Stíny velkoměsta v Benátkách

Architektonické Benátky, stejně jako většina obřích přehlídek, jsou velkou a v krátkém čase jen těžce vstřebatelnou show. Zvlášť když jsou věnovány tématu tak komplexnímu a mnohotvárnému, jako jsou dnešní velkoměsta. Jak je zvykem, expozice má dvě hlavní části – výstavy v Arsenale a národní expozice v parku Giardini.

Nejrozsáhlejší kurátorská výstava s názvem Velkoměsta, architektura a společnost (Cities. Architecture and Society) obsadila rozsáhlou, 300 metrů dlouhou halu Corderie dell´Arsenale v areálu starého muničního skladu na okraji Benátek. Jejím autorem je londýnský architekt Richard Burdett, profesor architektury a urbanismu na London School of Economic a poradce londýnského starosty. Burdett se problémy dnešních velkoměst zabývá již několik let, snaží se vyvolat diskusi, uvažovat o možnostech dalšího vývoje. Inicioval například cyklus mezinárodních konferencí, které se konaly v největších světových městech, jako New York, Šanghaj nebo Mexiko City. Burdettova výstava na Benátském bienále představuje 16 velkoměst ze čtyř kontinentů. Od slumů Bogoty a Mexiko City přes Istanbul a Šanghaj až po Londýn nebo New York. Satelitní a letecké snímky, kresby nebo fotografie a videa z různých částí doplňují sociologická a ekonomická data. Autoři zaostřili na migraci, složení populace, rychlost růstu měst, hustotu obyvatel, ale i kvalitu jejich životů. Zajímavé je například srovnání dostupnosti centra veřejnou dopravou a automobilem, kde na celé čáře vede Tokio. Tam se do centra města dostane během 20 minut mnohem více lidí než automobilem. V ostatních megapolích je tento poměr obrácený.

Data, informace a srovnání jistě velmi zajímavá, nicméně je otázka, zda a jak je vůbec možné je přetavit do výstavy. Autoři se snažili data co nejvíce oživit – můžete si stoupnout pod trychtýř a poslouchat zvuky jednotlivých měst nebo se projít po prohnuté promítací ploše. Ale i přes velkolepou instalaci a kvalitní design začnete být u desátého velkoměsta zahlceni informacemi. Data zůstávají velmi abstraktní, chybějí tu příklady, bližší pohled, jednotlivá řešení. V expozici je bohužel jen několik málo konkrétních urbanistických projektů, nicméně velmi zajímavých – například projekt architekta Renza Piana na proměnu přístavu v italském Janově nebo revitalizace železnice v New Yorku.

Celá výstava působí spíše jako výzva nebo výstraha nejen architektům, ale především těm, kteří o budoucnosti měst rozhodují. Starostům a dalším zástupcům největších světových měst byl určen také workshop v úvodu bienále a především pro jejich potřebu bude vydána publikace s názvem Agenda pro 21. století.

Na hlavní výstavu v Arsenale navazuje expozice italského pavilonu v Giardini, která hostí inovativní projekty a výzkum 13 mezinárodních architektonických škol a dalších institucí. Národní expozice téměř padesáti zemí, které jsou zčásti v národních pavilonech v Giardini, zčásti roztroušené po celém městě, odkazovaly k hlavnímu tématu bienále ve velmi různé míře. Spíše než o dnešních velkoměstech tak vypovídají o rozpacích, které provázejí prezentace architektury. Architektonické bienále to má mnohem těžší než jeho starší výtvarný sourozenec. Samotné domy i s jejich kontextem vystavit nelze a kurátoři volí nejrůznější média a prostředníky – ať už tradiční fotografie a modely nebo projekce a filmy, v nejodvážnější interpretaci pak nejrůznější instalace. Vzhledem k rozsahu bienále je třeba zaujmout návštěvníka hned, jinak se otočí a zkusí další pavilon. Navíc kurátoři nemají zcela jasno v tom, komu je přehlídka určena. Architektům, odborníkům, zájemcům o architekturu, nebo běžnému návštěvníkovi Benátek? Výsledkem je, že v některých pavilonech už jen těžko hledáte stopy po architektuře. Například Maďaři vystavili instalace z levných mechanických hraček z Číny, francouzští studenti se v pavilonu zabydleli, z lešení si postavili komůrky na spaní a velký bar, v kanadském pavilonu je plachta vyrobená z předem daného počtu PET lahví. Mezi nejlepší pavilony patřily ty, kde se podařilo propojit vtip a atraktivitu s prezentací konkrétních projektů. Určitě mezi ně patřil německý, který se zaměřil na konvertibilitu architektury, její snadnou proměnu a přizpůsobení se funkci a situaci. Zaujala i expozice Neznámá japonská architektura a města, která představuje drobné stavby z tradičních přírodních materiálů, především dřeva. Ty tvoří nečekaný protiklad obdivované japonské architektuře ze skla, kovu a betonu. Například v podobě tradičních čajových domků se tak přírodní materiály a vesnická estetika plíží mezi přísné úhly japonských měst.

Český pavilon, který vytvořil architekt Ivan Kroupa se svými studenty z ČVUT, nám rozhodně ostudu nedělá, byť nepatří k těm, jež zaujmou na první pohled. Vzhledem k velikosti Prahy, z globálního hlediska zanedbatelné, pojali autoři jako velkoměsto celé území České republiky, které je silně urbanizované a v některých oblastech už ztratilo zřetelné hranice mezi městem, krajinou a industriálním územím. V prostoru Česko-Slovenského pavilonu postavili rafinovanou konstrukci z klasického trubkového lešení, které se z nejasného důvodu stalo nejoblíbenějším materiá­lem celého letošního bienále. V modelu české meta-city je nataženo šest průsvitných pláten pro šest projekcí na šest témat – město, krajina, periferie, maloměsto, zničená krajina a komunikace. Každá projekce v jednoduchém sledu prezentuje studentské projekty a myšlenky, které sem tam doplňují realizace profesního ateliéru Ivana Kroupy. Instalace působí velmi čistě a zdánlivě jednoduše, což vychází nejen z přístupu Ivana Kroupy, ale i z velmi omezeného rozpočtu, který měl k dispozici. Sám do výstavy vložil nejen mnoho času a úsilí, ale i vlastní finanční prostředky. To svědčí mimo jiné o tom, že architektura pro naše politiky zůstává bohužel popelkou.

Autorka je novinářka.