. „Já se nezlobím,“ řekla. „Ani trošku?“ „Ne.“ „Máš mě pořád ráda?“ Zřejmě nebyla ta pravá chvíle prozradit, že jsem nadělal kopie klíče i pro poslíčka z Pizza Hutu a taky toho od UPS a pak i pro ty hodné lidičky od Greenpeace, aby mi mohli nechávat články o kapustňácích a dalších zvířatech, co nejspíš vyhynou, než se Stan vrátí z kafe. „Nikdy jsem tě neměla ráda víc.“

„Mami?“ „Ano.“ „Mám otázku.“ „Do toho.“ „Co to mačkáš v kabelce?“ Vytáhla ruku ven a otevřela dlaň a ta byla prázdná. „Mačkám jen tak.“

I když byl tak neuvěřitelně smutný den, vypadala, moc, moc krásně. Pořád jsem se snažil vymyslet způsob, jak bych jí to pověděl, ale napadaly mě samé divné a trapné. Měla na sobě náramek, který jsem jí vyrobil, a z toho mi bylo jak za sto dolarů. Hrozně rád pro ni vyrábím šperky, protože ji to těší a aby měla radost, to je další z mých raisons d’etre.

O nedělích jsme s tátou někdy hrávali jednu báječnou hru, která se jmenovala Průzkumná výprava. Někdy byla Průzkumná výprava úplně jednoduchá, to když mi třeba dal za úkol přinést něco z každé dekády dvacátého století – já ho přechytračil a přinesl jsem kámen –, a někdy zas byla k nevíře složitá a trvala třeba i týden dva. Na tu poslední, co jsme hráli a nikdy nedohráli, mi dal mapu Central Parku. „A co jako?“ chtěl jsem vědět. A on řekl: „Co jako co?“ Já se zeptal: „Kde jsou nápovědy?“ On povídal? „Kdo říká, že tam musejí být nějaké nápovědy?“ „Vždycky jsou nějaké nápovědy.“ „Tohle samo o sobě nenapovídá nic.“ „Ani jediná nápověda?“ Odpověděl: „Leda by nedostatek nápověd byl nápovědou.“ „A je nedostatek nápověd nápovědou?“ Pokrčil rameny, jako by neměl ponětí, o čem to mluvím. Hrozně se mi to líbilo.

Prochodil jsem celý den po parku, hledal jsem něco, co by mi napovědělo, ale potíž byla v tom, že jsem nevěděl, co hledám. Přečetl jsem si všechny plakátky na všech lampách a stromech. Zkoumal jsem cedulky u zvířat v ZOO. Dokonce jsem přinutil pár lidí, co pouštěli draky, ať je svinou a stáhnou dolů, takže si je budu moct prohlídnout, i když jsem věděl, že to je nepravděpodobné. Jenže táta někdy mívá takovéhle fígle. Nenašel jsem nic, což možná bylo špatně, leda pokud nic je ta nápověda. Je nic nápověda?

Ten večer jsme si k jídlu nechali donést Baštu generála Tso a já jsem si všiml, že táta jí vidličkou, ačkoli bezvadně ovládá hůlky. „Tak počkat!“ křikl jsem a vstal jsem. Ukázal jsem na jeho vidličku. „Je ta vidlička nápověda?“ Pokrčil rameny, což jsem si vyložil, jako že to je významná nápověda. Myslel jsem si: vidlička, vidlice. Utíkal jsem k sobě do laboratoře a z krabice v šatní skříni jsem vyndal detektor kovu. Nemám dovoleno chodit do parku v noci, a tak šla se mnou babička. Začal jsem u vchodu z Osmašedesáté ulice a chodil jsem v příšerně přesných přímkách, jako bych byl jeden z těch Mexičanů, co sekají trávník, to aby mi nic neuniklo. Věděl jsem, že hlasitě bzučí hmyz, protože je léto, ale já to neslyšel, měl jsem uši zakryté sluchátky. Zbyl jsem jenom já a kovové podzemí.

Když jsem se vrátil domů, prozkoumal jsem nálezy v laboratoři pod mikroskopem, jeden po druhém: ohnutou lžíci, pár šroubů, rezavé nůžky, autíčko, propisku, klíčenku, rozbité brýle po někom, kdo k nevíře špatně viděl…

Všechno jsem to přinesl tátovi, který si u stolu v kuchyni četl New York Times a červeným perem si zatrhoval chyby. „Tohle jsem našel,“ šoupl jsem na stůl tác s důkazním materiálem, až jsem odsunul stranou svoje kotě. Táta se na to podíval a přikývl. „A dál?“ zeptal jsem se. Pokrčil rameny, jako by neměl ponětí, o čem to mluvím, a dál si četl. „Můžeš mi aspoň říct, jestli pátrám správným směrem?“ Buckmister předl a táta zase pokrčil rameny. „Ale když mi nic nepovíš, jak se kdy dozvím, jestli to bylo dobře?“ Zakroužkoval něco v jednom článku a povídá: „Dá se na to dívat i jinak: jak by to za těch podmínek mohlo být špatně?“

Vstal a šel se napít vody a já jsem se podíval, co na stránce zakroužkoval, protože to jsou někdy ty jeho fígle. Byl to článek o pohřešované dívce a o tom, jak si všichni myslí, že ji zabil jeden kongresman, který s ní chrápal. Několik měsíců nato našli její mrtvolu v Rock Creek Parku, což je ve Washingtonu, DC, ale to už bylo všechno jinak a nikomu na tom moc nesešlo, kromě jejích rodičů.

(…) četl prohlášení pro stovky zástupců tisku v improvizovaném tiskovém středisku za jejich rodinným domem. Otec neoblomně opakoval, jak je přesvědčen, že se jeho najde. „Nepřestaneme hledat, dokud k tomu nebudeme mít dostatečný důvod, totiž dokud se Chandra nevrátí.“ Nato měli novináři nakrátko možnost vznést dotazy a reportérka se zeptala pana Levyho, jestli tím „nevrátí“ myslel „nevrátí živá a zdravá“. Pan Levy nebyl dojetím s to promluvit, a tak mikrofon převzal jeho advokát. „Zachováváme si nadále naději a modlíme se za Chandřino zdraví a bezpečí a uděláme vše, co bude.“ (…)

To nebyla chyba! Byla to zpráva pro mě!

Do parku jsem se vracel každý večer další tři večery. Vykopal jsem sponku do vlasů, celý sloupek drobných, připínáček, ramínko na šaty, taky devítivoltovou baterii, zavírací kapesní nůž, maličký rám na obraz, psí známku psa jménem Turbo, a čtverec alobalu a prsten a břitvu a příšerně staré kapesní hodinky, které se zastavily v pět třicet sedm, jenom nevím, jestli ráno, nebo večer. Pořád jsem ale nebyl s to zjistit, co to všechno znamená. Čím víc jsem toho nacházel, tím míň jsem tomu rozuměl.

Rozložil jsem si mapu na stole v jídelně a rohy jsem zatížil plechovkami V8. Tečky na místech, kde jsem něco našel, vypadaly jako hvězdy ve vesmíru. Spojil jsem je jako astrolog, a když jsem na ně mžoural jako osoba čínské národnosti, trochu mi připomínaly slovo „křehký“. Křehký. Co má být křehké? Je Central Park křehký? Je příroda křehká? Jsou křehké ty věci, co jsem našel? Připínáček křehký není. Je ohnutá lžíce křehká? Tak jsem ty dva vymazal a spojil jsem tečky jinak a teď mi připomínaly slovo „dveře“. Křehké? Dveře? Pak mě napadlo slovo porte, což je samozřejmě francouzsky dveře, vymazal jsem čáry a spojil jsem tečky tak, aby dávaly slovo „porte“. Dospěl jsem k odhalení, že můžu tečky spojit, aby dávaly slova „kyborg“ a „ptakopysk“ a „kozy“, dokonce i „Oskar“, když budu mžourat příšerně čínsky. Mohl jsem je pospojovat skoro do čehokoli, co bych si vyvzpomněl, což znamenalo, že jsem se nepropracoval vůbec k ničemu. A teď už se nikdy nedozvím, co jsem to měl najít. To je další důvod, proč nemůžu spát.

Táta mě vždycky ukládal ke spaní a vyprávěl mi ty nejúžasnější historky a četli jsme si spolu v New York Times a někdy pískal písničku I Am the Walrus, protože to je jeho oblíbená, ovšem nedokázal mi vysvětlit, co její text znamená, což mě ubíjelo. Jednou z parádních věcí na něm bylo, že dokázal najít chybu v každém článku, který jsme si četli. Někdy to byly pravopisné chyby, někdy chyby zeměpisné nebo jiné faktické chyby, jindy zase článek prostě neříkal všechno. Byl jsem štěstím bez sebe, že mám tatínka, který je chytřejší než New York Times, a líbilo se mi, jak mě na tváři lechtaly chlupy na jeho prsou pod tričkem a že vždycky byl cítit po holicím krému, i když už den končil. Když jsem byl s ním, uklidňoval se mi mozek. Nemusel jsem vůbec nic vymýšlet.

Když mě táta dával spát ten večer, večer před nejhorším dnem, zeptal jsem se ho, jestli je svět placatá deska, kterou nese na zádech obří želva. „Prosím?“ „Je to ten důvod, proč země drží na místě a nepadá do vesmíru?“ „Dávám spát Oskara? Neukradl mu nějaký mimozemšťan mozek na pokusy?“ Odpověděl jsem: „My nevěřme na mimozemšťany.“ A on na to: „Země padá vesmírem. To přece víš, kamaráde. Neustále padá ke slunci. Tomu se říká, že kolem něj obíhá.“ A já jsem namítl: „Jasně, ale proč existuje gravitace?“ „Jak to myslíš, proč existuje?“ „Jaký je k tomu důvod?“ „Kdo tvrdí, že to musí mít nějaký důvod?“ „Přísně vzato nikdo.“ „To byla řečnická otázka.“ „Co to znamená?“ „To znamená, že jsem se neptal, abych dostal odpověď, ale abych něco prokázal.“ „Co prokázal?“ „Že to žádný důvod mít nemusí.“ „Ale když není žádný důvod, proč vůbec vesmír existuje?“ „Protože pro to byly vhodné podmínky.“ „Tak proč jsem tvůj syn?“ „Protože jsme se s maminkou milovali a jedna moje spermie oplodnila jedno její vajíčko.“ „Račte prominout, než vyzvrátím.“ „Nechovej se na svůj věk.“ „No dobře, tak proč ale existujeme? Ne jak to, ale proč?“ Díval jsem se, jak mu světlušky myšlenek obíhají v hlavě. Řekl mi: „Existujeme proto, že existujeme.“ „Co jako?“ „Můžeme si vymyslet kdejaké vesmíry jiné než tenhle, ale k tomuhle prostě došlo.“

Chápal jsem, jak to myslí, a ne že bych s ním nesouhlasil, ale taky ne že bych souhlasil. Že je člověk ateista, to ještě neznamená, že by nebyl radši, kdyby všechno mělo důvod být takové, jaké to je.

Zapnul jsem si krátké vlny a s tátovou pomocí se mi povedlo naladit někoho, kdo mluvil řecky, což bylo fajn. Nerozuměli jsme, co říká, ale leželi jsme a dívali jsme se na světélkující souhvězdí nalepená na stropě a chvíli jsme poslouchali. „Tvůj dědeček mluvil řecky,“ řekl. „Chceš říct, že mluví řecky.“ „Správně. Jenom nemluví řecky tady.“ „Třeba posloucháme právě jeho.“ První stranu novin jsme měli hozenou přes sebe jako deku. Zespoda tam byla fotka tenisty, který nejspíš něco vyhrál, ale podle tváře nebylo moc poznat, jestli je veselý, nebo smutný.

„Tati?“ „Hm?“ „Můžeš mi něco vyprávět?“ „Jasně.“ „Něco zábavného?“ „Myslíš na rozdíl od toho všeho nudného, co jsem vyprávěl doteď?“ „Přesně tak.“ Přimáčknul jsem se k nevíře blízko k němu, až jsem mu strkal nos do podpaží. „A nebudeš mě přerušovat?“ „Budu se snažit.“ „Protože to se pak vypráví dost těžko.“ „A je to otravné.“ „Co je otravné?“

Ta chvilka před tím, než začal vyprávět, byla moje nejoblíbenější chvilka.

„Bylo nebylo, mívalo kdysi město New York šestý obvod.“ „Co je obvod?“ „Tohle myslím bylo přerušení.“ „Já vím, ale když mi nepovíš, co je obvod, nebudu tomu vyprávění vůbec rozumět.“ „To je něco jako městská čtvrť nebo víc čtvrtí dohromady.“ „Takže když kdysi býval šestý obvod, máme teď obvodů pět?“ „Manhattan, jak jinak, potom Brooklyn, Queens, Staten Island a Bronx.“ „Byl jsem někdy v některém z těch dalších obvodů?“ „A je to tady.“ „Já to jen chtěl vědět.“ „Jednou jsme byli v Bronxu v ZOO, je to pár let. Pamatuješ si to?“ „Ne.“ „A do Brooklynu jsme jeli do botanické zahrady, podívat se na růže.“ „Byl jsem v Queensu?“ „Myslím, že ne.“ „Byl jsem ve Staten Islandu?“ „Ne.“ „A fakt byl kdysi šestý obvod?“ „O tom jsem se ti pokoušel vyprávět.“ „Už tě nebudu přerušovat. Slibuju.“

Když dovyprávěl, zase jsme zapnuli rádio a našli jsme někoho, kdo mluvil francouzsky. To bylo obzvlášť prima, protože mi to připomnělo výlet, ze kterého jsme se nedávno vrátili, i když bych byl radši, aby neskončil nikdy. Po chvíli se mě táta zeptal, jestli jsem vzhůru. Pověděl jsem mu, že ne, protože jsem věděl, že nerad odchází, dokud neusnu, a nechtěl jsem, aby se unavoval, když ráno musí do práce. Políbil mě na čelo a popřál mi dobrou noc a už stál u dveří.

„Tati?“ „Copak, kamaráde?“ „Nic.“

Příště jsem jeho hlas slyšel, když jsem se druhý den vrátil ze školy. Kvůli tomu, co se stalo, nás pustili domů brzy. Nebál jsem se, ani trošičku ne, protože máma i táta pracují jinde v centru a babička samozřejmě nepracuje vůbec, takže všichni, koho mám rád, byli v bezpečí.

Vím, že bylo deset osmnáct, když jsem přišel domů, protože jsem se často koukal na hodinky. V bytě bylo hrozně prázdno a hrozně ticho. Vymyslel jsem páku, která by mohla být hned na domovních dveřích a která by uváděla do pohybu veliké kolo v obýváku, které by se otáčelo a naráželo na kovové zuby, které by visely od stropu, takže celé by to hrálo krásnou muziku, třeba něco jako Fixing a Hole nebo I Want to Tell You, a z bytu byla jedna velikánská hrací skříňka.

Chvíli jsem hladil Buckminstera, abych mu ukázal, že ho mám rád, a pak jsem probral vzkazy na záznamníku. Ještě jsem neměl vlastní mobil, a když jsme odcházeli ze školy, Kefka mi povídal, že zavolá a řekne mi, jestli s ním půjdu do parku a budu se dívat, jak se snaží nacvičit triky na skateboardu, anebo jestli si půjdeme prohlížet Playboy do obchodu, kde mají uličky mezi regály tak, že nikdo nevidí, co si prohlížíte, na což jsem moc neměl chuť, no ale co.

První zpráva: 8:52. Jste tam někdo? Haló? Tady táta. Pokud tam jste, zvedněte to. Zkoušel jsem zrovna volat do práce, ale nikdo to tam nebere. Poslechněte, něco se stalo. Jsem v pořádku. Řekli nám, ať zůstaneme, kde jsme, a čekáme na požárníky. Určitě se nic nestane. Zavolám znovu, až budu mít lepší představu, co se děje. Jenom jsem vám chtěl dát vědět, že jsem v pořádku, abyste neměli starosti. Zase brzy zavolám.

Byly tam od něj ještě další čtyři zprávy: jedna z 9:12, jedna z 9:31, jedna z 9:46 a jedna z 10:04. Poslechl jsem si je a poslouchal jsem je znovu, a pak, než jsem stačil vymyslet, co mám dělat, a dokonce než jsem stačil přijít na to, co si mám myslet a co mám cítit, začal telefon zvonit.

Bylo 10:22:27.

Podíval jsem se na displej, kdo volá, a uviděl jsem, že to je on.

Ukázku z románu, který připravuje k vydání nakladatelství BB Art, přeložil Richard Podaný. Redakčně kráceno.

Galerie

Tintin en Tchécoslovaquie

Žluté letadlo typu Savoia-Marchetti SM 73 dosedlo na runway pražského letiště. Psal se rok 1938. Válka v Evropě byla na spadnutí. Mezi pasažéry letu z Bruselu seděla nepřehlédnutelná dvojice: slavný reportér listu Le Petit Vingtième Tintin a profesor historie a přední světová kapacita v oboru sfragistiky Alfred Halambique. Zapomenout nesmíme ani na Tintinova bílého foxteriéra, slyšícího na jméno Milou. Společným cílem jejich cesty byl Kłow, hlavní město Syldavie. Přistání v Praze využili k přesednutí do malého leteckého speciálu, který pro ně vypravila syldavská vláda.

Krátkou epizodu, jež se vešla do deseti komiksových oken, můžeme bez nadsázky přiřadit k nejvýznačnějším kulturním událostem meziválečného Československa. Tintinovu pražskému mezipřistání, jejž zinscenoval v komiksovém albu Le Scepter d’Ottakar (Ottokarovo žezlo) jeho tvůrce Georges Remi, se bohužel dosud nedostalo široké publicity. Třeba takové, jaké se těší letmá návštěva pařížských surrealistů Bretona a Eluarda v Praze. „Papeže surrealismu“ v hlavním městě netrpělivě očekávali čeští vyznavači automatismu a nevědomí. Tintina na pražském letišti neměl kdo vítat. Nejslavnější čtenářský klub Mladého hlasatele – Rychlé šípy – se zformoval v lednu 1939, tedy několik měsíců po Tintinově návštěvě. Ostatně těžko říct, jak by se světem protřelý dobrodruh cítil mezi českými vrstevníky v jejich začouzené klubovně s komínem neustále ucpaným od Černých jezdců. Předpokládejme, že pes Milou by se patrně skamarádil s Bublinou. Rovněž Remi, který podepisoval všechna svá díla pseudonymem Hergé, by s Jaroslavem Foglarem našel alespoň jedno společné téma. V dětství byl zapáleným skautem.

Ondřej Chrobák