Mnohé barvy a vůně nespisovné češtiny soustředili do jednoho abecedního seznamu autoři dlouho očekávaného slovníku. V něm zjistíme či si ověříme, co znamená kynožit, placatit se, aufpasovat, šudlit, pizdit a šoknout. Autor následujícího textu nic podobného neprovádí, naopak se seriózně, spisovně a bez meškání zamýšlí nad limity přítomného lexikonu.
Čeština je jazykem silným a sebevědomým, a přestože se pravidelně objevují více či méně intenzivní nářky nad jejím vývojem či dokonce obavy o její osud, nemusíme se nijak vážněji znepokojovat. V poněkud horším stavu je ovšem naše slovníkářství: zachycení současné spisovné slovní zásoby už nejen kvůli rychlému vývoji posledních let nedostačuje a nový slovník je v nedohlednu. A ještě o stupeň hůře je na tom zachycení slovní zásoby nespisovné. I když například slangům, tedy nespisovným jazykům určitých profesních či zájmových prostředí, jsou věnovány již stovky odborných článků a seminárních či diplomových prací a nové přibývají, vyhovující syntetizující slovníky většího rozsahu prakticky neexistují – a jiné nespisovné útvary češtiny jsou na tom podobně.
Tento jazykovědný deficit nyní nově přispívá vyrovnat rozsáhlý Slovník nespisovné češtiny, vytvořený šestnáctihlavým autorským kolektivem pod vedením dr. Jana Huga – pro nejednoho jazykovědce bude jistě překvapením, že práce zřejmě vznikla zcela bez přispění akademickovědného Ústavu pro jazyk český i fakultních bohemistických pracovišť. Jedná se o dílo záslužné a pozoruhodné, a to nejen rozsahem (více než 12 000 hesel), ale i ambicí na šíři obsahového záběru.
Rozmáchlé surfování
Příručka čtenáři v jediném abecedním soupisu zprostředkovává výběr ze slovní zásoby devětadvaceti vybraných profesních či zájmových slangů a tzv. argotu (historické mluvy, jejímž zásadním atributem měla být utajovací funkce), najdeme zde nemálo nespisovných výrazů vázaných generačně (slang mládeže či dětské výrazy) a výrazů spjatých s jistým teritoriem (spíše než o tradičně vymezené dialekty jde o velkoměstskou mluvu, konkrétně o výrazivo specificky brněnské, ostravské a pražské) a slovník výběrově obsahuje dokonce i výrazy, které jiné příručky považují za spisovné (např. courat se, švihák či grobián). Výklad významu někdy doprovází poznámka etymologická (o vývoji výrazu, např. ve dvanáctiřádkovém výkladu k pozdravu čus), jindy téměř encyklopedická (s výkladem souvisejících reálií, např. u hesla kukavůz, kde se dozvíme i rok a místo založení prvního výrobce takových vozů), mnoho hesel obsahuje příklad užití výrazu.
Svou hodnotu má i občasná klasifikace značkami pro ironii, hanlivost, vulgárnost a xenofobní zabarvení výrazů. Zachycený materiál přitom nelze jako celek začlenit do pevně vymezeného období: vedle výrazů z doby nejnovější stojí slova, která minimálně za posledních sto let pravděpodobně mnoho mluvčích neužilo (třeba kochum ve významu spojenec s odkazem na Puchmajerovu příručku z roku 1821).
Slovník nespisovné češtiny tak stojí nad vybraným úsekem češtiny rozkročen opravdu nebývale široce, což zejména laičtí čtenáři jistě ocení: probírání se hesly odkazujícími do tolika různých prostředí a do tolika různých sfér češtiny a třeba odhalování obecných slovotvorných postupů lze prožívat jako svého druhu dobrodružství. Zážitek nad slovníkem tak nemusí být nepodobný internetovému surfování po oblíbených webových stránkách.
Těšme se a veselme se
Odborník by při hodnocení byl ovšem asi poněkud střízlivější a neubránil by se celému souboru otázek. Je zřejmé, že slovník je jen úzkým výběrem z existující nespisovné slovní zásoby: zatímco ze zmíněných slangů je jich zde částečně zdokumentováno necelých třicet (podle soupisu zkratek asi nedopatřením jen třiadvacet, zapomenuty byly zkratky film., med., polic., rozhl., tel. a tisk.), v Hubáčkově Výběrovém slovníku českých slangů (2003) je jich vymezeno téměř sto, a ani to zdaleka není úplný počet. Hypotetické zaznamenání celé nespisovné češtiny by tak vedlo k příručce jistě mnohonásobně rozsáhlejší – a proto je nasnadě otázka kritérií výběru. Jsou zde dokumetované slangy v nějakém smyslu reprezentativní, nebo jsou vybrány podle možností sbírat k nim jazykový materiál, nebo byly snad autorům jen osobně zvláště milé? Jak vyčerpávající je odhadem jejich zdejší zpracování? Jakými metodami byly výrazy přesně zjišťovány, případně jak se tyto metody lišily pro různá prostředí? Pocházejí všechny výrazy bez odkazu na jinak bohatou literaturu z vlastního sběru? A jak široce byl tento sběr založen? Jsou opravdu odfiltrovány výrazy, které vznikly jen pro účely jediné situace a nejsou sdíleny alespoň minimálním počtem mluvčích (tzv. okazionalismy)?
Dostatečné odpovědi na tyto a ještě další otázky nám nedává ani třicet stran jinak fundovaných úvodních statí, jimiž je příručka velmi vhodně uvozena a jež jinak alespoň některé informace o tom, co od slovníku vlastně očekávat, obsahují (a navíc stručný popis rozvrstvení současné češtiny a rovněž stručné sociálně-jazykové charakteristiky více než poloviny zpracovávaných slangů a tzv. argotu).
Je pochopitelné, že vyhovět ve složitém prostoru nespisovnosti tak komplexnímu zadání, jaké před sebe autorský kolektiv postavil, a zachovat přitom metodologickou čistotu není ani při maximálním nasazení vůbec snadné. Spíše než přísnost je proto na místě radost a optimismus: těšme se, že Slovník nespisovné češtiny máme, a nechme se jím inspirovat k vlastním jazykovým postřehům a intenzivnějšímu prožitku naší mateřštiny.
Autor působí v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK.
Slovník nespisovné češtiny. Argot, slangy a obecná mluva od nejstarších dob po současnost.
Historie a původ slov. Maxdorf, Praha 2006, 416 stran.