Současná maďarská sídliště jsou pastí pro sociálně slabé, zdrojem sentimentálního kultu i inspirací pro novou výstavbu.
„Podivná oblast východoevropského urbanismu“ – tak nazvali bytovou panelovou výstavbu autoři poslední výstavy v galerii Trafó, která je hlavním stánkem současného umění v Budapešti. Vystavené práce se problémem paneláků zabývají z nejrůznějších úhlů. Jsou založeny na osobních vzpomínkách, věnují se rozboru politických ambicí spojených s těmito stavbami i sociologickými výzkumy, které byly v této oblasti provedeny. Společné mají jen to, že se zabývají panelovými sídlišti, která se, podle prohlášení, jež výstavu uvádí, stala nejen předmětem sporu, ale také inspirace.
Zmíněná výstava je součástí znatelné fascinace a důkazem zájmu, jejž můžeme pozorovat v nejrůznějších oblastech umění či popkultury – od hraných filmů, televizních seriálů, výstav fotografií až ke konferencím architektů.
Spor o sousedy
Jako příklad toho, že téma sídliště visí ve vzduchu, může posloužit diskuse, která se rozpoutala okolo opětovného uvedení nejznámějšího maďarského seriálu Sousedé (Szomszédok). Seriál začala znovu vysílat státní televize dvacet let poté, co byl vyroben. Ze sporů, které doprovázejí jeho nové vysílání, je jasné, že se ve veřejnosti neliší jen hodnocení toho, co je na první pohled depolitizovanou nedávnou minulostí každodenního života obyvatel paneláku, ale především názory na to, jak má být tato minulost prezentována. Sousedé začali být vysíláni koncem osmdesátých let a všech jejich 331 epizod se odehrává v budapešťském panelovém domě. Celý koncept filmu je s tímto prostředím velmi těsně svázán, protože využívá těsné fyzické blízkosti obyvatel, která vytváří zvláštní sociální solidaritu a komunální atmosféru. Ta pomalu proměňuje někdejší cizince v sousedy. Znovuuvedení seriálu bylo původně doprovozeno titulky vloženými do filmu, jimiž byla ze současného pohledu komentována každodennost pozdního období socialismu. Komentáře se ale setkaly s velkou kritikou jak ze strany původních tvůrců seriálu, tak i ze strany diváků. Stěžovali si, že byl tímto způsobem narušen původní koncept seriálu, především však ale poukazovali na problém různých pohledů na otázku sociální paměti a identity.
Každodennost života v období socialismu a především předměty její kultury a architektury se stále častěji vyvolávají zvláštní druh vztahu, který je obvykle nazýván „ostalgie“. Název vznikl spojením německého výrazu „Ost“ (východ) a slova „nostalgie“ a odkazuje na prapodivný vztah k některým složkám či prvkům komunistických režimů. Tento vztah bývá živený určitým exotismem a zároveň ironií. Dochází tak ke kulturnímu přesunu – jednoduché objekty nebo scény se stávají symboly nebo přímo předměty kultu. Právě tímto způsobem se staly paneláky spíše předměty kulturního či kultického významu a jejich socioekonomická role ustoupila do pozadí.
Změna obrazu
Sociální realita ale není na kulturních obrazech zcela nezávislá. Právě naopak, obě sféry na sebe navzájem reagují. Například řada účastníků Výročního setkání architektů, které proběhlo v roce 2006, navrhovala, že by problém regenerace panelových sídlišť mohlo vyřešit vylepšení jejich obrazu, aby se tak staly zajímavou lokalitou i pro bydlení obyvatel s vyššími příjmy. Pokud by se pověst paneláků měla vylepšit, musel by být kladen větší důraz na pozitivní aspekty bydlení v tomto typu domů. Úspěšná kampaň by pak mohla znovu rozhýbat obchod s panelovými byty na realitním trhu, získat prostředky na renovaci nabízených bytů a vytvořit sebevědomé společenství lidí, kteří tyto byty obývají. Tento scénář sice využívá určité postupy velkých evropských projektů na regeneraci měst, ale nepočítá s některými specifickými omezeními, která se vztahují právě na panelová sídliště a byty, jež v nich byly vybudovány.
K renovaci panelových domů však nezbytně musí dojít. A to z mnoha důvodů. Již v době, kdy začaly být v šedesátých letech tyto stavby budovány, bylo jasné, že mají jen omezenou životnost. Kromě toho, že stárne samotný stavební materiál, přicházejí i problémy s inženýrskými sítěmi, které dosluhují. Navíc se ukázalo, že je energetický systém a systém vytápění paneláků krajně neefektivní a neudržitelný. Od roku 2001 vstoupil v platnost nový, podrobný program dotací, který byl zaměřen na tři oblasti renovace. První oblastí byla vnější izolace budov, druhou výměny oken a třetí renovace prvků inženýrských sítí. K těmto prioritám od roku 2005 přibyl důraz na oživení veřejných prostor mezi jednotlivými domy. Podporována je výstavba parků, hřišť a chodníků. Systém dotací je založen na spolupráci tří subjektů: vlastníků jednotlivých bytů, obcí a samotného státu. Pokud se obyvatelům jednoho domu (jejichž počet jde často do stovek) podaří dohodnout se na postupu renovace a získat část zdrojů, mohou se ucházet o dotaci ze strany obce, která je v případě, že projekt uspěje, doplněna příspěvkem státu. V ideálním případě by každý ze subjektů měl na projekt renovace přispět jednou třetinou potřebných financí.
Sociální past
Jenže dvě třetiny peněz, které mají poskytovat úřady, často nestačí. Mnozí z obyvatel půl milionu panelových bytů v zemi (v Maďarsku jsou přitom celkem 4 miliony bytů) bojují se změněnými životními podmínkami a není schopno platit ani své běžné účty, o nákladech na rekonstrukci ani nemluvě. Mnoho paneláků, které mají tu nejhorší pověst, slouží jako sociální pasti, jež přitahují a koncentrují tu část populace, která má velmi omezené prostředky.
Byty v panelácích, jež byly v sedmdesátých a osmdesátých letech přidělovány těm privilegovaným, se postupně staly nejlevnějšími položkami na maďarském realitním trhu. Po privatizaci bytů se ukázalo, že se nejednalo o zrovna nejvýhodnější investici. Nárůst cen energií a také špatné architektonické řešení způsobily, že zde noví lidé nechtějí bydlet a dosavadní obyvatelé si bydlení v nich pomalu nemohou dovolit. Fyzický úpadek staveb a nedostatek poptávky postupně vyselektoval zvláštní druh obyvatel: jedná se o lidi, kteří si nemohou dovolit koupit nebo najmout byt v jiné lokalitě. To je také důvodem, proč v některých domech najdeme mezi obyvateli velký počet studentů, kteří na místě setrvají jen určitý čas a do bytů nic neinvestují. Mezi ostatní časté obyvatele patří rozvedené ženy.
Horší sociální podmínky obyvatel odráží také stav veřejných prostor v panelácích a okolo nich. Tyto prostory padly za oběť základním omylům socialistického urbanistického plánování, které opomíjelo komunální infrastrukturu a potřeby obyvatel. Místa mezi paneláky se staly místy nikoho. Byla dezintegrována, někdy ilegálně zabrána a teprve poslední vlna renovací začíná pomalu tento trend obracet. I společné prostory uvnitř domů ztratily svoji původní funkci a pomalu se přeměnily na skladiště nebo pronajímané komerční prostory.
Panelové domy na sídlištích však pro někoho, možná překvapivě, mohou mít i dnes řadu výhod. Jsou často umístěny v zelenějších oblastech, kde je čistší vzduch, více slunečního světla a lepší výhled na město. Inženýrské sítě jsou tu vedeny přehledně. Přitom často nejsou zase tak vzdálené od ostatních částí města. Architektonické řešení těchto míst také není zcela zásadně omezující. Existuje zde mnoho způsobů, jak se dají jednotlivé byty upravovat. Již některé z paneláků, které byly vybudovány v polovině osmdesátých let, umožňovaly vzájemné propojování bytů jak po vertikální, tak i horizontální úrovni. Podlahové krytiny se dají vyměnit, fasády mohou být upraveny. K budovám mohou být připojeny soukromé nebo družstevní zahrádky. Stejnost paneláků tak může být překryta individualitou a rigidní plánování může být změkčeno na míru osobním potřebám obyvatel.
Od změny režimu v Maďarsku již žádná panelová sídliště nevznikla. Koncept tohoto způsobu výstavby však přežil oslabení státu i jeho sociální politiky. Socialistickým sídlištím se dnes trochu podobají takzvané rezidenční parky. Možná ne financováním a vlastnickou strukturou, ale svou podobou a kvalitou. Od svých architektonických předků si ale uchovávají distanc. To však nemusí rezidenčním parkům zabránit, aby zopakovaly jejich chyby. Nebo je nenahradily novými, které přispějí k další dezintegraci měst.
Autor je urbanista, studuje v Budapešti.
Přeložil Filip Pospíšil.