To, že gramofon neslouží pouze k reprodukci hudby, je skutečnost známá už přes dvě desítky let. Jednou z hlavních osobností, která stála v polovině osmdesátých let u zrodu recyklační metody v práci s vinylovými deskami, je kanadský improvizátor Martin Tétreault.
Přestože leží kanadská scéna experimentální a improvizované hudby poněkud na okraji evropského zájmu, tamější umělecké, vydavatelské i posluchačské subkultury jsou velice aktivní a jejich činnost významně ovlivňuje světové dění. Překvapivá rozvětvenost a vitalita této scény je dána především dlouholetou tradicí dvou kanadských labelů: vydavatelstvím Victo, sídlícím ve Victoriaville, které je dramaturgicky spojeno s festivalem avantgardní hudby, a montrealskými Ambiances Magnétiques. S těmi je od jejich počátků spjato i jméno gramofonového manipulátora Martina Tétreaulta, který proslul jako významný inovátor ve světě volné improvizace a experimentální elektroniky.
Ničit tvořením
Tétreault začal svou uměleckou kariéru v osmdesátých letech, ne však jako hudebník, ale nejprve jako vizuální umělec. V rámci své výtvarné tvorby destruoval umělecká, resp. informační média: rozsekával a obrušoval knihy či časopisy a perforoval kusy potištěného papíru, které tak vyjímal z původního kontextu a vytvářel z nich nové artefakty. Podle jeho slov mu však papír přestal vyhovovat, a tak začal ničit vinylové desky: rozbíjel je na kousky, slepoval zpět do původní podoby a posléze je zkoušel přehrávat. Výsledek těchto experimentů ho zaujal natolik, že se začal věnovat pouze hudbě. Jeho cesta k alternativní práci s gramofony tedy byla čistě intuitivní – aniž by znal obdobné aktivity zakladatelů „jiného“ DJingu Christiana Marclaye, Johna Oswalda nebo Philipa Jecka, kteří se ke svým koncepcím dostávali zhruba ve stejné době, vynalezl ve svých „instantních symfoniích“ osobitý přístup, jímž se dostal do prostředí sílící vlny zvukových umělců, stavících chybné úkony a zdánlivě nepatřičné technické ruchy na plnoprávnou úroveň.
Tvořit ničením
Tétreault patří mezi hudebníky, kteří i přes masivní rozvoj digitální techniky zůstali u analogových přístrojů, přetvářených a využitých v nových souvislostech. Metoda tvorby hudby zasmyčkováním či strukturní destrukcí existujících děl mu však nestačí a zachází ještě dál: zkoumá vnitřní povahu gramofonu, jeho primární zvuky i poruchové jevy a preparuje svůj „nástroj“ přehráváním nejrůznějších ploch a povrchů, jež snímá jehlou gramofonu. Převažující přenosové chyby se mísí se zkreslenými ozvuky oper, jazzových standardů nebo rockové klasiky, zbyvšími v drážkách desek, čímž vznikají mnohovrstevnaté koláže plné překvapení.
Těžiště Tétreaultovy diskografie spočívá ve spolupracích, v rámci nichž se střetává s elitou světové improvizované hudby. Z kanadských umělců je to především kytarista René Lussier, s nímž natočil výborná alba Dur noyau dur a Qu’ouïs-je?, dále bubeník a skladatel Michel F. Côté nebo pianistka Diane Labrosse. Záznamem projektu Callas: la diva et le vinyle, na němž společně s klarinetistou Robertem M. Lepagem dekonstruovali desky nazpívané slavnou operní divou Marií Callas, spojují zdánlivě nespojitelné světy volné improvizace a formální kompozice, klasickou operu se soudobým sound artem. Nejpodstatnější mezinárodní kooperací je bezpochyby noisový duet s japonským avantgardistou Yoshihide Otomem. Intenzivní zvuk jejich gramofonové agrese lze označit jako špinavé tření hlukových stěn s častým využitím zpětných vazeb, elektronických zkreslení, s občasnou rytmizací a hektickým nasazením. Díky činnosti gramofonových průzkumníků jsou dnes DJské manipulace nejen běžnou výbavou různých avantgard, ale často také vyvlastněným kořením módního popového mainstreamu. Tétreault má tu výhodu, že vždy dovedl jít dál směrem k hranicím nejzazších možností přístroje, směrem k extrému.
Autor je přispěvatel časopisu HIS Voice.