V Budapešti, Londýně, Paříži i v New Yorku hledá autor podoby zahálky i způsoby, jakými lidé zacházejí s časem.
Minulý rok vytvořila na výstavě nazvané Zahálka berlínská umělkyně a architektka Anke Hagemannová mapu budapešťských lokací, kde se nejlépe daří lenochům. Její průzkum spočíval v návštěvě příslušných míst a v pořízení rozhovorů. Ale především se tam musela sama oddat lenošení. Pro člověka, který je tak pohlcen svou prací, je to skutečná výzva. Výhodu má cizinec. Když jedeme do zahraničí, snáze přijmeme lenost jako způsob naší existence.
Klíčová slova, která si Hagemannová pro mapu vybrala, naznačují její definici lenosti: „…sedět a ležet na slunci, relaxovat, máčet si nohy, jíst, pít, nakupovat, potulovat se, odpočívat, koukat, čekat, hrát karty, těšit se výhledem, spát…“ Ovšem kromě vnějšího vzhledu prostoru dobře využitelného k lenosti jsou potřeba ještě další věci: především určitá skladba životních hodnot, potřeb a zdrojů, která se místo od místa mění. Ani práce už není, co bývala, a její proměny ji činí těžko oddělitelnou od jiných částí života.
U stolu v kavárně
Jak píší ve své knize Říkáme tomu práce (Wir nennen es Arbeit) Sascha Lobo a Holm Friebe, lidé dnes vysedávají celý den po kavárnách a nazývají to prací. Podle autorů je tradiční lineární kariéra v Německu už minulostí. „Digitální bohémové“, tedy mladí intelektuálové a umělci, si sami určují pracovní dobu a neomezují se na jednu kancelář. Práci často nedokážou oddělit od svých zájmů a zahrnují do ní vyhledávání na internetu, setkání, „pracovní obědy“.
K postindustriálním změnám hospodářství i pracovního trhu dochází všude a lidé musejí být stále flexibilnější. Pracujících na volné noze však v některých městech najdeme víc než v jiných. Proč jsou tak častí například v Berlíně? A jsou francouzští „bohème bourgeois“ nebo anglosaští „creative class“ jejich souputníky?
Londýnský umělec Anthony A. se mi svěřil se svým berlínským zážitkem: „Sešli jsme se v deset ráno v kavárně. To už bylo pro mě dost pozdě. Když jsme to prodiskutovali, odešel jsem, abych také něco udělal, ale ona šla na další schůzku do další kavárny. Vypadalo to, že v tom městě nikdo nepracuje. Zápasí jen se svými diáři.“ Tenhle dojem můžete v Berlíně získat snadno. Životní náklady jsou tu nižší než v jiných evropských metropolích a ti, kdo mají práci, jsou nejlépe placenými zaměstnanci na světě hned po lidech v Kodani a Curychu. Když na nájemné a další náklady stačí denně jen pár hodin práce, přestává být tou hlavní životní činností. A spoustu volného času nemusíme nutně využít kreativně, je možné i lenošit.
„Nemám rád místa, která jsou tak pomalá,“ prohlašuje Anthony. „Raději mám ta ambicióznější.“ Ambice přitom mnohdy vyrůstají z prosté potřeby přežití, odhodlání či nasazení, při němž se čas optimálně využívá. Londýnský architekt Aaron M. však varuje: „Doktor v naší firmě nás pravidelně nabádá, abychom si našli čas na to se posadit a že nemáme jíst za chůze či za běhu. Škodí to žaludku a srdci.“
Nerovnoměrný výskyt
Lenost je morálně neudržitelná v prostředí, kde mají všichni ostatní naspěch. Na druhé straně ovšem uřícenost není všechno. Tvrdí se, že britská ekonomika vděčí za svůj úspěch tvrdé práci jednotlivců. Pracovní doba tu ale není nejdelší v Evropě. Ve Velké Británii se sice průměrně pracuje více (1675 hodin za rok) než ve Francii a Německu (asi 1450 hodin za rok), ovšem i tak zde pracovní nasazení značně zaostává za středoevropskými zeměmi, jako je Česká republika nebo Polsko, kde zaměstnanec odpracuje průměrně 1750 hodin ročně.
Nestejnoměrný výskyt lenosti na evropském kontinentě má různá vysvětlení. Ve střední Evropě se pracuje déle i kvůli nepříznivému poměru nízkých mezd a relativně vysokých životních nákladů. Abyste tu přežili, musíte prostě pracovat více než na Západě. Také tu ovšem lidé neumějí tak dobře nakládat se svým časem, což vyplývá i z nově se otevírajících příležitostí. Máme sklony k tomu přibírat si nové povinnosti a kombinovat hlavní pracovní poměr s prací na volné noze.
Ve Spojených státech a zvláště v New Yorku je to jinak. Čas je tu nedostatkové zboží. Velkoměsto je rodištěm fenoménu dojíždění za prací a je územím přesčasů. Plánovači se v něm pokusili zcela oddělit práci od domova. Ukazují na to už linky metra, které vás svezou z okraje do centra a zpátky. Nepočítá se s tím, že byste jeli jinam. Napříč městem křižuje jen pár linek. I když je v New Yorku spousta pracovníků ve službách i lidí, kteří mají volnější zaměstnání, většina pracujících je v kanceláři od devíti ráno do pěti odpoledne. Pokud přijdou o práci, nejsou schopni zaplatit nájem nebo splácet půjčku. Mí kolegové v oddělení městského plánování newyorské radnice měli pevnou osmihodinovou pracovní dobu plus pauzu na oběd. Teoreticky je to jednoduché: ráno přijdete, zapnete počítač a vypnete ho, když pozdě odpoledne odcházíte. V praxi ale hned po pracovní době nikdo neodchází. Ještě zbývá udělat spoustu práce a nikdo nemá jiné, důležitější věci na starost.
Staré dobré východoevropské přestávky na kávu nebo francouzské dvouhodinové obědy jsou ve městě „od devíti do pěti plus přesčasy“ neznámé. Jestli ovšem může být lenost životním stylem, stres je jím také. A stížnosti na přepracování se stávají oblíbeným tématem hovorů kancelářských živočichů.
Autor je urbanista, studuje v Budapešti.
Přeložil Filip Pospíšil.