Jen ztracenec nemá auto

Kdo je členem Goat Island?

Goat Island jsem já a pět dalších performerů, kteří jsou členy velmi svobodného sdružení. Neděláme jen divadlo nebo happeningy, ale i instalace a vizuální umění v tradičních prostorech i na ulici. Snažíme se integrovat různé přístupy.

Působíme v Chicagu, ale často vyjíždíme do světa jako teď k vám. Do Evropy jezdíme asi osm až deset let, většinou do Anglie. V Americe totiž není dost peněz na umění. Jestli si myslíte, že v Evropě nejsou peníze na umění, tak se podívejte do USA.

Označil byste vaši skupinu za politickou?

Samozřejmě máme potřebu se k lecčemu vyjádřit, ale ne vše, co děláme, je přímou reflexí společnosti nebo politické situace. Za politický považujeme náš přístup, metodu práce. Je v našem smyslu pro spolupráci, integraci různých proudů. Snažíme se vše dělat nedirektivně, nenásilně a respektovat rovnost všech lidí. Přispět k tomu, aby každý měl svůj hlas, kterým může ovlivnit, co se kolem něj děje.

Takže spíše než revoluci upřednostňujete výchovné působení?

Ano, svět se nezmění naráz, je to dlouhá cesta. Cítíme, že je třeba, aby Američané změnili svá srdce, začali přemýšlet v souvislostech a se zájmem o ostatní. Nezměníme-li některé věci dobrovolně nyní, okolnosti nás k tomu časem donutí. Děláme letní školu, tři týdny workshopů, při kterých klademe důraz na spolupráci, hodně učíme i v průběhu roku. Rozvíjíme komunitní projekty, spolu­pracujeme s aktivisty, anarchisty, komunikujeme s radnicí a tím se snažíme učit lidi, aby překonávali svou rozdílnost a spolupracovali.

Co znamená ten zvláštní název Goat Island – Kozí ostrov?

V Chicagu skutečně existuje ostrov na řece s názvem Goose Island, Husí ostrov. Původně jsme tam působili a název se nám moc líbil, protože je tam zvíře a protože se sami vidíme jako oddělené ostrovy, stranou od zbytku kontinentu. Navíc to vystihuje naše místní zakotvení, je to jakási definice místem, kde působíte. Jenomže v Chicagu již existovala divadelní organizace, která se nazývala Goose Island, tak jsme změnili jméno na Goat Island.

V Česku jste poprvé?

Ne, byli jsme tu už dvakrát a znovu přijedeme s celou skupinou v lednu. Jsme v kontaktu s Divadlem Alfred ve dvoře, máme zde tvůrčí dílny a budeme tu pracovat na našich starších věcech, ale chystáme i nové vystoupení. Teď jsme zde díky pozvání sdružení Auto*mat, vystupujeme v rámci týdne bez aut s naším projektem Bob Fuller Roadside Memorial, který se snaží upozornit na agresivitu a násilí, jež se každodenně odehrává na ulicích a jehož oběťmi jsou chodci a cyklisté. Naším cílem je motivovat řidiče, aby byli opatrnější.

Jak?

Projekt jsme vytvořili s Chicagoland Bicycle Federation, jedná se vlastně o agresivní reklamní kampaň fiktivní společnosti, která nabízí řidičům, kteří zabili chodce, „rychlý a ekonomický způsob, jak projevit lítost“. „Zabili jste chodce? Zavolejte nám z místa incidentu a my na něm do třiceti minut instalujeme vkusný, ručně vyrobený a individuálně přizpůsobený pomníček.“ Kampaň se snaží upozornit na fakt, že v Chicagu ročně zemře více než dvě stě chodců (v Praze více než 50), a to, co společnost pokrytecky odbývá označením nehoda a obvyklou pětisetdolarovou pokutou, je ve skutečnosti zabití člověka se všemi důsledky, které to přináší. Nyní jsme s pomocí grafického umělce Jana Čumlivského tento projekt přizpůsobili českému prostředí. Z Boba Fullera se stal dr. Miroslav Růžička a svou kampaň odstartuje 17. září v Praze. Máme ještě jeden podobný projekt, v jehož rámci jsme vytvořili kolekci velmi módních výstražných vest pro chodce, která ladí se všemi typy oblečení, jsou v ní i modely vhodné ke společenskému obleku, na cestu do kanceláře, pro děti.

S něčím podobným přišel nedávno jeden z poslanců českého parlamentu, ten však svůj návrh povinných vest pro chodce myslel naprosto vážně.

Ano, to názorně ukazuje, s jak tyranským systémem máme co do činění. Nezačneme-li si to uvědomovat, můžou pro nás být zanedlouho podobná omezení samozřejmostí. Má to ale ještě širší souvislosti. Vaši politici chtějí lidi oblékat do reflexních vest, naši kvůli autům vedou války. Náš životní styl ovlivňuje naši zahraniční politiku. Stydíme se, že vedeme válku za ropu. Mám v Americe auto a pořád ještě řídím, ale doufám, že to bude moje poslední. Pomohlo by, kdyby Ameriku vedli lidé pozitivně nakloněni životnímu prostředí.

Preferujete pouliční performance, pracujete ve veřejném prostoru?

Ne vždy. Většinu svých věcí děláme uvnitř. Velmi nás zajímá architektura, dělali jsme projekt v Istanbulu v chrámu Hagia Sofia a v Záhřebu, tam je podobná stavba, Džamia. Zajímá nás širší kontext a tohle jsou stavby se složitou historií, z kostela mešita, pak muzeum a zpátky mešita. Ta představení byla o matematických strukturách chrámů, ale i o širším kontextu náboženství, jeho provázanosti se státem. To je v Americe velký problém, je to vidět na Bushovi a jeho pojetí náboženských práv. Jde o velmi citlivé otázky, mnoho lidí na ně reaguje podrážděně a má nás za nebezpečné rozkladné živly. Náboženství hraje v americké společnosti pořád důležitou roli.

Máte tedy nějaké stálé působiště?

Ano, už nejsme na Goose Island, ale najímáme si prostory v jednom kostele, je to velmi otevřené a přátelské místo pro nejrůznější skupiny, jsou tam programy pro děti, bezdomovce, gaye a lesbičky. Byl také útočištěm pro emigranty a žadatele o azyl, zejména během skryté války v Guatemale, v El Salvadoru a Nikaragui zde pobývalo mnoho běženců.

V čem si myslíte, že vaše americké a naše evropské přístupy můžou být vzájemně inspirativní?

Myslím si, že vás určitě můžeme v lecčems varovat, abyste neopakovali naše chyby. Ale podle toho, co jsem slyšel, to moc nefunguje a stále zavádíte věci, z kterých jsme už v Americe nešťastní. Pro mě je pobyt zde velmi inspirativní, mnoho z toho, co zde vidím, bych chtěl i u nás. Zvláště když vidím, jak jsou vaše města přizpůsobena pohybu lidí, a nikoli aut. To byste si neměli nechat vzít. Amerika je velmi idealistická, my stále věříme, že lepší svět je možný.

Cítíte podporu ze strany oficiálních míst v Chicagu?

Máme velmi dobré vztahy s městskými úřady v Chicagu, které jsou velmi vstřícné ke kolům. Také Seattle a Portland jsou považovány za výjimečně vstřícné ke kolům. S tím problém není. Nedělám si iluze o jejich motivech, ale dnes už se v Chicagu všichni shodnou, že aut je zde příliš a je s tím třeba něco dělat. Občas narazíme na problémy – překážení provozu je přestupkem, za který mohu být zavřený. Média jsou kontrolována politickými a obchodními zájmy a často se vyjadřují opovržlivě. Ale existuje mnoho protestů na mnoha frontách a všechny jsou nějak spojené, a přestože jsou mezi námi rozdíly a často máme jiný přístup, výsledky se dostavují. Dosáhli jsme toho, že Lake Shore Drive, velká dopravní tepna na březích michiganského jezera, je občas uzavřena pro automobilovou
dopravu. To samozřejmě není něco, co změní svět, ale ukazuje to, že naše vize je reálná. Lidé vidí, že ulice bez aut jsou možné a že jsou velice příjemné. Vysoké procento lidí se rozhodne nekoupit si auto. Musíme pracovat s městskou správou, s místní policií, anarchistickými skupinami, umělci s každým, kdo má zájem. Chceme se zaměřit na kola, na kampaň pro zdravé ulice. V Americe existuje jistý druh stigmatu. Pokud nevlastníte auto, jste ztracenec. Chceme něco vytvořit pomocí umění a aktivit, jako je cyklistika a chození. Chceme změnit něco, co není vnímáno jako „cool“, na něco atraktivního. A to je práce pro mnoho umělců. Jsme 5 % populace a spotřebováváme 25 % zdrojů. Auta v tom hrají velkou roli. Souvisí to s mýtem amerického způsobu života, automobil je symbolem svobody, která je však jen zdánlivá. Budeme se muset něčeho vzdát. Amerika je nyní hodně polarizovaná, od občanské války jsme takovou situaci nezažili, ale pro mě je důležité, jakou roli v tom hraje umění. Myslím, že umění má v tomto ohledu hodně co nabídnout. Snažíme se tyto problémy vizualizovat, je to mnohem působivější, než když si o tom jen přečtete v novinách.

S jakými organizacemi spolupracujete?

Velmi důležité a charismatické hnutí je Critical mass. Působí celosvětově, v Severní i Jižní Americe, Evropě, Africe. V Chicagu, New Yorku a Londýně jsou velmi silní. To, co dělají, hromadné cyklojízdy, je způsob, jak uplatnit své právo na ulice, na města. Lidé používají svá těla na ulicích, je to vlastně performance. V Londýně se setkávají každý poslední pátek v měsíci, tato akce je unikátní a podílí se na ní mnoho významných umělců. Velmi intenzivně spolupracujeme s Randym Neufeldem, koordinátorem kampaně za zdravé ulice a předsedou národního sdružení cyklistických asociací. Je zde s námi na návštěvě České republiky.

Jaká je vaše osobní motivace pro tuto práci?

Dal jsem si nemožný a hodně nepraktický úkol. Nemám žádné osobní nebo rodinné trauma z nehody, ale často jsem byl svědkem podobných incidentů a mám s tím velký soucit. Jsem umělec, nic jiného neumím, a tak reflektuji svůj život. Kdykoli vyjdu ven, jsem tam já a okolo stovky aut, před tím nelze nikam utéct. Když člověk domyslí všechny souvislosti, jak silné je to téma, nemůže mlčet.