Ačkoli se i v raných tureckých dějinách na Blízkém východě setkáváme s obhajobou turecké svébytnosti a jazyka, po dobytí Konstantinopole (dnes Istanbulu) se pojítkem rychle se rozšiřující říše stalo spíše náboženství a dynastie. Tento tmel státu nahradila v moderních dobách nacionalistická ideologie, ale i ta dnes dosluhuje.
Osmanská říše byla klasickou říší, skládající se z jednoho mocenského centra a obrovské periferie, přičemž v centru – těžišti politiky a obchodu – se na sultánově dvoře mísily různé etnické vlivy. Podle toho, jak se v nepotistickém prostředí dvora uchytily různé osobnosti, sílil a slábl vliv například různých balkánských a kavkazských národů, slyšet byla řečtina, bosenština, albánština, gruzínština a čerkeština. Vybranými jazyky zůstávaly perština a arabština, ačkoli se ve dvorské poezii užívala i turečtina.
Od konce 17. století byla říše zahnána do defenzivy a od napoleonských válek rychle upadala: ekonomikou otřásla náhlá a silná krize, která se spolu se zvůlí místních vládců stala rozbuškou povstání křesťanských národů na Balkáně. Istanbulská administrativa začala ztrácet vliv i v anatolských provinciích. Sultáni byli často loutkami v rukou manželek, palácových úředníků a cizích vyslanců; dynastické pouto sláblo. Sílil ale tlak na provedení administrativních reforem, a jejich součástí bylo i zrovnoprávnění křesťanů. Tím se oslabilo náboženské pojítko a v souvislosti s tím, že i muslimské národy (Arabové, Albánci) žádaly autonomii jako národy křesťanské, vyvstala nutnost formulovat novou jednotící státní ideologii.
Muslimské elity říše se rozštěpily: na jedné straně stáli tradicionalisté, vzdělávaní v náboženských školách, na druhé modernisté, odchovanci sekulárních škol západního typu. Administrativní a vojenské reformy v 19. století, prováděné pod vlivem modernistů, vedly k vytvoření nové mocenské vrstvy, vysoké byrokracie a k potlačení vlivu tradicionalistů. Současně s tím si nová vrstva ujasňovala i to, kam by měl osmanský stát směřovat. Na počátku 20. století byl už turecký nacionalismus na světě. Oporou modernistů byla zejména armáda.
Vítězství modernistů
První výraznou vizí tureckého nacionalismu byl panturanismus, posílený proudem muslimské emigrace z ruské říše. Odkláněl se od nestálých evropských a arabských provincií a hlásal spojení etnických Turků v říši a ve Střední Asii. Překážkou v jejich uskutečnění byla etnická Arménie, rozdělená mezi osmanskou, perskou a ruskou říši. Ani děsivá genocida osmanských Arménů za první světové války však nezabránila poznání, že tyto sny jsou neuskutečnitelné. Ba co víc, říše, již výsledek války ořezal na Anatólii, se zdála být roku 1919 smrtelně ohrožena nejen obnovenými arménskými nároky z Východu, ale o rok později řeckou invazí směrem na Istanbul a Ankaru i od západu. Tyto hrozby podnítily mobilizaci anatolských muslimů pod vedením skupiny energických důstojníků v čele s Mustafou Kemalem na starém muslimsko-osmanském základě („za víru a sultána“), ale vzápětí po vítězství byla nastolena nová ideologie. Kemalovo vítězství převážilo s konečnou platností boj o vliv ve státě na stranu modernistů, a deklarace Turecké republiky byla současně deklarací jejich vítězství nad tradičními elitami. Pro modernisty bylo jedinou cestou pozápadnění Turecka, avšak vzhledem k neblahým zkušenostem z evropské manipulace posledními sultány pro ně Západ představoval současně hrozbu i vzor.
Kemalisté vedli totální válku proti nepřátelům a nová vládnoucí elita mohla v obavách o osud nového státu snadno zavést autokratický režim. Série kurdských povstání ve 20. a 30. letech autokracii dále posílily a vedly k upřesňování nacionalistické ideologie. Kurdové a Turci byli původně spojenci v boji o uhájení Anatólie, byla jim dokonce přislíbena autonomie. V Turecku však žila jen malá část Kurdů a mnozí preferovali vlastní národní stát; často navíc nedůvěřovali sekulární vládě. V meziválečném období byl tedy s konečnou platností zformulován moderní turecký nacionalismus.
Pro Kemala, praktického vojáka, byla Anatólie hájitelnou jednotkou. Rezignoval na znovuzískání ztracených teritorií (včetně vlastního rodiště v makedonské Soluni) i na snahu získat Kavkaz a Střední Asii. Zkušenost z úpadku Osmanské říše tedy Kemalovi dala první vodítko ve vytváření národa: nový stát nesměl být společenstvím mnohých, ale jednotným národním společenstvím: v Turecku měli žít Turci. Teritorium je prvním z pilířů tureckého nacionalismu; jeho význam je posílen tím, že všichni sousedé Turecka jsou jeho nepřáteli, skutečnými nebo domnělými – a to se týká i muslimských sousedů: historických nepřátel nebo účastníků kouskování Turecka po první světové válce. Proto náboženství nemůže být základem zapojení Turecka do nějakého blízkovýchodního bloku; hraje však v nacionalismu svou roli.
Kdo je a kdo není Turek
Národní jednota původně podle Kemalových představ mohla zahrnovat i jistou etnickou pluralitu. Pojítkem měla být rasa a ne etnikum, a turecký národ mohl obsáhnout turecké křesťany, Židy a Armény. Avšak už zkušenost z války s Řeky, kdy se rodící režim opíral o relativně etnicky jednotné anatolské muslimy, formovala postoj k odlišným komunitám. Kemal nakonec dospěl k přesvědčení, že nemuslimské menšiny s vlastními národními státy za hranicemi Turecka nemohou být loajální. Důsledky dopadly i na turecky hovořící křesťany a zčásti také na menšinové turecké muslimy – alevity, kteří přitom patřili k oporám sekulární modernizace.
Jazykem modernizace byla turečtina, která se stala úředním jazykem. Kurdský odpor jazykovou otázku dále posílil: z prostředku společné komunikace se stala emotivní záležitost. Zbývající komunity Židů, Arménů a pochopitelně Kurdů byly – stejně jako bosenští, řečtí, bulharští či albánští muslimové vyhnaní z Evropy – nuceny k přijetí turečtiny, horlivě očišťované od arabských a perských slov. Jazyk se stal ústředním a pro masy nejsrozumitelnějším bodem nacionalismu. Šlo o jazyk prostých anatolských Turků, ne vyumělkovaný jazyk istanbulského dvora.
Jednotný jazyk, srozumitelný širokým vrstvám, byl prostředkem moderního školství, jež bylo zase prostředkem masového šíření nacionalistické ideologie.
Dalším pilířem tureckého nacionalismu je popření kontinuity mezi Osmany a Tureckem a nové pojetí dějin. Osmanská éra jako by neexistovala. Podle nové nacionalistické teorie byli Turci v Anatólii autochtonním národem, vše, co se ve starověku a středověku (a po pozdějších archeologických objevech také v neolitu) dělo v Anatólii, bylo dílem Turků. Turci byli nejstarším národem, tvůrci civilizace.
Vliv nacionalistické ideologie v politice závisel na míře vnitřního i vnějšího ohrožení. Bývalý prezident Kenan Evren to shrnul slovy, že „Turecko musí být silné, protože má velmi málo přátel“, čili musí být vnitřně jednotné, neboť je obklopeno samými nepřáteli. Ačkoli to nikdo neřekl, a málokdo v Turecku si to uvědomuje, platí to i naopak: je-li Turecko vnitřně silné, pocit vnější hrozby slábne. Do devadesátých let 20. století vstoupilo Turecko sebevědomé. Kapitál nashromážděný předchozí pravicovou ekonomickou politikou i napojení na globální finanční toky dávaly naději na vstup do „první světové hospodářské ligy“. Přihláška do Evropského společenství slibovala splnění konečného cíle elity tureckých modernistů. Současně se slábnutím a rozpadem Sovětského svazu se zdánlivě uvolnila i cesta ke splnění pantureckého snu: vytvoření společenství tureckých republik pod taktovkou Turecka. Identita vzniklá syntézou tureckého, islámského a západního cítění se zdála být neotřesitelná.
Hledání nové vize
Obrat přinesla válka v Perském zálivu. Vytvoření kurdského kvazistátu v severním Iráku povzbudilo obavy z kurdského separatismu v Turecku a vojenské řešení kurdského problému zastavilo slibně nastartovanou demokratizaci. Rostoucí vliv západních států na Blízkém východě narušil představu o Turecku jako hlavním zprostředkovateli západního vlivu v oblasti, zpochybnil prozápadní politiku v očích části tureckých muslimů, a ekonomická krize přitom Turecko učinila mnohem závislejším na Západu. K tomu všemu se ukázalo, že Turecko ve Střední Asii není zdaleka tak vítáno, jak se čekalo, a už vůbec ne jako nezpochybnitelný vůdce. Namísto optimistických vizí se v polovině devadesátých let dostalo do nejvážnější deprese od vyhlášení republiky; jednou z reakcí byl politický islamismus, spojený s nostalgií po osmanských časech – tedy vlastně zpochybnění základů, na nichž byla postavena republika. Od té doby turecký nacionalismus tápe. Rozrůzňuje se do více variant, od návratu k původním kemalistickým kořenům přes liberální variantu až radikálnímu panturectví, doplněnému islamistickou komponentou. Tápou ale také vzdělanecké turecké elity, důležitý nositel tohoto nacionalismu. Nacionalismus ztratil dech v momentě, kdy se konečný cíl zdál být na dosah ruky, ale unikl. A vzdělanci jsou na jedné straně vnitřně stále blíže myšlenkové pluralitě Západu, což zahrnuje i zpochybnění některých, dříve neotřesitelných nacionalistických pravd, na druhé straně stále silně vnímají možnost ohrožení národní jednoty a potenciálně i státu. Diskuse o tom, jak se přizpůsobit nové době, aniž by to vyvolalo krizi identity, se teprve rozbíhá.
Autor pracuje v Ústavu mezinárodních vztahů.