Kdo je letošní nositel Nobelovy ceny

Literární skandál kolem jednoho tureckého spisovatele zaujal Německo, Švýcarsko, Francii či Anglii. Co se vlastně přihodilo a kdo to je Pamuk? Stalo se toto: uznávaný prozaik řekl loni v únoru novináři Peeru Teuwsenovi ze švýcarského Das Magazin, že v Turecku byl zavražděn jeden milion Arménů a 30 000 Kurdů a dodnes se o tom mlčí. Kvůli interview byl spisovatel v Turecku obviněn na základě paragrafu 301 (o urážce turectví, republiky a jejích institucí). Pro novodobou tureckou historii není stíhání intelektuálů pro jejich politické názory nic nového. Zvláště po vojenském převratu v roce 1980 skončila velká část levicově smýšlejících intelektuálů za mřížemi, či byla nucena emigrovat. Podobně pak byly i v letech následujících některé paragrafy tureckého trestního zákoníku (zvláště o „podpoře separatismu“) zneužity proti literátům. Spisovatel Yaşar Kemal podotkl, že „vězení je školou turecké literatury“. Dnes se ale turecká politická scéna značně liberalizovala, vydávání kritických textů, například o menšinách v Turecku, už není velký problém. Případ Pamuk byl a je diskutován v kontextu historie Turecka i politiky Evropské unie, která případný soud značně kritizovala. Silné výhrady vyjádřil i světový PEN klub. Soud byl několikrát odložen a pod tlakem hlasů ze zahraničí (turecké úřady se mimo jiné dopátraly, že A2 chystá o Pamukovi číslo) nakonec zrušen, jak v pondělí 23. 1. 2006 oznámila média. České spisovatelské a politické organizace si případu nestačily všimnout. V tomto vydání A2 přinášíme několik textů k tématu, včetně ukázky z autorova díla.

Pojem „postmoderní literatura“ je zpravidla zúžen na evropské a americké autory. Maximálně zahrnuje autory, kteří na Západ emigrovali a píší v evropském jazyce (např. Salman Rushdie). Moderní turecká literatura je v tom schématu řazena k takzvaným literaturám třetího světa, kde západní čtenář očekává tradiční způsoby vyprávění, sociální témata a folklor. Je exotizována, zařazena do kolonky „orientální literatury“, vyčleněna z evropského literárního kánonu, k němuž se však hrdě hlásí. Předělem, jenž západní čtenářstvo i literární kritiku vyvedl z těchto stereotypů, byly romány Orhana Pamuka (1952). Ten mezi tureckými spisovateli zaujímá prominentní místo, je to „nejčtenější, ale nejméně chápaný turecký autor“. Jeho knihy byly přeloženy do dvacítky jazyků, loni tisk dokonce spekuloval o nominaci Pamuka na Nobelovu cenu. Jaké je jeho dílo?

Meziprostor moderního Turecka

Po prvotině, románu ve stylu Thomase Manna Pan Cevdet a synové (Cevdet Bey ve Oğulları, 1982), začal Pamuk směřovat mimo kolej realistického vyprávění. Téměř každý další jeho román je experiment po stránce obsahové i formální – Pamuk tak vytyčoval směřování turecké literatury. Kritička Yıldız Ecevitová identifikovala tři základní „svazky motivů” jeho děl: metafiktivní (odhalování mechanismů vzniku textu), kulturní (co činí Turecko Tureckem a je-li možné, aby turecká zkušenost nezanikla v dominantní západní historii) a ontologické (nakolik je možné být sám sebou a není-li každý člověk jen palimpsestem předchozích zkušeností). Okruhy se prolínají a směřují k ústřednímu tématu moderní turecké literatury od jejího vzniku v polovině 19. století, k „otázce Západu a Východu“.

Turecká společnost se pod vlivem modernizačních reforem v pozdně osmanském období a zvláště radikálně pak v důsledku „kemalistické revoluce“ dvacátých a třicátých let 20. století začala vzdalovat svým „východním“ kořenům a snažila se stát společností „západní“. Přeryv zanechal hluboké trhliny na kulturní integritě turecké společnosti. Ta začala tápat mezi oběma civilizačními okruhy: odcizila se vlastní minulosti a tradici (přijetí latinky v roce 1928 a radikální jazyková reforma mj. způsobily, že se pro mladou generaci staly veškeré texty staršího data nesrozumitelnými), současně ale nenabyla ani zcela „západního vzezření“, jak si reformátoři přáli. Velká část moderní turecké literatury je pak výrazem snahy reflektovat postavení Turecka v „meziprostoru“, analyzovat jeho hybridní charakter a najít důstojné místo mezi Východem a Západem.

Orhan Pamuk téma uchopil novým způsobem. Zbavil ho deprimující vážnosti a tíhy, převrátil ho v parodii, ironii a začal zpochybňovat průzračnost pojmů „Východ“, „Západ“ či „historie“. Už v druhém  románu Tichý dům (Sessiz Ev, 1983) se jedna z hlavních postav, historik Faruk Darvinoğlu, marně pokouší sepsat všezahrnující encyklopedii, která by svět utřídila do jasných kategorií a stanovila, co je Východ a Západ. Ze zoufalství nad nemožností takového počinu se rozhoduje alespoň napsat historickou knihu, která by spočívala v pouhém výčtu fakt a vyhnula se náhodnému propojování příčiny a následku; tlaku morálky a tradice, které historii ustavují, a iluzi všezahrnujícího, smysluplného, hierarchizovaného vyprávění.

Úvahy o historii pak autor přetavil do konkrétní podoby ve zvláštním historickém románu Bílá pevnost (Beyaz kale, 1985). Děj je zasazen do Istanbulu 17. století a vypráví alegorický příběh o vztahu benátského zajatce a jeho pána, istanbulského hodži (učitele), kteří si nakonec vymění své identity. Při tureckém obléhání bělehradské pevnosti se Benátčan stává hodžou a rádcem sultánovým, zatímco hodža v šatech Benátčana odchází do Evropy, kde učiní kariéru jako „orientalista“. Smysluplnost historie je tu zpochybněna i relativizující fiktivní předmluvou Faruka Darvınoğlu. Příběh je zastřen zvláštní snovou atmosférou, v níž Východ a Západ stávají ztrácejí obrysy, až se prostoupí. Přes značnou hravost textu se tu na mnoha místech dere s nesmírnou silou na
povrch otázka kulturní identity Turecka, útočí na čtenáře a vede mnohde k pesimistickým úvahám nad budoucím směřováním země. Román je označován za hlavní impuls pro tureckou literaturu devadesátých let. Odstartovala vlnu historických románů, které prolamují oficiální nacionalistické ztvárnění historie „velkých hrdinů“ a snaží se do tureckého vědomí znovu zapojit osmanskou minulost, vytlačenou z kulturní paměti národa kemalistickou revolucí.

Východní a západní narace

Prostoupení Západu a Východu se vědomě odráží i na Pamukově stylu. Zvláště v románech Černá kniha (Kara Kitap, 1990) a Nový život (Yeni Hayat, 1994) kombinuje tradiční vypravěčské postupy blízkovýchodních literatur s modernistickým stylem. Hrdinové (Galip v Černé knize a student v Novém životě) se podobně jako postavy ze středověké islámské mystické literatury, Rúmího Mesneví, Attárovy Logiky ptáků či eposu Krása a láskaŞeyha Galipa, vydávají na spletitou a bolestnou cestu za vyšším smyslem života, aby na jejím konci dospěli sami k sobě. Student putuje nekonečnými cestami Anatólie ve snaze nalézt „nový život“, nachází po cestě znamení, všechny ale jen matou a zvětšují pomyslný labyrint bez východu, v němž se hrdina pohybuje. Galip se zas při pátrání po své záhadně zmizelé ženě Rüye (sen) a bratrovi Celâlovi (vznešenost), známém novináři, vydává do spletitých ulic Istanbulu, bloudí mezi paláci, mešitami, bazary, krámky a knihkupectvími, dostává se do podsvětí, bloumá po chudinských předměstích a setkává se s mystiky, blázny i politickými aktivisty, sleduje v kině laciné turecké a americké filmy, na něž kdysi s Rüyou chodívali, pročítá Celâlovy novinové sloupky a Rüyiny oblíbené detektivní romány a všude naráží na stopy. Čím víc znamení nalézá, tím hloub se noří do vlastní minulosti a vše pro něj najednou získává nové významy. Zatímco v Černé knize se hrdinovi nakonec podaří dosáhnout „osvícení“, když podstupuje podobnou proměnu jako postavy Bílé pevnosti: stává se Celâlem a píše novinové sloupky místo něj („psát znamená existovat“), v Novém životě je už tato cesta pro hrdinu uzavřena. Umírá při autobusové nehodě, aniž by svého nového života dosáhl, a přeje si, aby se mohl vrátit, kde začal.

V obou románech autor přebírá z tradičních mystických děl desítky příběhů a alegorií; ze „světských“ děl klasických blízkovýchodních literatur (např. z Tisíce a jedné noci) mj. techniku příběhů vložených do příběhů; z tureckých hrdinských a milostných eposů zase motivy a jména. Inspiračním zdrojem jsou i díla západní literatury, na něž trpělivý čtenář nalezne nespočet odkazů. Vědomě se tak vytváří propojení mezi „východní“ a „západní“ literární tradicí a otevřeně na ně na mnoha místech poukazuje. Vzniká obdoba toho, čím je charakteristická celá turecká společnost: syntéza „západního“ a „východního“, aniž by jedno či druhé bylo jasně vymezeno.

Od historie k politice

K historické tematice Bílé pevnosti se autor vrátil v románu Mé jméno je červená (Benim Adım Kırmızı, 1998). Text jiskří vtipem a parodií a čtenář je v něm vydán napospas hře, kde se reálné stává nereálným a skutečnost snem. Děj se odehrává v Istanbulu v průběhu několika zimních dnů roku 1591. Je zasazen do prostředí malířů miniatur a má rámcový charakter detektivního románu: miniaturista sultánovy malířské dílny je zavražděn a podle nalezené miniatury koně se hledá vrah. Mistr malířské dílny Üstad Osman a knihaři Kara a Enişte se poté uzavírají do pokladnice paláce Topkapı a snaží se na v desítkách miniatur vypátrat specifický styl kresby. Román je zajímavý nejen zpracováním příběhů, které vyprávějí turecké a perské miniatury, ale i z hlediska vypravěčské techniky. Má dvacet vypravěčů, kteří zaujímají jednu či více z celkových 59 kapitol. Tak se vedle Kary, jeho milenky či mistrů malířských objevují jako vypravěči vrah, mrtvola, pes, strom, mince, smrt, ďábel, červená barva nebo kůň. Nadřazená instance, na niž jsme zvyklí z klasických románů, se rozpadá do mnoha hlasů, jež se snaží prosadit. Postavy se na čtenáře přímo obracejí a snaží se ho přesvědčit o své pravdě či ho zmást a zesměšnit. Zároveň se v románu dostávají vedle sebe bez zjevné hie­rarchie triviální a „vysoká“ literatura, které se navzájem parodují a ruší. Opět stojíme před zcela osmanskou historií, rozpadající se do drobných příběhů, zparodovanou a pokroucenou, která dává prostor i těm, jejichž příběh do análů oficiální historie nikdy nemohl proniknout.

Román byl tureckou literární kritikou napadán za „falešné“ znázornění historie (jako by Pamukovi o „správné“ vykreslení dějin vůbec kdy šlo) a podbízení se západnímu publiku, setkal se však se značným čtenářským ohlasem a nadšeným přijetím ze strany západní kritiky. O čtyři roky později spisovatel vydal svůj zatím poslední román (nepočítáme-li vzpomínkovou knihu Istanbul, 2004), jenž znovu vyvolal vzrušené reakce, tentokrát pro výrazně politický podtext. Sníh (Kar, 2002) navozuje melancholickou atmosféru provinčního městečka Kars na samém východě Turecka, kam přichází básník a politický exulant Ka, aby napsal reportáž o záhadných sebevraždách muslimských dívek a zároveň se znovu setkal s láskou z mládí. Kars, ztracený v horách nejzazšího cípu Turecka a odříznutý na několik dní od světa sněhovou vánicí, je mikrosvět, zmenšenina Turecka. Je to místo střetu islamistů, kurdských separatistů, levicových skupin a státní moci, hýbou jím debaty o laicismu a náboženství, o Západě a o Východě. Současně v sobě Kars nese otisky dob minulých: stopy mnohonárodnostní osmanské říše smetené nacionalismem 19. století, budovy z dob ruské nadvlády, arménské kostelíky a kulturní domy postavené za účelem šíření revolučních myšlenek atatürkovského Turecka... Všechny tyto scény se mísí s poetickými obrazy sněhu a Kaových básní. Jsou charakteristické odlehčeným stylem vyprávění a architektonickou výstavbou díla: hrdinovy básně tvoří ramena pomyslné sněhové vločky. Ve Sněhu se Pamuk dotýká problémů současného Turecka, mj. otázky politického islamismu, arménské genocidy a kurdského separatismu. Román rozvířil diskusi a vyvolal mnohé ostře negativní soudy ze strany tisku i veřejnosti – paradoxně ho odsoudili jak islamisté (prý zesměšňuje těžký úděl muslimských dívek, jimž je v Turecku zakázán vstup na univerzity v islámském závoji), tak sekularisté (podporuje islamisty) a nacionalisté (zastává se kurdského separatismu). Daleko víc však turecké veřejné mínění rozbouřily Pamukovy výroky ke kurdské otázce a arménské genocidě pro zahraniční tisk. Ale to už je zase jiný příběh.

Autor je turkolog.

odkazy na další texty o novém laureátovi:

Komentář k procesu

Uvězněn v Istanbulu

Evropa bez Turecka?

Teplý emocionální bazén

Atatürkův odkaz a turecké potíže s minulostí