Nedávné události v Budapešti vyvolaly otázky po legitimitě politické moci i způsobů protestu proti ní.
Pravděpodobně si dnes už jen málo lidí vzpomene na reklamní kampaň, kterou letos na jaře zahájila maďarská televize. Několik různých spotů rozehrávalo variace na téma mimořádné důležitosti státní televize. Po městě se objevily i reklamní plochy, na nichž se skvěla otázka: „Jakou televizi byste obsadili v případě, že byste dělali revoluci?“ A hned pod otázkou byla i správná odpověď: „Maďarskou televizi. Šíříme hodnoty.“ Jen o několik měsíců později může kampaň pokračovat. Jen se slova mírně obmění: “Přenášíme hodnoty. Pokud nám to dovolí.”
V projevu nahraném na květnovém setkání poslanců socialistické strany premiér Gyurcsány prohlásil o své ekonomické politice, že „žádná evropská země neudělala něco tak pitomého jako my…, evidentně jsme v minulém půldruhém roce či dvou letech lhali“, a také uvedl, že se Maďarsko podařilo udržet nad vodou jedině díky boží prozřetelnosti, spoustě peněz ve světovém hospodářství a stovkám podvodů. Zveřejnění těchto výroků vyvolalo v polovině září v ulicích Budapešti týden trvající nepokoje. Po jejich skončení zůstala společnost hluboce rozdělena. Rozdělení v názorech na chování vládní strany i opozice, v otázkách morálních důsledků lži či správného chování při pouličních protestech v podstatě odpovídá linii politických preferencí. Je přitom zcela jasné, že hranice vede mezi těmi, kteří uvažují v revolučních termínech, a těmi, kteří odmítají jakoukoliv „politiku ulice“. Přesně podle takto politicky diferencovaného vnímání jsou pak násilnosti v budově státní televize označovány buď jako revoluční boj nebo jako kulturní happening, fašistické nepokoje nebo chuligánství fotbalových fanoušků.
Ostré rozdělení společnosti na pravicové konzervativce a levicově liberální voliče, kterého jsme byli svědky v předchozích volbách, se však přitom poněkud zamlžuje. Podobný pocit mohl mít každý, kdo se vypravil mezi davy demonstrantů, kteří se během protestů scházeli naproti budově parlamentu. Pohledu pozorovatele se tu totiž nabízelo shromáždění, které vyvolávalo zmatení pojmů a ideologických měřítek. Byli tam lidé ve středověkém oblečení, jiní zase mávali státními vlajkami. Vedle sebe stáli skinheadi ze sídliště a zemědělci, kteří vařili guláš. O mikrofony se přetahovali pravicoví politici s bývalými vůdci komunistické strany. Aby bylo zmatení jazyků a názorů ještě větší, byly uprostřed týdne demonstrací uzavřeny univerzity, údajně kvůli plánovaným demonstracím anarchistů.
Na shromáždění jste si mohli vyposlechnout výroky, které v podstatě opakovaly slova vůdce opozice Viktora Orbána. Podle něj je současná vláda nelegitimní, protože sám premiér přiznal, že jeho strana vyhrála volby jen díky lžím. Kromě toho se shromáždění vyznačovala rozhořčeně projevovaným nesouhlasem, doprovázeným opojným pocitem nestability a příslibem politické změny. Zároveň se šířily nepodložené zvěsti rozvíjející konspirační teorie: násilníci v ulicích jsou ve skutečnosti provokatéři, které platí vláda, tvrdila první zpráva. Vzápětí jí následovala druhá, podle níž byli demonstranti ve skutečnosti placeni opozicí.
Během demonstrací se jasně ukazovala obliba odkazů k povstání v roce 1956. Téměř povinným znakem protestů byly státní vlajky s vyříznutým středem, veřejná čtení revoluční poezie, poničení sovětského pomníku roku 1945. Všechny tyto symboly měly spoluvytvářet zdání kontinuity s událostmi roku 1956 a zároveň tak naznačovat, že ke skutečnému pádu komunismu ještě nedošlo. O minulém víkendu se pak na tržišti šířily zaručené zprávy o tom, že se pravicoví aktivisté připravují oslavit výročí povstání se zbraněmi v rukou.
Ovšem toto revoluční nadšení rozhodně nesdíleli všichni. Lidé odsouzení v souvislosti s povstáním v roce 1956 a členové rodin obětí těchto událostí publikovali otevřený dopis, v němž odmítli spojování událostí v roce 1956 se současnými nepokoji. „Zneužívání vzpomínek na revoluci v roce 1956 je výtržností spáchanou spolkem přívrženců extrémní pravice a fotbalových chuligánů. Využívání symbolů roku 1956 pro zamaskování čistého násilí proti demokracii, mávání vlajkami roku 1956, ničení sovětského památníku, označování policie za AVO (tajná státní policie v době socialismu) a využívání padesátého výročí ke kampani proti legitimní demokratické vládě, to všechno je podvod. Útok na maďarskou televizi byl ukázkou bezúčelného násilí, které s památkou revoluce nemá nic společného,“ napsali signatáři dopisu.
Hlavní otázkou posledních dní je, zda tedy Maďarsko prochází morální krizí. Diskusi přiživilo vyjádření prezidenta László Sólyoma, podle něhož v morální krizi není země, ale lidé. Mezinárodně proslulý spisovatel Péter Nádas zase ve svém televizním vystoupení deklaroval převládající liberální názor, když pochválil Gyurcsányho za upřímnost: „V tom projevu se rozhodný muž, který disponuje rétorickými schopnostmi, snaží přesvědčit své soudruhy, že už země nemůže být dále řízena prostřednictvím systému různých privilegií. Vlády v posledních šestnácti letech řídily feudální nebo socialistický systém privilegií, jehož prostřednictvím distribuovaly něco, co ve skutečnosti nebylo jejich. V Evropě jsou takové praktiky nepřijatelné.“ Podle Nádasova názoru měl tento projev možná otřást společností, ale ne přivést lidi do ulic. „Nevidím žádný právní nebo ústavní důvod pro to, aby Gyurcsány musel odejít. Muselo by jít o výsledek nějakého masového ducha, pouličního hnutí nebo střetů, ale před tím nás Pán Bůh chraň. Protože to není forma skutečné politiky, alespoň ne té demokratické. To by všeobecně otevřelo stavidla zlu.“
Jak začaly postupně opadat masové demonstrace v budapešťských ulicích, debata se stočila na vedlejší důsledky událostí. Zjevně nejvíce na ně doplatili policisté. Ti jsou nyní obviňováni, že při zásazích proti strůjcům nepokojů zatkli mnoho nevinných lidí. Na obranu nespravedlivě zadržovaných byla sepsána petice, která možná na chvíli odpoutá pozornost veřejnosti od neplodného dilematu: Co bude politickým důsledkem doznání nebo lži? Nepokoje, nebo revoluce? Do jaké míry lidé, kteří se nyní vzbouřili, skutečně reprezentují obyvatelstvo země? Toto dilema nás však nemusí trápit moc dlouho. Vše se teď ukáže v místních volbách.
Autor je urbanista, studuje v Budapešti.
Přeložil Filip Pospíšil.