O čem ženy a muži sní?

Dušan D. Pařízek v Divadle Komedie a Jan Nebeský v Divadle Na zábradlí prakticky ve stejnou chvíli uvedli klasiky moderní literatury: Pařízek Snílky Roberta Musila z roku 1920, Nebeský Ibsenovo drama Když my mrtví procitneme (viz A2 č. 25/2008) z roku 1899. Obě díla byla u nás divadelnímu publiku v podstatě neznámá. Poslední hra slavného norského dramatika se v Česku hrála podruhé, vůbec poprvé před čtyřmi lety. Snílky si režisér sám přeložil z němčiny.

Krize. A čeho vlastně?

Proč si tvůrci shodně vybrali texty z přelomu 19. a 20. století, kdy se v lidském vědomí cosi zásadně měnilo a kdy starý svět i reálně zanikal? Svět střední Evropy s dominantní měšťanskou kulturou a jejími duchovními hodnotami a obsahy se stával prázdnou formou. Morálka tradičního řádu a pořádku (v Musilově případě c. a k. monarchie) s příslušnými ctnostmi: povinností, poslušností a pílí, ale i s romantickým kultem génia přestává platit.

Oba režiséři však klasiky oklestili až na sám skelet, a tak odstranili vše jemné, nuancované, složité. Zároveň tím téměř odstřihli i původní výpověď, která spočívá právě v komplikované spleti vnitřních problémů, v nejasném a přitom textově složitém tázání, tápání a marném hledání. Jako by právě demonstrativní zrušení témat stojících na samém počátku moderní doby mělo názorně ukázat, že naše doba se svou popkulturou a vnitřní vyprahlostí je už opravdu někde jinde. My jako bychom mohli duchovní bohatství někdejších hrdinů, složitost jejich existenciálních otázek a životního hledání vzít na vědomí pouze tak, že to vše přeškrtneme. Ono hledání a touha jsou sice ještě stále součástí tradice, kultury a světa, z něhož jsme vyrostli, ale my už pro ně nemáme trpělivost, čas ani prostor v sobě. A má-li divadlo vyzařovat duch doby, Ibsen i Musil – v původní podobě – už jsou mu cizí. Snílci v Komedii se přesto hrají o nás. Jejich novým, okleštěným tématem je krize středního věku, nikoli už střední Evropy.

Cesta k novému člověku

Musilova hra nese čechovovské rysy, ovšem ve zracionalizované, analytické podobě.

Musilovi hrdinové touží podobně jako ti Čechovovi po novém životě, mluví o „novém člověku“ budoucnosti, ale pochopí, že oni sami to ještě nejsou. Obsah tohoto neznámého nového světa, řízeného jiným duchovním řádem, se snaží zachytit v rozsáhlých monolozích i dialozích, ale stejně jako u Čechova se jim to nedaří. V čechovovském dialogu je to podstatné obsaženo v podtextu útržkovitých replik; musilovské monology kolem významového jádra krouží, aniž by je – přes všechnu intelektuální a formulační virtuozitu – mohly přímo vyslovit. S Musilem jsme totiž přímo v centru rakouské kritiky jazyka se zkoumáním jeho hranic. Nevyslovitelný smysl se nachází, řečeno s Wittgensteinem, za hranicemi jazyka. Lze na něj slovy poukazovat, anebo se nám prostě ukazuje.

V Pařízkově inscenaci se naše vyprahlost, prázdnota a existenciální bezobsažnost také ukazují. To je možná největší hodnota inscenace – vedle toho, že je herecky a jevištně značně působivá. Jedinou, dosti absurdní dekoraci tu tvoří zadní stěna z dřevotřísky, vyzdobená dvojím parožím, a malá lednička s velkým agregátem, která nepřetržitě vrčí. Tedy pokud do ní nekopne Martin Finger v roli Josefa. Ten je u Musila typickým představitelem starší, otcovské generace, která vyrostla na ideálech ratia a řádu, a proto nechápe nejasné sny či blouznění (název hry lze přeložit též Blouznivci) generace mladší; připadají jí dokonce nebezpečné. Pro mladou generaci představují naopak Josefovy hodnoty už jen vyprázdněné společenské konvence. Dnešní Josef Martina Fingera je ovšem jen bezduchý, upjatý úředník na vysokém postu. V závěru odchází se slečnou Mertensovou, která už také není naivní musilovskou idealistkou, naopak, po celou dobu se milostnými rošádami ve svém okolí pubertálně bavila.

Svět se nás netýká

Musil si zvolil tradiční žánr komedie s milostným trojúhelníkem, respektive mnohoúhelníkem: dvě sestry a dva muži, všichni spolu vyrůstali a skoro náhodně si pak někdo někoho z nich vzal, jiného na léta ztratili z očí. Martin Pechlát je pojetím Alana autorovu duchu nejblíž: rozkošně ztvárňuje zbabělého slabocha, který se ženám (Regině i Marii) umí roztomile vlichotit, ale nikdy nepřejímá za nic zodpovědnost. Původně však má právě tato postava i cosi navíc, cosi z toužebně očekávaného nového člověka. Má v sobě nejvíc snílkovství a svobody a tím ostatní okouzluje. V dnešních Snílcích je Alan „jen“ představitelem určitého současného typu. Ztělesňuje naše dobové téma: krizi mužství. Ta sice rovněž vyplývá ze ztráty tradičních (rodinných) rolí: patriarchální definice mužského a ženského principu přestala obecně platit a novou zatím nemáme. Jenže: problémy se nám navíc nějak zmenšily, zprivátněly, protože svět z nich automaticky vynecháváme, svět není tím, co by se nás osobně dotýkalo. A existenciální krize máme za sebou. Takže zbývají krize partnerské, splývající často vjedno se zmíněnou krizí středního věku.

Až na Reginu (Gabriela Míčová), která ztrácí Alana, a proto dostává hysterické záchvaty, jsou všichni více či méně věcní. Bez vášně, suše a s přídechem cynismu (Marie Vandy Hybnerové) zkoumají své další partnerské možnosti a nemožnosti. Ani vada charakteru nerozčeří hladinu všeobecné únavy ze života a vztahů. Tomáš Romana Zacha, Mariin manžel, při tom všem rezignovaně cvičí. Na začátku přibíhá v šusťákové bundě (ostatně ani Ibsen na Zábradlí nepostrádá pár prvků z fitness centra). Ale ani kultu těla už nikdo nepřikládá zvláštní váhu. Tomáš vykonává cvičení jen ze setrvačnosti. Po celou dobu se promenuje po jevišti v ohavných trenýrkách a tričku s jakousi parodií kněžského kolárku u krku. Život postrádá nejen obsah, ale už i vyprázdněné formy, jakoukoli kulturu.

Marie a Alan, kteří spolu v závěru odcházejí, a tedy našli pro sebe nějaké řešení, jsou oblečeni slušivě v bílém. Ale znamená to něco? Bílá jako symbol čistoty? To asi ne. Přestože právě Marie V. Hybnerové je ve své drsné věcnosti ze všech postav nejcharakternější. Tím nepochopitelnější ale je, že odejde s Alanem. I když v tomhle unaveném světě je to asi jedno.

Všeobecnou lhostejností a rezignovaným laděním je inscenace Snílků celkově bližší Musilovu slavnému románu Muž bez vlastností s hrdinou Ulrichem, který „si vzal dovolenou od života“. To také bylo, soudě dle citátů v programu, inscenačním záměrem. A výsledek je v tomto smyslu přesný.

Autorka je teatroložka a překladatelka.