Ukrajinská otázka

O mezinárodním právu se často mlčí proto, že překáží nějaké politické nebo soukromé síle. Pokud je zmiňováno, pak proto, že je to v zájmu nějakého státu. Například USA, které odmítají přistoupit k většině multilaterálních závazků, se odvolávají na mezinárodní právo jen výjimečně. Stalo se tak u příležitosti ukrajinské krize – na rozdíl od krize irácké, kdy se USA obešly bez schválení použití vojenské síly Radou bezpečnosti OSN a porušily zásadní článek Charty OSN.

Západní státy, vydávající se za jediné zástupce „mezinárodního společenství“, mají ve zvyku zlovolně vykládat rezoluce Rady bezpečnosti tak, aby tím ospravedlnily politické vměšování. To byl případ Libye, kdy Francie a NATO likvidovaly tripolský režim a nechaly po osmi měsících války popravit jeho vůdce pouze na základě prostého rozhodnutí této Rady o bezletové zóně nad Libyí.

Praxe některých západních mocností, jež se snaží vytvářet „zvykové právo“, vyhovující jejich zájmům monopolně, se stává základním zdrojem mezinárodního práva, a to namísto mezinárodních smluv a ustanovení Charty OSN. Tak například rovnoprávná suverenita států ustupuje faktické hierarchii „demokratických“ zemí nad těmi, které demokratické nejsou. Státům „demokratickým“ je zaručen přístup k mezinárodnímu právu, čímž se popírá univerzalismus práv a mezinárodních povinností. Platí to také o zásadě „nevměšování“, která se změnila v opak pomocí interpretace slova „humanitární“, jež nepřihlíží k právům hospodářským a sociálním.

Aktivismus ve službách Západu

Četné nestátní neziskové organizace a nadace byly založeny a přetvořeny v líhni veřejné a soukromé moci USA a EU a účastní se aktivně financování a formování „aktivistů“ a rozšiřování „informací“ v zemích, jejichž politiku západní státy neschvalují. Hrály přední roli v různých pseudorevolucích v bývalých sovětských republikách, v Africe, v arabském světě, a pokud to bylo nezbytné, i ve spolupráci s extrémními náboženskými silami, muslimským bratrstvem či salafisty nebo neofašisty v zemích blízkých Rusku. Tak asistovaly v revoluci růží v Gruzii, tulipánové revoluci v Kyrgyzstánu a oranžové revoluci na Ukrajině, obnovené v roce 2014.

Díky těmto silám, řízeným na dálku, je pochopitelný lidový odpor sociální povahy zaváděn na západní hospodářskou a vojenskou cestu, již je obtížné kvůli vztahům globálních sil opustit.

Ospravedlnění tohoto vývoje podávaná ze Západu si protiřečí a mění se případ od případu. Neuzavírají se do rámce legality, který je příliš svazující, nýbrž často spočívají na argumentaci mezinárodní „morálky“, blízké představám 19. století. Nejužívanější argument, který je dobře použitelný, jsou „lidská práva“. Pomocí právních norem ospravedlňuje všechny činnosti vydávané za „humanitární“. Tyto normy se zmateně rozpouštějí a mezinárodní veřejné mínění svazují do „lidských práv“, koncipovaných podle iluzorního, avšak atraktivního „amerického způsobu života“.

Západní mocnosti se pokoušejí vnutit mezi­­národnímu veřejnému mínění logicky skloubený obraz své politické a právní praxe. Vy­­užívají toho, že západní svět byl v průběhu dějin odpovědný za kolonizaci, později za dekolonizační války a četné vojenské intervence (vojenské zásahy USA v Asii a Jižní Americe nebo zásahy Francie v Africe). Západní síly chtějí být snadněji přijímány nebo aspoň tolerovány, a proto tvrdí, že jsou různé etapy mezinárodního práva, které si protiřečí. Tak lze dosáhnout toho, že zásady a interpretace práva staré etapy už neplatí pro etapu novou.

Přizpůsobení práva globalizaci

Podle západních států se právo národů na sebeurčení původně týkalo jen už vytvořených států (šlo o svobodu národů, které byly obětí nacismu a japonského militarismu), aniž platilo pro kolonie. Když se pak kolonizované národy logicky této zásady dovolávaly, aby dosáhly nezávislosti, západní doktrína se snažila zbavit ji pozitivního rozměru. Ve třetím období, v němž žijeme nyní, se podle západních postojů už nemá tato zásada uplatňovat v mezinárodních vztazích, nýbrž jako podnět k vnitřnímu zhroucení státu, legitimně podporovanému zvenčí, aby se část obyvatelstva země oddělila a vytvořila jiný stát.

Vytváření nových politických entit, často velmi malých a málo životaschopných, je v mezinárodním měřítku výsledkem západní vůle oslabit jisté státy a zbavit je jejich významu, jako tomu bylo při vzniku jihosúdánského státu nebo rozdrobení jugoslávské federace. To zcela odpovídá zájmům globalizátorů, stoupenců „global governance“, vykazujících státy k omezené svrchovanosti.

Další falšování se týká základní zásady, jež zakazuje uchylovat se k násilí, kromě případů oprávněné obrany. Cílem této zásady je udržení míru. Pro Západ je použití síly vůči suverénnímu státu přijatelné, má­li se jím zabránit porušování humanitárního práva, tedy útokům poměřovaným vnitřním právním pořádkem.

USA (a Izrael) jdou v těchto „interpretacích“ práva ještě dále a přidávají „oprávněnou preventivní obranu“, což je ve skutečnosti jen paradoxní spojení legitimní obrany a agrese, jejíž definici předloženou Valným shromážděním OSN ovšem odmítají. Zvláště NATO se považuje za náhradu Rady bezpečnosti OSN vybavenou „právem autonomní akce“ – viz Strategickou koncepci NATO přijatou 23.–24. dub­­­na 1999.

Západní mocnosti tedy právo neporušují, pouze se ho snaží přetvořit tak, aby více vyhovovalo jejich potřebám a mezinárodní situaci. Ve skutečnosti je to ale neustále probíhající pokus přizpůsobit ho neoliberální globalizaci, kterou ohrožuje rozšiřující se multipolarismus. Charta OSN přece v době svého přijetí sledovala v první řadě zachování míru; dnes interpretuje NATO Chartu především jako zaručení lidských práv a humanitárního práva, a to i za cenu ozbrojených konfliktů.

Ukrajinská krize

Kyjevské revoltě je možno přičíst především sociální příčiny: protestující demonstranti odhalovali špatné řízení nejistých ústavních orgánů – prezidenta republiky, vlády a parlamentu. Lidové protesty se však záhy podřídily kádrům financovaným ze Západu a neonacistům a neofašistům Pravého sektoru a Svobody; jeden z jejich představitelů je nyní místopředsedou vlády a ministrem obrany a další je generálním prokurátorem. USA a EU se přitom snažily dostat blíže k ruským hranicím, a to i za cenu škod, které by to způsobilo Ukrajině. Ukrajinská krize je jen součástí celkové politiky zahánění Ruska a likvidování jeho vazeb na sousední státy, které byly kdysi součástmi Sovětského svazu. Nad rámec tradičního protiruského postoje, jehož styl a náměty se od zániku SSSR nezměnily, argumentuje dnes západní svět, zvláště USA a Francie, že Rusko porušilo vnitřní právní řád Ukrajiny a mezinárodní právo.

Lidé, kteří nově zaujali státní funkce v Kyjevě, se označují za obránce ukrajinské ústavnosti, což je paradoxní u těch, které dosadila k moci údajná revoluce. Ve skutečnosti nevykazovalo kyjevské povstání žádný ohled na ústavu z roku 1996, změněnou v roce 2004; dodatky z roku 2004 zrušil ústavní soud v roce 2010. Pod tlakem ulice byla 21. února 2014 zahájena nová revize ústavy tak, aby se vrátilo znění z roku 2004, ale skutečnost, že tato změna nebyla vyhlášena, ji zneplatňuje. Ve zmatku parlament zbavil funkce prezidenta, považovaného Západem za proruského. Zbavení funkce je ale možné podle článku 108 ukrajinské ústavy jen jako impeach­­ment, což je článek 111. Tato procedura vyžaduje vyšetřování komisí, jejíž závěry jsou předloženy parlamentu. Ten po posouzení věci ústavním soudem hlasuje o zbavení prezidenta jeho funkce tříčtvrtinovou většinou – impeachment byl ale schválen 328 hlasy namísto potřebných 337. Prezident své funkce nebyl zbaven v souladu s právem a jeho žádost o pomoc Ruska je důvodná. Noví státní funkcionáři v Kyjevě se tak nemohou ohánět zákonností, neboť sami porušili její ústavní zásady.

Existuje krymský lid?

Iniciativa státních orgánů Krymské autonomní republiky uspořádat referendum o připojení k Ruské federaci vyvolala u USA a u států EU „legalistickou“ reakci, i když až do té doby tyto státy podporovaly vzpouru, jež vedla ke státnímu převratu. Západní svět a jejich nový kyjevský spojenec odsuzovaly především ruskou „intervenci“ na Ukrajině a zvláště pohyby vojsk na Krymu. Rusko prý ohrožovalo územní celistvost Ukrajiny a nedotknutelnost jejích hranic. Sebeurčovací referendum na Krymu z 16. března prý bylo protiprávní, protože legální mohlo být jenom v rámci ukrajinské ústavy, která ale nezná právo na odtržení. Ostatně tu v tomto případě není národ, který by měl právo na sebeurčení: krymský lid (národ) prý neexistuje.

Tyto argumenty se sice zdají být součástí „klasického“ mezinárodního práva, které prozápadní právníci často kritizují, lze je však vyvrátit rovněž pomocí „klasických“ právních zásad. Žádná protiprávní ruská vojenská intervence se na Krymu nekonala. Rusko a Ukrajina řádně uzavřely dvě smlouvy – dohody z 31. května 1997 a charkovskou smlouvu z 12. dubna 2010, které umožňovaly přítomnost ruských vojenských jednotek na Krymu, tedy jednu námořní základnu a dvě letecké, až do roku 2042, výměnou za dodávky zlevněného plynu. Navíc, krymským úřadům nic nebránilo v právu vytvářet jednotky sebeobrany (domobrany), stejně jako tomu bylo v Kyjevě z iniciativy „revolucionářů“.

V Kyjevě byly ústavní orgány nahrazeny mocí, která se projevovala otevřeně protirusky. To ospravedlňovalo přijetí opatření zajišťujících dodržování uzavřených smluv (pacta sunt servanda) i vůči posádkám ukrajinské armády, a to na ochranu ruskojazyčného civilního obyvatelstva.

Kyjev a západní státy nemohou odsuzovat ruskou „intervenci“ za situace, kdy západní vměšování v nejrůznějších formách působilo na Kyjev, aby se odvrátil od Ruska. Právní zásada „nevměšování“ se týká všech prostředků ovlivňování. Vzpoury, které změnily situaci v mnoha zemích v posledních letech různými metodami a různými skupinami (ozbrojenými či neozbrojenými), byly financovány a organizovány USA a jejich spojenci. Je naivní věřit v spontaneitu lidových mas, v jejich schopnost organizovat se a zároveň v jejich vytrvalost. Kyjevská revolta se totiž prodlužovala déle než tři měsíce, což je velmi dlouhá doba, a to i přesto, že zřejmě existovaly oprávněné důvody k odmítání ukrajinské vlády a správy země.

Údajná „pomoc demokracii“, financovaná hlavně USA, porušuje ducha i literu zásady nevměšování, a to i tehdy, pokud se otevřeně neužívá ozbrojené síly. Zkoumat pojmy „vměšování“ a „intervence“ je v ukrajinské krizi stejně nezbytné jako při západních zásazích, kterých přibylo poté, co zmizela východo­západní polarita. Hrozí další studená válka, která by poškodila všechny.

Referendum a mezinárodní právo

Uspořádání referenda o připojení Krymu k Ruské federaci poté, kdy krymský parlament vyhlásil nezávislost Krymu, by bylo protiprávní pouze tehdy, pokud by platil ukrajinský ústavní pořádek nebo pokud by existoval nadnárodní rámec, v němž by byl Krym spravován. Skutečnost, že ukrajinská ústava nepředpokládá právo na odtržení, nepostačuje. Nezbytné ještě je, aby tato ústava platila. Kyjevské úřady se přece nemohou dovolávat některých ustanovení ústavy, jestliže porušují ustanovení jiná. A naopak, zákonné úřady Krymu stejně jako ruský stát mohou oprávněně odmítat spolupráci s těmi, kteří násilným převratem svrhli zákonnou vládu. Mohou se dovolávat různých rozhodnutí uznávaných mezinárodních organizací.

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě odsoudila krátce po pokusu o státní převrat v SSSR v roce 1991 jakoukoliv snahu svrhnout nedemokratickým postupem zákonnou vládu. Organizace amerických států učinila totéž v roce 1992, když přijala nový článek 9 své ustavující charty, který umožňuje pozastavit činnost státu v důsledku „ústavního narušení“ jeho vládního systému. Také Organizace africké jednoty prohlásila v roce 1999 státní převraty za nepřijatelné. Zdůraznila nutnost „ústavní legitimity“ svých členů, stejně jako Mezinárodní organizace frankofonie v Bamaku v roce 2000, na což nyní Francie asi „zapomněla“. Ještě pozoruhodnější je, že Rada bezpečnosti OSN se na tyto zásady odvolávala v rezoluci 1497, která se týká protiústavních vládních změn.

„Prodemokratický cíl“, jímž se zdůvodňuje státní převrat, vnitřní nebo vyvolaný z vnějšku, stejně jako pojem „spravedlivá válka“ nemá dnes žádné právní opodstatnění, i když si to některé nestátní neziskové organizace přejí a určité západní státy se ho dovolávají. Stejně tak ve vnitřním pořádku je ospravedlnění akcí, které jsou mimo zákonnost a konají se „ve jménu demokracie“, návratem k archaické koncepci „veřejného práva v Evropě“ konce 18. a 19. století. Byla to koncepce „civilizovaných národů“ a nyní jsou z ní vyloučeny Rusko a část ukrajinského obyvatelstva.

Naopak lze těžko popřít demokratickou povahu sebeurčovacího referenda oblasti, která unikla všeobecnému rozkladu země, jejíž vládní moc vzešla ze vzpoury podporované ze zahraničí. Podle doporučení Benátské komise Rady Evropy z roku 2005 stačí, aby položené otázky byly jasné, aby se referendum konalo bez neregulérností, aby účast byla vyšší než padesát procent zapsaných voličů a aby odpověď dala padesátipětiprocentní většina z nich. Francie, která ráda uděluje lekce z demokracie, nebyla na sebe tak přísná, když v roce 1974 uspořádala referendum o nezávislosti komorských ostrovů bez ohledu na jejich územní celistvost – dodatečně vyhlásila, že výsledky referenda budou posuzovány „ostrov po ostrovu“ samostatně. To umožnilo oddělit Mayotte, jeden ze čtyř ostrovů, přes celkovou velkou většinu hlasů pro nezávislost a vytvořit z něho později, v roce 2009, zámořský departement Francie. Stalo se tak navzdory nesouhlasnému stanovisku OSN a komorské vlády.

Nezákonné kroky NATO

Vznik Kosova ještě před uznáním formální nezávislosti vytvořil precedent, který západní mocnosti a nové kyjevské úřady mohly odmítnout jednoduchým tvrzením, že „Krym není Kosovo“. Ve věci Kosova použilo NATO vojenskou sílu, nevzalo v úvahu ochranu civilistů, pouze se zmínilo o „kolaterálních škodách“, podobně jako později v Iráku a Libyi. Srbská ústava nebyla respektována, stejně jako práva srbské menšiny v Kosovu – definitivně uprchlo do Srbska 250 tisíc lidí. Zdůvodnění této západní praxe se přitom omezilo na tvrzení, že odtržení je „morálně“ ospravedlněno.

Tyto zjevné nezákonnosti „pokryla“ OSN, jejíž charta nezahrnuje právo na odtržení. OSN se částečně ujala prozatímní správy Kosova, i když následovala po protiprávním vojenském zásahu a poté, co všechny západní a také četné další státy uznaly Kosovo za svrchovaný stát.

Kosovská osvobozenecká armáda UÇK (Ushtria Çlirimtare e Kosovës), založená ve vhodnou chvíli v letech 1997–1998, úderná síla prozápadních kosovských Albánců, odpovědná za četné protisrbské násilí, která se pak vyjevila jako organizace mafiánského typu, nebyla za svou činnost odsouzena, na rozdíl od osob postavených před Mezinárodní trestní soud, které jako státní představitelé jednaly proti západním zájmům. Ostatně stanovisko Mezinárodního soudního dvora, kde se věc Kosova projednávala, kosovské odtržení nijak neoslabilo.

Ještě horší je, že se převládající západní právní doktrína neprosadila. Například profesor Serge Sur je přesvědčen, že rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1244 ke Kosovu umožňuje „operaci mírové obnovy“ a zároveň „vstřebává“ anomálii vojenského zásahu. Rada bezpečnosti tak vyvodila závěry z porušení práva, aniž toto porušení schválila a aniž ho odmítla, a to k uspokojení právníků. Profesor Sur aspoň vyjadřuje jisté znepokojení nad tím, že ne­­existuje „přesvědčivé zdůvodnění“ kosovské záležitosti – z rozdělení státu mohou vyplývat nové skutečnosti, i když praxe (rozumí se západní) pro ně stále hledá doktrínu.

V důsledku globalizace a různých krizí posledních let se západní svět a jeho spojenci dnes vracejí naopak k požadavkům založeným na právu na sebeurčení, podle výrazu jedné severoamerické doktríny k „zasloužené“ svrchovanosti, a to ve prospěch národů žijících v „odcizujícím područí“. To je případ Katalánska ve Španělsku, Skotska ve Velké Británii, severní Itálie vzhledem k Itálii střední a jižní, autochtonních komunit v Severní i Jižní Americe a různých náboženských a etnických hnutí v arabském a africkém světě, kde často nastal všeobecný rozklad (Jemen, Somálsko, střední Afrika, Mali atd.). Neoliberální globalizace vede skutečně k hledání identity, které může vyvolat „hojivé odtržení“.

Kdo je na špatné straně dějin?

Západní mocnosti jsou vývojem nuceny bránit se tím, že opouštějí oblast práva a jejich rozhodování se liší „případ od případu“. Existují nebezpečí pro samotný západní svět, která ukazují, jak je světový řád křehký. Takový byl třeba souhlas NATO s umělou existencí turecké republiky na Kypru, kterou uznalo jen Turecko, Pákistán a Bangladéš. Takové bylo udržování rozdělení Koreje ve dva státy bez sebemenší snahy o důstojné sjednocení. Dalším příkladem je politika Evropské unie vedoucí po etapách k vytvoření Černé Hory, oddělené od Srbska, zatímco současně se odsuzovali Tamilové na Srí Lance jako secesionisté. Je to i případ ponechání Palestinců v moci Izraele.

Západní státy vykazují vysokou míru nekoherence. Stále častěji užívají nedefinovatelných pojmů jako „těžký“ útisk, jenž je podmínkou pro právo na odtržení, „zasloužená“ suverenita, která je neodlišitelná od suverenity „nezasloužené“, „civilní“ – i pro ty, kteří bojují se zbraní v ruce –, dále „lidská práva“, mezi něž se ovšem nezahrnují práva hospodářská, sociální a kulturní, „demokracie“ – bez jakéhokoliv upřesnění, tedy se všeobecnou platností – a také „humanitární“ bez politického rozlišování.

Ukrajinská krize tento koncepční chaos dokládá. Vrcholem paradoxů je to, že Západ odsuzuje Rusko, které užívá, kromě zásad klasického mezinárodního práva, právní argumenty, předkládané často právě Západem. Je možno obměnit výrok prezidenta Obamy a prohlásit, že Západ je (čím dále tím více) na špatné straně dějin. Už nedokáže žádnými prostředky, jak to zdůraznil prezident Putin, zastavit oprávněnou rekonstrukci Ruska jako mocnosti a jeho spolupráci s četnými nezápadními státy, které se hospodářsky rychle rozvíjejí pomocí dvoustranných dohod nebo v celních uniích. Západní právníci by měli především zkoumat užitečnost skutečné multi­polarity, jež by nahradila snahu po hegemonii, kterou stále projevují západní státy, a zaručovala by cíle Charty OSN, tedy zachování míru a rozvoje.

Autor je emeritní profesor práva francouzské univerzity Nice Sophia Antipolis.

Z francouzského originálu La question ukrainienne: une étape dans le processus de déconstruction du droit international par les puissances occidentales, publikovaného 21. března 2014 v nezávislých internetových novinách Investig’Action (michelcollon.info), přeložil Petr Uhl. Redakčně zkráceno.