Konec hry a na Balkán

Juli Zehová patří k silné generaci mladých německých autorek, která vstoupila do literatury ve druhé polovině devadesátých let. Nevyznačují se společnou generační výpovědí, ale spíš návratem k tradičnímu vyprávění, k příběhu. Zehová to činí originálně a přitom zasvěceně, využívá tradici, různé literární, románové vzory a motivy, které do současné látky zapojuje. Přes všechen programový cynismus svých postav autorka v podstatě hledá „velké“ hodnoty, byť třeba tím, že v románech tematizuje jejich absenci v dnešním světě.

Pád dalšího starého světa

Prvotina Juli Zehové Orli a andělé se z velké části odehrává ve Vídni. Ovšem v jiné Vídni, než jak ji běžně známe: ať už jako nablýskanou „maloměstskou“ nádheru s pěstěnou kulturou každodenního života, nebo jako turistickou atrakci, žijící z kouzla zašlého světa někdejší multikulturní a umělecké metropole. V románu poznáváme odvrácenou tvář města, kde vládne rozpad, hniloba, zachvacující vše organické těsně pod zdobnou fasádou. Apokalyptická nálada pozdní doby je emocio­nálním prožitkem světa mezinárodního zločinu a drogové mafie, přímo propojených se zákulisím současné moci. Paradoxně však právě zde Zehová čerpá z rakouské tradice: navazuje na apokalyptickou náladu umělecké Vídně přelomu 19. a 20. století, i když tentokrát už nejde o „veselou apokalypsu“. Jenže, jak známo, Vídeň svůj zánik, resp. očekávaný zánik světa pokaždé přežije, přičemž se však jedná o nekonečné prodlužování „konce“. Spisovatelka se rovněž připojuje k významné tradici moderního románu první poloviny 20. století. V Muži bez vlastností a Náměsíčnících zachytili Robert Musil a Hermann Broch ducha přelomové doby. Rozpad a tříštění starého světa a jeho pevného řádu se zde mísí s předzvěstí světa nového, dosud neznámého. Postavy Juli Zehové jsou „pravnuky nihilistů“, nemohou staré hodnoty žít už ani ze zvyku, na základě společenského konsensu.

Skrytý rejstřík romantismu

Musilův Ulrich byl mužem bez vlastností, „novým“ typem individua, zdánlivě nevyhraněným, jež lze sotva postihnout prostředky jednoznačné románové charakteristiky. Vzal si „dovolenou od života“. Protagonisté Juli Zehové aspirují na podobnou bezzájmovost a lhostejnost – i vůči vlastnímu životu jako hrdina Musilův. Ulrich spatřoval jinou možnost bytí ve vizi Tisícileté říše, v extatickém prožitku „mystika bez náboženství“. Pro postavy mladé autorky je dočasnou záchranou chlad. Ten však často halí romanticky vypjatou, tragickou, sebeobětující lásku a ničivou vášeň v srdcích hrdinů i hrdinek. Romantismus, to je další umělecký zdroj, z něhož Juli Zehová čerpá. Umožňuje jí vystavět poměrně pestrý děj s milostnými dvojicemi, respektive trojúhelníky silných postav v centru.

Jak poznamenává Tomáš Dimter v doslovu k Hráčskému instinktu, autorka odkazuje na sourozeneckou, sexuálně nenaplněnou lásku mezi Musilovým Ulrichem a Agátou i na nabokovovský typ Lolitky – ne zcela dospělé ženské hrdinky. Jesie (Orli a andělé) i Ada (Hráčský instinkt) jsou ale v duchu romantické tradice vnitřně čisté a až dětsky nevinné. Dětskost, patrná i ve fyziognomii (obě hrdinky jsou nápadně malého vzrůstu), je u napůl šílené Jesie zdrojem bezbrannosti a tragické osamělosti při vší mužské touze ochraňovat, kterou vzbuzuje. Jesie nedokáže porozumět tomuto světu a čelit mu ani těmi nejběžnějšími každodenními úkony. Vnitřně zůstala nevědomou a nesamostatnou čtrnáctiletou dívkou. Příliš mladá a na patnáct let rozhodně přemoudřelá hrdinka Hráčského instinktu Ada rozumí na­opak všemu, a i to ji odsuzuje k téměř totální osamělosti mezi lidmi. Dokud se nesetká s bratrským Olafem a posléze jinak „bratrským“ – impotentním – Alevem, který nicméně svou charismatičností všechny okouzluje a ovládá; neškodného Olafa snadno vytlačí z děje. Alev je ztělesněním typu romantického zloducha, ba zla samotného. Má v sobě cosi nad-lidského či mimo-lidského, ďábelského.

A na povrchu prach

Juli Zehová si libuje v extrémních a exotických lidských typech, jež zavánějí někdy až šablonovitostí. Ozvláštňuje postavy, vedle jmen, do těch nejjemnějších tělesných detailů. Vůbec u jejích hrdinů hrají fyziologické počitky a vjemy (vlastní osoby i druhých) důležitější roli než pochody nitra. Postavy se permanentně potí (autorka má smysl i pro kouzlo sportu, resp. běhu), sprchují, nebo jsou naopak pokryté rozličným prachem a špínou, zvracejí, dotýkají se vlastního obličeje, jako by jinak ani nemohly uvěřit, že existují. Chytají se jedna druhé (ruce jsou zde vůbec důležitým detailem a prostředkem charakterizace), přestože je jim dotyk nepříjemný, nebo po něm naopak touží. A samozřejmě souloží – a to nejlépe potupně a trapně, z donucení, bez vzrušení, ale se sadistickým nebo masochistickým zalíbením. Přitom jsou však texty přes všechen důraz na fysis vlastně životní a myšlenkovou zpovědí hrdinů. V prvotině Orli a andělé je to zpověď zvnějšněná, odcizená aktem mluvení a nahrávání tak, že se z ní i jejího původce stává pouhý „materiál“ diplomní práce. Hráčský instinkt je románem filosofickým, románem idejí, v němž jde především o filosofické zdůvodnění bytí a morálního či amorálního jednání. Jenže jediné, co vědoucím hrdinům zbylo jako důvod existence, je právě jejich fysis (když tvrdí, že nemají duši) a hra. Hra je soběstačná, je mimo oblast etiky, a přitom může vytvářet platformu jakékoli praktické aktivity postav ve světě.

Poslední výspou, kde se ještě uznávají staré „hodnoty“ – z čistě technického, provozního důvodu, kvůli fungování lidské společnosti –, jsou právní předpisy. Ale i ty jako by se hrdinům pod rukama rozpadaly na prach. (Zehová studovala stejně jako vypravěči jejích románů právo; byla činná v OSN v New Yorku a jako pozorovatelka působila při volbách v Srbsku i Bosně a Hercegovině. O Bosně vydala cestopis Ticho je hluk, 2002). Děj románu Hráčský instinkt rámují úvahy mladé soudkyně, která nedokáže vynést vůči Smutkovi, jenž je obžalován za napadení a zmrzačení Aleva a pro sexuální vztah s nezletilou, jiný než osvobozující rozsudek, protože pro stanovení viny nenachází dostatečné opodstatnění. Právo se stalo sbírkou norem, ukotvených ve světě, který už neexistuje. Soudkyně je zároveň fiktivní vypravěčkou příběhu Ady, Aleva, profesora Smutka a dalších. Přitom však hned v úvodu sama zpochybňuje vypravěčský subjekt jako takový, jeho vševědoucnost a fabulační moc, která je otřesena spolu s identitou subjektu vůbec.

Západní svědomí

Zbývá říci, že životní filosofie Ady a Aleva, již soudkyně teoreticky shrnuje, není vlastně složitá. Krutou hrou, kterou sehrají s polským profesorem Smutkem, nechtěli ničeho dosáhnout. Peníze byly jen vedlejším produktem. Ada se dokázala propůjčit k sexuálnímu vydírání, protože ji nelze ponížit. Věří, že je pro svůj chlad, základní životní lhostejnost nezranitelná. Nejprve Smutka svede, Alev je snímá kamerou, aby ho pak každý pátek mohli donutit k témuž aktu. Baví je změnit mu od základu život a sledovat přitom jeho reakce.

Neexistuje nic důležitého mimo předmětný, a někdy i emocionální život. Ale ani láska nemůže být prostě láskou – v prázdném světě (symbolem prázdnoty je rovněž místo děje: Bonn, bývalé hlavní město, nyní ospalá díra, plná opuštěných budov úřadů a ambasád). Ada trpí závislostí na Alevovi, který ztělesňuje zlo bez zášti a bez důvodu. Hrají hru pro hru samotnou. Alev ovšem i z touhy po moci: aspoň jedna lidská vášeň. Jinak je mu příznačně vášeň odepřena. Jestliže se v závěru Ada zamiluje do Smutka (ten zosobňuje odlišnou mentální realitu, jeho polská duše je ještě schopná lásky, sentimentu a jiných zastaralých citů) a odchází s ním, jedná se opět spíše o jakousi formu spolubytí v samotě, existování vedle sebe s těmi nejběžnějšími životními projevy a fyzickými potřebami, které dokážou propast nicoty útěšlivě zastřít. Vydávají se na jih Evropy, na Balkán. Ve stopách válečných katastrof snad měl podle autorky zbýt poslední kousek „skutečné“ skutečnosti. Otázkou je, zda závěr nepředstavuje jen narychlo naroubované utěšování západoevropského svědomí. A to Juli Zehová při svých životních aktivitách rozhodně neměla zapotřebí.

Autorka je divadelní a literární kritička a překladatelka.