Základní problém fantaskní historky sesazení šéfa naší první scény není v tom, že Daniel Dvořák byl odvolán, ale způsob, jakým byl odvolán. Ministr kultury bez mandátu, který snad ještě nestačil otevřít dveře svého honosného úřadu na Malé Straně, na hodinu vyhazuje na základě kontrolní zprávy pečlivého útvaru svého resortu ředitele jedné z největších příspěvkových organizací. Proč ne, pokud se v divadle defraudovalo a tunelovalo ostošest. Zdá se ale, že daňoví poplatníci, prostí diváci a občané, kteří obě tyto instituce živí, se nesmí o hrůzách, jež se v Národním divadle za celé čtyři roky odehrávaly, nic dozvědět. Vedle předražených pozlacených toalet a přepisech v účetnictví, které jako první vyplavaly na povrch, jsou pravděpodobně ostatní zjištění natolik závažná, že musí být přísně utajena a zakopána za svitu Jiráskovy lucerny pod základní kámen budovy Národního divadla. Jediné, co se z oficiálních míst dovídáme, je fakt, že ministr Martin Štěpánek, díky svému agilnímu předchůdci a jeho zevrubným kontrolorům, nemohl ponechat bez řešení závažná pochybení při správě této příspěvkové organizace. Jaká pochybení? Do toho ti, milý občane, nic není, protože ministr odmítá důvody odvolání i kontrolní zprávu jakkoli komentovat a veřejnosti vysvětlovat. Co víc: je vůbec pod jeho úroveň, aby se s někým o tak závažném rozhodnutí bavil, nota bene se současným, „zdiskreditovaným“ vedením Národního divadla. Jako správný mocipán ukazuje svou přezíravost mlčením a povolává dva dychtivé čeledíny, bezejmenné mocné úředníky svého direktivního úřadu, aby odvolání páně ředitele dokonali, rozuměj vyrazili s ním jednou provždy dveře. Vždyť kolik si ten Dvořák na scénografiích v ND „nahrabal“! Škoda jen, že ministerští papaláši neukončili Dvořákovu anabázi v ND tradičně telefonicky, jako za starých dobrých socialistických časů.
Divadelně do konce
Pokud se dezorientovaný a snad záměrně dezinformovaný divák domnívá, že fraška se končí, hluboce se mýlí. Na uvolněné místo již číhá narychlo povolaný, „krizový“ manažer Jan Mrzena, který v jednom z večerních vysílání České televize nesrozumitelně frázuje o budoucnosti Národního divadla a nechává se natáčet, jak usedá na uvolněnou ředitelskou židli. Bezděčně listuje divadelními programy ND a vlastně neví, co má dělat. Pochopitelně, protože převzetí takto mohutné divadelní instituce, ve které se repertoár tradičně připravuje i dva roky dopředu, trvá několik týdnů, ne-li měsíců. Představení pak vrcholí tiskovou konferencí odvolaného vedení divadla. Bývalý ředitel Dvořák pod tíhou emocí přehání, jistě ne všechny nasmlouvané celebrity domluvený kontrakt s divadlem zruší, a (jinými médii snímaní) novináři tu překvapivě a dlouze kritizují jednotlivá představení, ačkoli se jedná o kauzu zcela odlišnou. Spojování umělecké úrovně představení s ekonomickým hospodařením divadla je prostě nepatřičné.
Kultura nezajímá
Kocourkov, říkáte si? Nikoli, česká realita po sedmnácti letech svobody. Problémy ale není nutné hledat jen dole, u prostých českých občanů, a v našem hlavním národním rysu, totiž závisti, ale i výše, u neomylných vládců. Naprosté podceňování významu kultury v české společenské hierarchii se v krizi kolem Národního divadla dokonale zobrazuje. Do ministerských postů se dostávají málo kvalifikovaní sympatizanti politických stran, jejichž jediná aprobace pro vedení úřadu je ta, že předseda vítězné politické strany se s nimi již drahně let zná či je jednou viděl ve vtipné veselohře. Že nemají tito moderní nafoukaní tlučhubové adekvátní vzdělání a k tomu disponují jen minimálními manažerskými zkušenostmi, nikoho nezajímá, hlavně že jsou známí z filmů a pohádek a během svého funkčního období vykonají několik rázných gest, čímž získají pro partaj pár cenných voličských hlasů. Což o to, proč by nemohli šaškovat, nic jiného, zdá se, beztak neumějí, horší však je, že nešaškují na divadle, ale dostávají do rukou moc, již dokážou beze zbytku zneužít. Výsledky pak můžeme sledovat v přímém přenosu.
Přenos to ale není příliš zábavný. Již dávno se přece měl ministr kultury vzdát výhradního práva svévolně jmenovat do vedení Národního divadla či Národní galerie, koho se mu zamane, bez přihlédnutí k případnému výběrovému řízení. Již dávno měl zavést čitelné mechanismy volby ředitelů těchto institucí. Již dávno mělo dojít k decentralizaci české kultury, aby se v pražském úřednickém vakuu stále nerozhodovalo o tom, zda si v Dolních Kotěhůlkách budou moci divadelní amatéři zakoupit nové kulisy. Již dávno mělo dojít k radikálnímu omezení pravomocí úředníků ministerstva kultury, aby se celému českému umění konečně trochu ulevilo a nedocházelo k trapnostem typu současného tance kolem Národního divadla. A především již dávno měli začít politici přistupovat ke kultuře vážně a odpovědně a nechápat ji stále jako zbytečnou přítěž státního rozpočtu.
Pro to vše ale bohužel chybí zásadní vlastnost našich verbálně velmi výkonných mocipánů, totiž odvaha. Nezasloužili bychom si po tolika letech svobody konečně důstojnou politickou elitu namísto přízemních a neomalených postnormalizačních aparátčíků a jejich servilních kamarádíčků? Co si nebohý občan může myslet o tom, když se ministr kultury nedokáže podívat do očí řediteli Národního divadla a vysvětlit mu, proč ho vyhazuje? Koho si tedy vážit?
Autor je teatrolog.