Všední boj na život a na smrt

Leitmotivem esejů snad nejvýznačnější moderní rakouské spisovatelky Ingeborg Bachmannové (1926–1973) sebraných do knih Místo pro náhody I. Eseje, prózy, rozhovory a Místo pro náhody II. Eseje o literatuře, hudbě, filosofii je problematika jazyka, díky níž se nutně dostává do blízkosti dalších rakouských autorů, jako je Robert Musil, Ludwig Wittgenstein, Hugo von Hofmannsthal, ale i k otázce, co vůbec literatura je. Literatura pro ni není soubor existujících děl ani národní bohatství, ale utopie. Pro cestu k této nedosažitelné utopii však potřebujeme novou řeč, která ještě nebyla vynalezena. Tuto řeč hledali Musil i Hofmannsthal. Wittgenstein se dostal na hranice jazyka a snažil se nahlédnout za tuto hranici.

Slova jako trouchnivé houby

Hofmannsthal v proslulém Dopise lordu Chandosovi, který Bachmannová cituje, říká, že se mu „abstraktní slova“ rozpadají „v ústech jako trouchnivé houby“ a že vůbec ztratil schopnost vyjadřovat se k jakémukoli „vyššímu nebo obecnému tématu“, anebo i jen vyslovit jakýkoli názor či mínění na běžné, všední věci. Tento fiktivní dopis bývá interpretován jako výraz Hofmannsthalovy tvůrčí krize v době, kdy přestal psát dokonalé mladistvé básně, aby se k politování mnohých věnoval dramatu. Bachmannová rozuměla Hofmannsthalově snaze oživit různé kulturní epochy a styly jako jisté umělecké pravzory, s jejichž pomocí lze alespoň v umění obnovit existenci harmonie. Bachmannová rovněž jako už uznávaná básnířka přestala psát básně, což jí kritika nikdy nezapomněla. Ve své próze hledá odpovědi na zásadní otázky, co lze jazykem vůbec vyjádřit, jak lze slovem utvářet svět a čím může literatura dnes být. Otázky po jazyce byly ovšem v poválečné době otázkami navýsost politickými.

Bachmannová jako jedna z prvních ve své povídkové sbírce Das dreißigste Jahr (Třicátý rok, 1961), zejména v próze Mezi vrahy a blázny, reflektovala situaci poválečného Rakouska, respektive přežívající otevřený i skrytý nacismus ve společnosti, která ze společenského vědomí vytěsnila svůj aktivní válečný podíl na něm. Později dospěla k projektu řady prozaických děl pod souhrnným názvem Způsoby smrti („Todesarten“-Projekt. Kritische Ausgabe), z nichž za jejího života vyšel pouze román Malina. V jeho závěru mizí ženská postava, nazvaná Já, v trhlině ve stěně. Poslední věta románu zní: „Byla to vražda.“ Trhlina ve zdi je symbolem „zející trhliny ve světě“, kterou je nutno zacelit. Neboť náš život je válka, pod povrchem všedních jevů a každodenní reality zuří podle Bachmannové neustálý a nesmiřitelný boj na život a na smrt. A boj mezi mužem a ženou, mezi mužským a ženským principem, je jen jednou z jeho podob.

Putování za špatnou řečí

Ve své první frankfurtské přednášce Otázky a pseudootázky, kterou přednesla jako hostující docentka v roce 1959 v rámci semestrálního cyklu na frankfurtské univerzitě, Bachmannová píše: „Krajní úsilí Hofmannsthala, který se ve svém díle pokoušel obnovit přervanou duchovní tradici Evropy právě v době, kdy tato tradice ustoupila vakuu, se leckomu zdá jako marná snaha, a přesto by bez těchto fiktivních souvztažností nemohly vzniknout jeho divadelní hry…“ Hofmannsthal se začal věnovat dramatu, protože v trojrozměrném dramatickém světě, kolem figur, jejich gest, pohybů a slov, zbývá prostor pro nevyslovitelný význam. Hofmannsthalův fiktivní renesanční kavalír Chandos přestal důvěřovat známým slovům. A řeč, jíž by mohl vyjádřit zážitek mytické jednoty se světem, který ve vzácných okamžicích zakouší, ještě nenalezl. Vedlo se mu tedy stejně jako Ingeborg Bachmannové, když uvažuje o literatuře jako utopii. Bachmannová se vedle Hofmannsthala odvolává na Musila, Kafku, Prousta, Joyce, Rilka, Kleista, Grillparzera, Brentana a u všech sleduje hranici, na níž řeč umlká, kde se sebezničující síla literatury – a šířeji umění – obrací proti tvůrci a proměňuje se „v pocit hříšnosti, metafyzické nebo lidské viny, provinění na společnosti z lhostejnosti, z nedostatečnosti“ a vede k „pádu do mlčení“ a často i ke smrti. Sama nachází s Robertem Musilem východisko právě v pojetí literatury jako utopie: „utopie jako směr, jímž se bude možno ubírat“, kdy bude snad možné „z právě tady-a-teď jsoucího exilu zpětně ovlivňovat neduchovní prostor našich truchlivých zemí“.

Bachmannová hledá pro literaturu nový jazyk. Ozvuky rakouského satirika Karla Krause a jeho chápání jazyka nacházíme v prohlášení: „Literatuře…, která sama nedokáže říci, čím je, která se projevuje pouze jako tisícinásobné a tisícileté provinění vůči špatné řeči – protože život má jenom špatnou řeč –, a která ho konfrontuje s utopií řeči, tedy této literatuře, jakkoli silně může lpět na době a její špatné řeči, náleží pochvala za její beznadějné putování za touto řečí, a jenom proto ztělesňuje slávu a naději lidí.“ Bachmannová vnímá abstraktní, formální materiál jazyka přímo jako tkáň utopie: „…každé slůvko, každá syntax, každé souvětí, interpunkce, metafora a každý symbol naplňuje něco z našeho zplna neuskutečnitelného snu o vyjádření.“ „Neboť toto nám zbývá: lopotit se pomocí špatné řeči, kterou tu máme k dispozici, v úsilí o řeč, která ještě nikdy nevládla…“

Je to postoj blízký Musilově vizi tisícileté říše, jeho představě takzvaného jiného stavu, který budou zažívat moderní racionální mystici. Musilovu stěžejnímu románu věnovala Bachmannová dva eseje (a jejich různé verze), Do tisícileté říše a Muž bez vlastností. Sama pak onen jiný stav, jejž hrdina románu Ulrich zažívá jako extatický okamžik, mystické vytržení, ne nepodobné prožitku Chandosovu, přenáší na jazyk: jazyk je pro ni médiem, cestou i realitou tisícileté říše.

Ulrich chtěl jiného modu bytí dosáhnout v lásce (k sestře Agátě), což se ukázalo jako nemožné: „Láska jako popření, jako výjimečný stav nemá trvání. Stav vystoupení ze sebe, stav extáze trvá pouze – tak jako víra – jedinou hodinu.“ Přesto se na něj takřka všichni významní rakouští spisovatelé včetně Bachmannové, Bernharda nebo Handkeho snaží navázat a ve svém díle utopii tisícileté říše znovu realizují, ať už v jakékoli podobě.

Cesta za hranici je zatarasena

Bachmannová jistě nebyla mystička ani tradičně „věřící“ autorka. Studovala filosofii (a také germanistiku a psychologii) a v počátcích své tvůrčí dráhy se pokoušela podobně jako Musil spojit vědu a literaturu. Do této doby spadá její zájem o filosofický neopozitivismus Vídeňského kruhu a zejména o filosofii Ludwiga Wittgensteina. Ale z Wittgensteinovy filosofie si vybírá především to, co u něj Vídeňský kruh ignoruje. V letech 1953 a 1954 vzniká nejprve časopisecký esej Ludwig Wittgenstein – K jedné kapitole z nejnovějších dějin filosofie a posléze esej rozhlasový Vyslovitelné a nevyslovitelné. Bachmannová se zasloužila o znovuobjevení tohoto filosofa v německém jazykovém prostoru záhy po jeho smrti a iniciovala též vydávání jeho díla v Německu.

Také u Wittgensteina Bachmannová sleduje, jak za své dílo ručil vlastní cestou: „Byl to… pokus uskutečňovat filosofii mlčky, pokus sice zdánlivě absurdní, pro něj ale ten jedině legitimní poté, co jasně popsal vše vyslovitelné…, vše myslitelné, jež zevnitř ohraničuje nemyslitelné a poukazuje tak na nevyslovitelné.“ Wittgenstein dospěl k přesvědčení, že tradici evropské metafyzické filosofie v podstatě uzavřel tím, že řadu jejích problémů převedl do roviny přírodovědných či jazykových otázek (z této stránky jeho filosofie vycházeli neopozitivisté) a na zásadní a tradiční filosofické otázky že se nelze vůbec ptát, natož o nich hovořit. Tady lze pouze mlčet. Mlčení však neznamená popření existence metafyzických otázek. Transcendence ale existuje za hranicí jazyka, jak to Wittgenstein formuluje v jedné z vět Tractatu: „Existuje ovšem nevyslovitelné. To se ukazuje, je to mystično.“ My sami „stojíme, myslíme, mluvíme“ „uvnitř hranice jazyka jako hranic našeho světa“, ale „jako metafyzický subjekt už nejsme částí světa, nýbrž jsme ,hranicí‘. Cesta za hranici je však pro nás zatarasena. Nemůžeme se postavit mimo svět…“

Via negativa

V dalším bodě, který Bachmannová na Wittgensteinově filosofii vyzdvihuje, se už oba přibližují postoji francouzské mystičky a filosofky Simone Weilové, jíž Bachmannová věnovala následující rozhlasový esej Neštěstí a láska Boží / Cesta Simone Weilové z roku 1955. Wittgenstein dospěl k přesvědčení: „Jaký je svět, je pro to, co je vyšší, úplně lhostejné. Bůh se nezjevuje ve světě.“ (Tractatus logico-philosophicus, 6.432) A v tom se shoduje s Weilovou.

Weilová se aktivně snažila zlepšit životní podmínky dělníků ve Francii dvacátých a třicátých let 20. století. Přerušila činnost profesorky filosofie a nastoupila jako frézařka do továrny. Chtěla sama zakusit neštěstí dělníků. Podobně, a současně zcela jinak než Wittgenstein, ručila Weilová, Židovka, vyznáním křesťanka, která nikdy do církve nevstoupila, vlastním životem za svou filosofii, ocitající se na hranici mystiky. Nevytvořila nic ve smyslu tradiční systematické filosofie. V její pozůstalosti se zachovalo asi deset sešitů, jež obsahují „cosi obtížně definovatelného, totiž věty a teze o takzvaných posledních věcech“. Práce u pásu Simone Weilovou deptala fyzicky i psychicky. Ponížení veškeré lidské důstojnosti a ztrátu individuality, vlastního myšlení i cítění skrze strojovou práci denně zažívala a současně ji teoreticky reflektovala. Paradoxně však právě v dělníkově neštěstí bylo pro ni obsaženo mysterium: „Simone Weilová ví, že revolta proti sociální nespravedlnosti je nutná; je tu proto, aby se umenšilo zlo… Ovšem slibovat dělníkům, že vzpoura proti jejich bytostnému neštěstí bude úspěšná, pokládá za lež.“ „Dělník žije svůj život mezi jednotvárností a náhodou. Bludný kruh nelze prolomit.“ Ale právě a jedině tento absolutně negativní pól lidské existence obsahuje možnost přesahu: „Weilová míní, že dělníkovo fundamentální neštěstí vytváří prázdno mezi člověkem a Bohem.“ Jedině jako obnažená holá, anonymní existence bez důstojnosti a individuality lze dle Weilové stanout před Bohem: „Stačí, aby člověk, jehož pohledu nestojí v cestě žádné tužby, žádný cíl, pozvedl hlavu a vzhlédl; tehdy pozná, že ho od Boha nic nedělí.“

Jistou záchranu spatřuje v poezii, ale její pojetí poezie je spíše druhem víry: dělníci podle ní potřebují poezii jako chléb. Nicméně právě v tomto bodě se vize Simone Weilové setkává s Bachmannové představou literatury jako utopie. Poezie nemá být uzamčená do slov, ale má se stát „vlastní, běžnou substancí… života“ dělníka.

Weilová se shoduje s Wittgensteinem v tom, že v ničem, co vidíme, myslíme, zažíváme, zakoušíme, Bůh není: „Bůh nemůže být ve stvoření přítomen jinak než formou nepřítomnosti… Člověk musí být v pusté samotě. Neboť ten, koho máme milovat, je nepřítomen.“ Tento postoj nazývá Bachmannová „nulovým bodem“. Ovšem myšlení Simone Weilové je ambivalentní a paradoxní: přestože jeden jeho pól se vyznačuje „strašlivou důsledností“, když vyvozuje, že „Boží milosrdenství spočívá v naprosté nepřítomnosti Božího milosrdenství na zemi“, vzala na sebe Weilová současně povinnost sdílet s ostatními jejich utrpení a zasazovat se přitom neustále aktivně za umenšování zla ve společnosti. A šlo jí o zcela konkrétní dílčí výsledky. Ovšem podobně jako Wittgenstein, a ostatně i Ingeborg Bachmannová, se ve všem, co dělala, vydávala až na samu hranici, aniž ji mohla překročit v „pozitivním“ smyslu a přitakat jakékoli jednoznačné doktríně. „Její cesta je ,via negativa‘“: „všude zůstala stát na prahu, důsledná až do posledka“.

Autorka je divadelní a literární kritička a překladatelka.