Na stopě čirému výrazu

Co je expresionismus? „Ani jednotný styl, ani směr, ani skupina, ani epocha“, „velmi nesnadno definovatelný, společný jmenovatel je těžko určitelný, neexistují závazné manifesty, existují jen více či méně vágní vyznání“ – odpovídá Ludvík Kundera. A „vyznání“ Gottfrieda Benna? Ve stati Expresionismus píše, že je to „drcení skutečnosti, bezohledná chůze-ke-kořeni-věcí“, reakce na dobu, „kdy se nad vodami nevznášel Duch Boží, nýbrž nihilismus, kdy pro celou jednu generaci Němců platila Nietzscheho slova, že umění je jedinou metafyzickou činností, k níž nás život ještě zavazuje“, reakce na svět „propadlý zániku“, svět, z nějž už zbyl jen „provoz“ a „funkcionalismus zralý na zteč, která pak přišla“. Stať ukazuje na neustále přítomný paradox Bennova díla: je až pedantsky určováno týmiž konstantami, přitom však nabývá poloh rozmanitých, což je ovšem výraz pro tuto příležitost vyčpělý, takže řekněme spíš: poloh vzájemně se popírajících.

Onu paradoxnost výmluvně dokreslují okolnosti vzniku této expresionistické apologie. Benn píše text v roce 1933, když u něj vrcholí to, čemu říká dnešní terminologie „poblouznění nacistickou ideologií“ – ale hleďme, co k tomu dodává: „Umění, které nikoho nic nestojí, smí zřejmě přinášet jen to, co bylo už před dvaceti lety běžné na lidových školách, ale věda, která stát, zemské vlády, veřejnost a daňové poplatníky stojí nezřízené sumy, smí při pevných platech a vdovských a sirotčích důchodech až do penze skládat svůj specializační humbuk. V takovém nesmyslu nebude jistě nové Německo pokračovat…“ Co Benna k německému fašismu přivádí, jej už v jádru vypuzuje, neboť hlavní pohnutkou mu není žádný lebensraum ani antisemitismus, nýbrž hledání výrazu pro dobu, která ztratila skutečnost a nahradila ji funkcí, pro dobu, kdy „epocha umění je navždy pasé!“, pro dobu vrcholící degenerace a rozpadlé reality, pro dobu nihilismu, který se dá překonat, jen když nás vyprovokuje k nalezení formy, čirého výrazu. Ostatně povšimněme si, s jakou urputností se Benn výrazu – tohoto příkladného kalku slova exprese jak v němčině (Aus­druck), tak v češtině – domáhá ještě dávno po „historickém expresionismu“: to vysvětluje Kunderovy „neexistující závazné manifesty“. Expresionismus nevychází z proklamací, ale z vnitřní potřeby, která nestojí a nepadá s hnutím. Nikoliv bez příčiny nacházíme tak často zmínky o pohybu zevnitř ven.

Nevěřím na obnovy

Bennovo hledání je celoživotní, točí se stále okolo jednoho středu, a přece je paradoxní i na vyšších rovinách. Jeho upnutí na výraz je na jedné straně vpravdě teleologické, ba eschatologické – ale zůstává důsledně antiutopické, antikauzalistické a – pokud jde o dějiny a veřejný prostor – antidialektické („V posledních letech znamenala politika… dialektické tlachy…“). A paradox je i v cíli samém: „Já osobně nevěřím na obnovy, duchovní záležitosti jsou nevratné,“ říká jeho Radarový myslitel, ale myšlenka návratu v této souvislosti vždycky znovu probleskuje. Je to návrat, ke kterému se dá přiblížit jen pohybem vpřed: „Cíl, víra překonání by pak znamenalo: zákon formy. Nabyla by tak pro [Němce] charakteru všelidového závazku propracovat se v boji, svém životním boji, k věcem, které se vlastně vybojovat nedají, jejichž vlastnictví však starším a šťastnějším národům vyrůstalo nevybojováno – z jejich vloh, jejich mezí, jejich nebí a moří: cit pro prostor, proporce, kouzlo realizace, vazba na nějaký styl,“ píše se v Post­nihilistických úvahách z roku 1932.

Degenerace a forma

Nechceme přehlížet některé detaily posledně citovaného výroku: němectví, více a méně šťastné národy, jejich vlohy, jejich meze – i s těmito milníky na cestě Bennova hledačství se jeho čtenář musí vyrovnávat, podobně jako s geno- i fenotypem, bílou rasou, progresivní cerebrací (rostoucí důraz na funkci kůry mozkové na úkor ostatních tělesných funkcí), šlechtěním, antihumanismem, meskalinem a hašišem. Mluví-li Benn o degeneraci bílé rasy, je to myšleno povýtce biologicky – a úvahy nad kulturně-historickými otázkami vycházejí právě odsud; koneckonců odpovídá na ně lékař.

V Nokturnu to začíná statí Výstavba osobnosti z roku 1930, kde se ústředním stává „geo­logický princip“: „Naše lidskobiologická přítomnost nese ve svém těle dvě stě rudimentů – kolik jich nese naše duše, se nedá vyčíslit… Odkud to všechno? Nikoli z tohoto světa. Z dávnějších světů, neboť lidskou osobnost neslo mnoho biologických základů.“ Na přímou souvislost těchto úvah s hledáním výrazu poukazuje závěr řeči pronesené v Akademii umění o dva roky později: „Nicota, která se silou domáhá formy, …otevírá zcela určitě založenou perspektivu ohledně nadcházejícího stylu: totiž že pod už neudržitelným rozpadem reality a stále rostoucím pojmovým stísněním se bude připravovat radikální průnik starých substanciálních vrstev a že závěrečná civilizační epocha lidstva, z níž beze vší stopy vymizí naprosto všechny ideologické a teis­tické motivy, bude zároveň epochou velkolepého halucinatorně-konstruktivního stylu, v němž se do vědomí ještě jednou vrátí náboj původu, úsvit všeho tvůrčího, v němž se ještě jednou a s poslední vehemencí představí mezi všemi fyzickými podobami ta jediná, metafyzická podstata: člověk, jak se skrze formování obrazů a vizí vyděluje z chaosu.“ Halucinatorně-konstruktivní styl je ovšem třeba brát doslova, neboť „třeba pomocí meskalinu nebo hašiše lze rase zprostředkovat příliv poznatků a ducha, který by ze sebe mohl rozpoutat novou tvůrčí periodu,“ jak se píše v eseji Vyprovokovaný život (1943).

Trestí těchto úvah je Román fenotypu z roku 1944, který zaujímá centrální místo v Nokturnu i v celém Bennově díle. Je to tříšť „dojmů, vzpomínek a činů fenotypu během čtvrt roku, od 20. 3. 1944 do 20. 6. 1944“, přičemž fenotypem, „to jest aktuálním exemplářem genotypu, druhu jako takového“, můžeme jistě rozumět samotného Benna. Tato akauzální mozaika pozorování konkrétních skutečností nebo i dějinných postav a událostí vždy znovu sahá po onom vzývaném výrazu – „a pak léta končí ve fialovém bodláčí a sirně žluté, žhavé sladké růži diane vaincue“. Těmito slovy končí jedna z kapitol Románu, nazvaná Geo­grafické detaily.

Příliš mnoho estetiky

Dovolím si jedno klišé, které se týká rozumu: ten totiž nad těmito úvahami, vedenými od biologie k estetické spáse, zůstává stát – především u vědomí děsivých dějinných souvislostí, jichž se tyto toky ducha dotýkají. S rozumem je tu však svízel – jak je totiž patrné, rozum už nemá podle Benna u finálního vydělení z chaosu co dělat: „Lyrikou se to stává, až když to nabude formy, která dá obsahu autochtonnost, která ho nese, pomocí slov z něho udělá fascinaci.“ Tedy fascinací, nikoliv rozumem se překoná krize provázená „progresivní cerebrací“.

Poslední citát pochází z přednášky na téma Problémy lyriky. Je příznačné, že „výbor z prózy“ uzavírá právě ona a že se opírá mimo jiné o Valéryho, který říká: „Proč by se nedala tvorba uměleckého díla sama chápat jako umělecké dílo?“ Tak můžeme také číst celé Nokturno. Můžeme sice jeho překladateli – jemuž za překlad ostatně patří velké uznání – Jiřímu Bryndovi vytknout, že do něj nezařadil víc raných „rönnovských“ próz, zejména Mozků, vcelku však splňuje Nokturno právě to, co Benn žádá od lyriky: jeho hledání výrazu je fascinující. Není však věru bez kalu.

Autor je šéfredaktor měsíčníku pro světovou literaturu Plav.